Kniha Pravdu říkat, pravdu žít

Vážení přátelé, zvu vás srdečně na prezentaci naší knihy rozhovorů Pravdu říkat, pravdu žít, která se uskuteční v rámci knižního festivalu Svět knihy 21 na výstavišti v Praze-Holešovicích v pátek 24. 9. od 16.00 u stánku P108. Těším se na Vás, abych Vám mohl osobně poděkovat. Už jsme ji představili o prázdninách v pražské legendární hospodě U rotundy, a čtenáři jsou spokojeni (viz obrázek). S díky a úctou Radek G.

Zdravím, milí přátelé. Děkuji moc za vaši podporu knihy Pravdu říkat, pravdu žít, která vyšla počátkem léta a kterou jsem rozesílal dárcům, na které mám adresu. Už jste ji dostali nebo ji máte na poště, tak se, prosím, podívejte do schránky, zda tam neleží upozornění.Těším se na odezvy, jak se vám líbí, a v případě, že ji fakt nemáte, se ozvěte na e-mailovou adresu: ragal@seznam.cz, abych vám ji poslal. 

S díky za trpělivost a s úctou za podporu Radek Gális

P.S. Už zase něco chystáme... 

Zdravím, přátelé, děkuji vám všem za trpělivost, kterou se mnou máte. Máte pravdu - vy, co jste mi psali -  kvůli pandemii se všechny výrobní lhůty pozdržely, ale kultura žije dál, i když bez požehnání vedení. Tak se všem omlouvám za zpoždění, ale knihu jsem již odevzdal a během pár týdnů vyjde, takže se můžeme těšit na hezké prázdninové čtení. Příště budu chytřejší, a lhůtu projektu nechám raději na rok. S díky a úctou k vám všem (které prosím tímto i o propagaci, když jsou ještě knihkupectví zavřená, a ta internetová si berou 55 %) Radek G.

Milí přátelé, děkuji! Díky vám knížky vyjde a bude stát zato!  Jsem vděčný za vaši podporu a těším se, co rozhovorům řeknete. Všech lidí v knize si vážím a považuji za čest, že jsem s nimi mohl mluvit. Mezi nimi je i generál František Peřina, za kterým jsem jezdil domů. Dlouze jsme rozprávěli i s jeho ženou Aničkou a také jsme se spolu něco nasmáli. V rozhovoru proto najdete také následují pasáž, kdy generál vzpomínal, že ve válce zažil i legraci. 

Vzpomenete si na nějaké úsměvné situace, které jste zažili?
Dva naši důstojníci měli mezi sebou smlouvu, že kdyby se jednomu z nich něco stalo, tak ten druhý si má vzít všechny jeho věci. Jednoho sestřelili a zůstal v Kanále. Když už bylo deset hodin večer a stále se nevracel, šel jeho kamarád k němu do pokoje, nastrkal do kufru všechny věci, co tam měl, a odnesl kufr do svého pokoje naproti. Jenomže asi za hodinu sestřeleného letce přivezli. Námořníci ho totiž vylovili z moře. Nedovedete si představit tu legraci, když jsme se dívali, jak kluk zase odnáší věci zpátky do pokoje.

Generál František Peřina u sebe doma.

Srandu jsem zažil i při svém posledním boji. Ve vzduchu se ke mně přidal Karel Pošta. Nevěděl jsem, kdo to je, protože letěl od slunce a já neviděl jeho číslo. Pak slyším, jak mi říká: „Kožóšku, neboj se, to jsem já - Sráda.“ Tak jsme si totiž oba říkali. Přidal jsem se k němu a v tom na něj zaútočil focke wulf. Dal jsem mu dávku a hodně ho poškodil. Když jsme přistáli na letišti, postavili jsme aeroplány vedle sebe. Vypadl jsem z kabiny na zem, protože jsem byl tak unavený, že jsem se nemohl hýbat. Pošta vylezl z kabiny, stál na křídle a říká mi: „Kožóšku, mám takový záběry, jak jsem ho dostal. Hořel jak fakule. To budou snímky, že se budou všici divit.“ Pak přišel k letadlu mechanik, byl to taky Čech, a řekl: „Šéfe, říkáte, že budete mít obrázky? Nic nemáte, mechanik vám zapomněl odlepit pásku na fotokulometu!“ Pošta se vzal za hlavu, zaúpěl a spadl z aeroplánu. Jak jsem byl unavený, myslel jsem, že smíchy umřu. Musel jsem se smát, i kdybych nechtěl.

Není škoda, že mnohé příběhy, které jste za války zažili, upadnou v zapomnění?

Zažil jsem opravdu mnohé historky, a kdybych si sedl a vzpomínal třeba na legrační příběhy, byla by to krásná a veselá kniha. Ale už je zkrátka pozdě a nedá se nic dělat. Už mi to ani moc dobře nemluví, ani nemyslí jako ještě před pár lety. Ještě je to dobrý, ale cítím, že už to není ono. Říkám, že když má člověk umřít, tak tehdy, kdy je ještě trochu mladej.

Milí přátelé, děkuji vám za dosavadní podporu projektu na vydání knihy rozhovorů Pravdu říkat, pravdu žít. Věřím, že dopadne úspěšně. Připojuji úryvek, který se váže k dnešnímu dni.

