Začti se do napínavého historického thrilleru Ďábel na kříži

ANOTACE:

Historický thriller Ďábel na kříži pojednává o věčném zápolení dobra a zla v barvách českého vrcholného středověku. Vyprávění je protknuté vírou i pověrami, morálními dilematy, drobnými radostmi a příhodami soudobých lidí. Nevyhýbá se ani mocenským bojům a intrikám vládnoucích stavů, které vyústí ve slavnou bitvu na Moravském poli. Osudy hlavních hrdinů se v závěru vyprávění dramaticky protnou. Jednání postav nepůsobí černobíle, žádnou z nich totiž necharakterizuje pouze dobro či zlo. Naopak, jsou ovládány jedním i druhým, v momentech nelehkých, osudových voleb. Záměrem autora bylo na pozadí bouřlivého období českých dějin vytvořit atraktivní a poutavý román, doprovázený pro čtenáře překvapivými zvraty.

KRÁTCE O AUTOROVI A SPOLUPRACOVNÍCÍCH:

Autorem historického thrilleru je Libor Kleisner, spisovatel, hudebník a vášnivý milovník středověkých dějin. Kniha by nevznikla bez odborné podpory spisovatelů lingvistky Hanky Štěříkové a historika Martina Pitra. Projekt zaštítilo nakladatelství Petrklíč, významný a etablovaný přispěvatel celé řady žánrů na českém literárním trhu, jehož nenahraditelnou invencí je kreativní podoba díla. Audio ukázka byla natočena s laskavým přispěním studia BK s.r.o. . Stanovené datum vydání je plánované na srpen 2022.

JAK TO CELÉ ZAČALO?

Už tomu jsou bezmála dva roky, kdy jednoho pošmourného dne jsem otevřel notebook a začal psát. Naplno již vypukla prokletá covidová doba, a já, jako mnozí z vás, uvízlý doma na home office, bez valné možnosti rozptýlení, jsem vyplňoval moře nevyužitého času. K mému velkému překvapení se rukopis setkal s nadšeným hodnocením. Proto bych se s vámi, vážené čtenářky a vážení čtenáři, rád podělil o výsledek mé usilovné, převážně noční práce. Vybrané finanční prostředky poslouží k tomu, aby se kniha v brzké době dostala do vašich rukou v co nejkvalitnější grafické a stylistické podobě.

Váš Libor Kleisner

JAK ROMÁN HODNOTÍ SPISOVATEL A HISTORIK MARTIN PITRO?

Rukopis Ďábel na kříži z dob Přemysla Otakara II. jsem si s chutí přečetl a těší mě, že Libor Kleisner moje dobře míněné rady týkající se reálií 13. století akceptoval a zakomponoval je do textu. Historický román mě zaujal samotným výběrem tématu, dynamičností děje i jeho vícevrstevným prolnutím, stejně jako vykreslením jednotlivých postav. Těším se na vydání v knižní podobě a rozhodně doporučuji všem zájemcům o český středověk. 

ÚRYVEK Z TEXTU KNIHY:

„Jakkoli se zlo množí, nikdy nemůže pozřít celé dobro.“

Tomáš Akvinský

JARO L. P. 1275

IX.KAPITOLA

Boreš pokleknul, sklonil hlavu a vzdal královskému páru povinný hold, jak vyžadovala etiketa. V podřízené pozici zůstával déle než obvykle. Konečně se Přemysl před zraky přítomného dvora uvolil a blahosklonně mu pokynul. Vstal. Vzájemně se s králem nevraživě pozorovali, odhadovali se, nebyli si jisti, co mohou jeden od druhého očekávat. Panský stav zvedal hlavu, jeho odbojnost narůstala.

   „Víš, co poslední dobou slýchávám nejčastěji, pane Boreši z Rýzmburku? Že jsi vzpurný.“ Velmože propichovaly pronikavé oči. Boreš sebou trhnul. Nečekal takový úvod. Co on může vědět? Nebo blafuje?

   „Nevím, kam míříš, můj králi,“ zakličkoval nejistě.

   „Ale víš.“ Přemysl vystupoval klidně, avšak skrytá výhrůžka byla zjevná. Přejít z prudké zloby do mrazivého klidu, a naopak ovládal dokonale.

   „Nevytáčej se, Boreši! Paktuješ se s Vítkovci! Víme o tom!“ Jako rozzuřená lvice vpadla do rozhovoru královna Kunhuta. Pocházela ze dvora uherského krále Bély IV., svého děda. A jak je to v zemi jejího dětství běžné, prchlivostí nešetřila.

   Boreš předstíral, že nechápe, a raději nic neříkal.

   „Tak odpověz!“ zaječela a vztekle zaryla dlouhé nehty do opěradel. Přepadla ji nutkavá chuť vyběhnout a vyškrábat Rýzmburkovi oči. Královský manžel ji zpražil přísným pohledem.

