English
Česky
Slovensky
Působení sekt Luciferiánů je interpretováno různými způsoby. Některé závěry badatelských výzkumů historiků zpochybňují jejich existenci, jiné se přiklánějí k opačnému názoru.
Pojem Lucifer pochází z dávných dob antiky, a označoval např. Jitřenku, Světlonoše, nebo i Venuši v ranním zjevení na obloze. S uctíváním ďábla původně neměl nic společného.
Spojovacím můstkem k etymologickému posunu významu slova jsou patrně starodávné pověsti z předkřesťanských dob, spjaté s pádem mytologických postav do hlubin podsvětí, ale i proroctví Izajáše ve Starém zákoně, např. v kapitole 14. „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu. Jak jsi sražen k zemi, utlačovateli pronárodů.“ Tento citát se však ve skutečnosti týká pádu babylónského krále.
Analogický úryvek z náboženského textu si můžeme přečíst v Novém zákoně, konkrétně v apokalyptickém Janově zjevení. „Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti.“
Zákonitě se tak fakticky propojují Lucifer a Satan v jednu osobu. Satanovi, původně dobrému anděli, nestačilo pouhé uctívání svého Stvořitele, ale zatoužil i po jeho trůnu. Za trest byl svržen z nebes do temné propasti pekelných bran.
Už ve 4. století sv. Augustin nazýval heretiky Luciferiány. Je třeba poznamenat, že za heretické skupiny byly mnohdy označovány i proudy křesťanských hnutí, které se sice odchylovaly od oficiální dogmatiky sjednocené na Nikajském koncilu v roce 325 po Kr., ale které rovněž Satana považovaly za zlého ducha. I přesto, až na výjimky, docházelo k jejich likvidaci.
Ve 12. století, ponejprve v západní Evropě, vznikají města se svými právy a značnou autonomií. Dochází k prohlubování dělby práce, s rozvíjejícím se dálkovým obchodem intenzivnější výměně informací, a hlavně narůstající touze po poznávání a vzdělávání. Jelikož města nabízejí anonymitu a svým obyvatelům poskytují ochranu, kdejaký měšťan se naučí latinsky a pokoutně po večerech pročítá bibli. A najednou zjišťuje, že to, co káže farář v kostele, není buďto ve Svaté knize vůbec uvedeno, nebo je s jejím obsahem v příkrém rozporu. Jistěže již dlouho předtím dochází v katolických nejvyšších kruzích z pragmatických důvodů k nařízení, aby jedinými povolanými osobami vykládat Bibli byli pouze kněží. Laikům je toto privilegium odepíráno. Logicky tak následuje zakládání nových odpadlických, tj. heretických společenství, která se vůči katolické církvi vymezují. Důležitou roli zde sehrála i sociální otázka. Nešlo si nevšimnout nabobtnávajícího bohatství prelátů, jejich zjevné touhy po světské moci, a to především na úkor vykořisťovaných lidových vrstev. Nejvlivnějšími „vzdorocírkvemi“ se stávají Kataři (Albigenští) a Valdenští (Lyonští) chudí, s vlastními iniciačními rituály, dogmatikou, a snahou návratu ke kořenům pravé věrouky. K potlačování těchto odpůrců se organizují křížové výpravy, a aby likvidace „kacířů“ měla nějaký právní základ, ustanovuje se soudní instituce zvaná svatá (papežská) inkvizice. A právě v tuto nábožensky rozjitřenou dobu se z neznáma vynořují Luciferiáni. Obecně se má za to, že zaníceně uctívali Lucifera jako spasitele, což je dobově možné považovat za mystickou inovaci. Zlé jazyky je vykreslovaly jako nebezpečné odpadlíky vzešlých z vlivu bludného katarského a valdenského učení. Pokud Luciferiáni skutečně existovali, šlo o necentralizované, roztroušené sekty, každá s vlastní teologií o spásné roli Lucifera. Ztotožňování Luciferiánů s Katary dokládá zápis z výslechu jakéhosi katara Lepzeta, který se veřejně přiznal, že vražda člověka je přímou poctou Luciferovi. „Vražda není hřích, naopak, zabíjení lidí je nejvyšší poctou otci Luciferovi.“ Lepzet se přiznal k zabití 30 lidí.
Zůstává nezodpovězenou otázkou, jedná-li se o pravdivé svědectví fanatika, anebo o propagandistický pamflet s cílem vylíčit nepohodlné heretiky jako ďábelskou sílu, a tak odradit váhající věřící od vstupu do jejich řad.
Kdo ví...