Na konec června připadají smutná výročí poprav význačných osobností naší historie. Násilnou smrtí zemřela 27. 6. 1950 Milada Horáková, rok před ní 21. 6. Heliodor Píka. Už za války, 30. června 1942, byl popraven Josef Mašín, jeden z legendární odbojové skupiny Tří králů. Je tomu přesně 78 let. V rozhovoru na něj vzpomíná jeho syn Josef Mašín, žijící v USA, kterému otec vštěpoval vlastenectví, odvahu a statečnost.  

Jakou roli ve vašem životě hraje vzor vašeho otce?
Náš otec byl pro nás náš tatíček, kterého jsme si vážili a který nás miloval a vše by pro nás udělal. Měli jsme pevné rodinné svazky. To, že otec byl statečný vlastenec, pro nás bylo samozřejmé. Otec byl naším vzorem. Tak, jak jednal on, jednali jsme i my, a to proto, že jsme tak byli vychováni. O jeho činnosti během války jsme se dozvěděli až po jejím skončení.

Zleva Ctirad, Zdena, maminka a Josef Mašínovi roku 1941. Foto Archiv Zdeny Mašínové - Post Bellum

Jednou v noci, když už byl na útěku před gestapem, se vrátil k vám domů. Vzpomínáte na tehdejší setkání?
Tu chvíli, kdy se na nás přišel v noci podívat, jsem bohužel prospal. Byla to vlastně jeho poslední návštěva na rozloučenou. Byl to jen bratr Radek a sestra Zdena, kteří se probudili a ještě jej viděli. Zdeně to maminka ráno rozmluvila. Řekla, že se jí to jen zdálo, a Radka zapřísahala, aby nikomu nic neřekl. A tak jsem se to nedozvěděl ani já. Gestapákům, když se nás ptali, kde je náš otec, jsme museli věrohodně odpovídat, že nevíme, a že je snad někde v Anglii. Jsem rád, že nás náš tatínek alespoň naposled všechny uviděl. Byl jistě šťastný.

Myslíte si, že kdyby přežil válku, tak by se pustil znovu do boje za svobodu a demokracii, a že by ho zřejmě popravili komunisté?
Jsem o tom pevně přesvědčen. Jsem si však také jist tím, že s tou popravou, došlo-li by k ní, by to komunisté neměli lehké.

Vážení přátelé, děkuji vám moc za dosavadní podporu, kterou jste v uplynulém týdnu věnovali projektu knihy Pravdu říkat, pravdu žít. Věřím, že pomůžeme knize na svět, abychom si připomenuli myšlenky a osudy lidí, bez nichž by byla nebo je naše společnost ochuzena.

Před 30 lety byly v Československu první svobodné volby. Mnozí jsme čekali, že se vypořádáme se zločiny komunismu, potrestáme viníky nebo je alespoň pojmenujeme a morálně odsoudíme, což se naneštěstí většinou nestalo. Proto dnes můžeme i ve veřejných sdělovacích prostředcích slýchat politiky, kteří bez uzardění tvrdí, že Milada Horáková byla popravena po právu, dehonestují legionáře a ospravedlňují ruskou okupaci v roce 1968.

Připojuji úryvek rozhovoru s Ivanem Medkem, exulantem, bývalým kancléřem prezidenta Václava Havla a publicistou, známým z vysílání Hlasu Ameriky. Vznikl už před cca 15 lety, ale nemám pocit, že by se situace od té doby nějak změnila. I tyhle myšlenky najdete v chystané knize Pravdu říkat, pravdu žít.

 .  

Publicista Ivan Medek doma s obrazem od svého bratra Mikuláše Medka.

V srpnu 1978 vás po výslechu estébáci odvezli spoustaného v noci do lesa, kde vás omráčili a nechali ležet. Víte, zda byli ti lidé potrestáni?
Nebyl jsem v 70. letech pronásledován o moc víc než většina mých přátel. Někdy možná i méně. Nevím, jestli už byli potrestáni lidé, kteří nás tehdy mlátili a mučili při vyšetřování. Myslím si, že ne. V mém případě to ale nehraje roli, protože ti lidé mě absolutně nezajímají.

Ale nečekají na rozsudky a potrestání viníků jiné jejich oběti?
Vůbec nepochybuji o tom, že na potrestání svých mučitelů spousta poznamenaných lidí s velkým zájmem čeká. Ale na druhé straně si myslím, že většině společnosti je to v podstatě jedno. Problém není jen v tom, že soudy nejsou schopné zločince odsoudit, což je strašlivý důkaz neschopnosti našeho soudnictví. Horší je, že veřejnost o to nemá skoro žádný zájem. Říká: Dejte nám s tím pokoj. A to je chyba.

Proč současné soudy netrestají viníky zvěrstev z dob komunismu?
V našem trestním řádu je kuriozita, že zločiny mají být souzeny podle tehdejších zákonů. Kdyby ale byly souzeny podle tehdejších zákonů nacistické zločiny, nikdy by nebylo denacifikováno Německo, což si málokdo u nás uvědomuje. Kdyby soudy, před nimiž teď stojí komunističtí pohlaváři, nebo naopak nestojí, byly svobodnější, nezávislejší, kdyby se soudci tak nebáli a vzali do ruky prosté lidské právo, museli by viníky odsoudit. Neříkám, že by je museli zavírat do vězení. Spravedlnost je jiná věc než počet let trestu. Vina by měla být vyslovena. A je chybou, že se to nestalo.