   „Neslyšel jsi královnu, pane Boreši?“

   „Co bych asi tak říkal? Stejně si povedete svou.“

 Přemysl s Kunhutou na sebe letmo pohlédli.

   „Je ti jasné, že jsi svému králi zavázán přísahou?“

 „To vím! Ale i král má závazky vůči své šlechtě!“

   „Jak se opovažuješ?“ Z Kunhutiných očí sršely blesky. Tentokrát ji choť na poslední chvíli chytil za ruku a odměřeně pravil.

   „Kmet z panského stavu nejmocnější země střední Evropy se protiví svému králi? To jsi tak nevděčný?“ 

   „A za co ti mám být vlastně vděčný?“

Než se pan Boreš zmohl k další řeči, Přemysl hněvivě zahřímal, až to sálem zadunělo.

   „Ještě slovo a nechám tě uvrhnout do žaláře. A to ti povídám, že se z něho jen tak nevyhrabeš, Boreši! Možná tak po kusech a kdoví, jestli tě dříve nepozřou potkani!"   A svého vazala, byť mocného, bez zaváhání uzemnil.

   Do běla rozpálená královna toho měla dost. Vysmekla se ze sevření a naježeně obcházela Boreše ve stále se zmenšujících kruzích. Dlouho trvalo, než usedla zpět na svoje místo. Přikrčenému velmoži došlo, že to přehnal. Ne náhodou Přemysl vzbuzoval bázeň. Ne náhodou v očích velkých vládců vystoupal tak vysoko. Obratem otočil.

   „Nehněvej se králi! Nikterak nechci snižovat tvou vážnost a majestát. Ale uznej, byl jsi mi jako můj pán a vládce prospěšný?“

   „A byl jsi ty snad jako jeden z nejmocnějších velmožů prospěšný království? Jen pro svůj zisk konáš!“

   „To není pravda! Zapomněl jsi snad na mou účast v tvé křížové výpravě do pohanských Prus, kde jsem ti věrně sloužil? Neupírej mi zásluhy!“

   „Ano, to uznávám.“ zprvu váhavě připustil Přemysl. Ovšem vzápětí prudce dodal.

 „Ale tučný podíl na kořisti tě nikterak neurážel, že? A nejenom v pruských zemích. U Kressenbrunnu jsi velel zálohám a přepadl uherský tábor. Přišel jsi k velmi vzácné relikvii, prstu svatého Jana Křtitele.“

„A věnoval ji cisterciáckému klášteru v Oseku.“

Další narážka. Přemysl totiž osecký klášter v době vzpoury proti otci vyplenil. Velmož, obratný soupeř, ve slově mrštným jako úhoř, bystrý a neústupný, uměl odvracet rány.

   Stmívalo se. Sloužící v sále nenápadně zapalovali svíčky. Zkušenými pohyby potichu přecházeli od jednoho svícnu ke druhému a stejně jak do sálu vešli, tak se i jako přízraky vytratili. Přemysl nechal opravit a přestavět Pražský hrad tak, aby se vším důstojenstvím představoval mocenské centrum hodné svrchovaného vládce středu Evropy. Přijímací sál stále voněl novotou. Nedávno dostavěná hvězdicová klenba se rozpínala od středu do stran, stejně jako miliony hvězd se na své nekonečné pouti pohybují noční oblohou. Majestátnost prostoru umocňovaly plameny rozsvícených voskovic. Ze všech čtyř rohů vystupovaly arkýře a nabízely krásný výhled do okolí. Výzdoba předváděla vrchol stavitelské, řemeslné a malířské dovednosti té doby. Pestrobarevné fresky zosobňovaly české krále Vratislava II. a Vladislava II., s ještě nepřiznaným dědičným právem na držení koruny pro jejich potomky. Vše se změnilo za vlády panovníkova děda Přemysla Otakara I., který jej získal, a dá-li Bůh, dynastie Přemyslovců bude pokračovat až do skonání věků. Na stěnách vynikaly i tapiserie s vyobrazením svaté Ludmily, svatého Václava, svatého Vojtěcha a svatého Radima, patronů Českého království. Nad vstupními dveřmi vytesali kameníci plastiky s motivy nejvyšších ctností. Víry, naděje a lásky. Kdokoliv měl tu čest předstoupit před českého vladaře, nezůstal na pochybách, s kým jedná.

   Druhé dějství slyšení mohlo začít. Dva proti jednomu. I přesto se Přemyslovi nedařilo Boreše zmáčknout tak, jak si představoval. Zkusil to jinak. Měkce.

   „Ještě tě trápí uvěznění po mém nástupu na trůn?“

   Velmožovi zaskočilo v hrdle. Nečekal takovou otázku. Vzmužil se a chladně odpověděl.

   „A tebe snad netrápí vynucený pobyt na Přimdě?“

   Sálem to zašumělo. Boreš si vskutku troufal přes míru. Přesto Přemysl nehnul ani brvou. Naopak. Mrazivým klidem a ostrým pohledem znejišťoval hosta. Hra na kočku a myš spěla ke svému vyvrcholení.

   „Na co narážíš?“

    Mrazivý klid a ostrý pohled. V protivníkově hlavě se vytvářel čím dál větší zmatek. A on nevěděl, co říct. Litoval svých předešlých slov, ale bylo už pozdě. Přemysl nabýval na jistotě. Má ho, kde chtěl.

 „Klidně mluv. Přece si vše můžeme vyříkat z očí do očí.“

   Kočka nespouštěla ze své kořisti zrak. Myš v koutě panikařila a nevěděla, kudy kam. Tak jak Přemysl předpokládal, velmož se přestal ovládat.

   „Na co narážím? Na převrat! Žaluji tě za povstání, vyvolání války, a to vše v rozporu se zvykovým i psaným právem. Já jsem hájil čest a zákony království. I naši budoucnost. Jen několik velmožů se zastalo bohem vyvoleného krále Václava. Vás bylo mnohem víc! A ty mě obviňuješ ze ziskuchtivosti? Co jsem asi tak mohl získat? Mnohem více ztratit! Stejně jsme vás přemohli. Bůh žehná spravedlivým.“

„Jestli si dobře vzpomínám, žádná ze stran nezvítězila. Došlo ke smíru.“ Přemyslova mistrně hraná laskavá shovívavost Boreše více a více popouzela.

   Kunhuta, pohodlně uvelebená v křesle, zvědavě sledovala hádku. Věděla, jak skončí.

   „Pokud bys zvítězil, Bůh ví, jak by to s tvým otcem dopadlo. Ale naštěstí k tomu nedošlo. Dobyl jsi ohromná území a obsadil toliko zemí, nikdo z tvých předků něco podobného nedokázal. Aspoň kam sahá paměť kronikářů. Přitom já, Boreš z Rýzmburku s pomocí Havla z Lemberka jsme tě na hlavu porazili. Pamatuješ? U Mostu, tenkrát ještě osady, jsi prohrál a karta se obrátila v tvůj neprospěch. Jenom proto jsi neuchvátil trůn a za to se mstíš. Dlouhá léta nemám klid, tvoje zášť je jako noční můra mých statků. Když je na mě páchána křivda a ozvu se, odjímáš mi majetek. Co mi chceš vyčítat? Ty sám jsi nepřítelem královskému majestátu, ačkoliv ho zastáváš! Závišovi z Falkenštejna ani ostatním Vítkovcům se nedivím. Tvoje lačnost po územních ziscích je ohrožuje, mě nevyjímaje. A nejsme jediní, kteří zakoušejí bezpráví a mají toho dost.“

   „Nedivíš se Závišovi z Falkenštejna?“ přerušil král Borešovu řeč. Past sklapla.

   „A kdo jsou ti další, kteří podle tebe zakoušejí bezpráví?“

   Rýzmburk stál jako solný sloup a zarytě mlčel.

   Nemělo smysl se více vyptávat na další odbojníky. Věděl o nich.

   „Stráže!“

   V okamžiku vešla do sálu skupina šesti zbrojnošů.

   „Boreši Hrabišici. Pod dohledem mých mužů odcestuješ zpět na hrad Rýzmburk, kde setrváš. Můžeš činit, co se ti zlíbí, ale neopustíš svoje panství, dokud já, tvůj pán a král, nerozhodnu jinak. A měl bys mi poděkovat, že jsem k tobě tak shovívavý. Však dobře pamatuj! Pokud se ještě někdy ke mně opovážíš promluvit jedovatým jazykem, přijdeš o něj. Doprovoďte pana Boreše a jeho družinu tam, odkud přišel.“

   Teprve nyní se všem přítomným odhalilo, jak soustředěně celou dobu Přemysl slyšení prožíval. Vnitřní napětí povolilo a převládl v něm pocit zadostiučinění. Rudý v obličeji s lehce roztřesenýma rukama i nadále zůstal zabořený v křesle. Ve vypjatých situacích se mistrně ovládal. Na rozdíl od velmože.

   Bez pozdravu a vzdání poct se ponížený šlechtic otočil a v doprovodu zbrojnošů odkráčel. Písař vše pečlivě zapsal a pergamen předal Ondřeji z Všechrom.

Autor děkuje platformě Hithit.com za laskavou spolupráci včetně zajištěného profesionálního poradenství.

Za úžasnou mediální podporu si speciální poděkování zaslouží Rock Rádio, nabité tou nejlepší možnou rockovou muzikou.