Kniha Příliš mladí na válku

Milí přátelé, kteří se stejně jako já těšíte na knihu rozhovorů s válečnými veterány Příliš mladí na válku,

rukopis včetně fotografií jsem odevzdal  a kniha je po prvních korekturách. Radost mi kalí fakt, že z šesti veteránů, kteří jsou v knize a kteří byli ještě počátkem roku živí, mezitím tři zemřeli. Kromě generála Milana Píky pak začátkem léta generál Alois Dubec a koncem prázdnin Margita Rytířová, příslušnice WAAF v Anglii. Jejich snímky a pár vět přikládám. V knize najdete  celkem patnáct rozhovorů a příběhů válečných veteránů a také překvapení, tak se máte na co těšit. Kdo můžete, vzpomeňte si, prosím, na nedávno zemřelé veterány i na fakt, že v těchto dnech roku 1938 vrcholila mobilizace, ale vlastenecké nadšení a odhodlání milionů Čechoslováků zchladila Mnichovská dohoda. Přesto se s ní mnozí nesmířili, a hrdinové z naší knížky k nim patří. Čest a úctu jejich památce!

Byla jsem hrdá na nášivku Czechoslovakia

Margita Schneiderová - Rytířová (na snímku první žena zprava). Foto: Archiv Paměti národa

„Od roku 1942 jsem působila na letištích v anglických jednotkách jako příslušnice WAAF. Mnohokrát jsem žádala, aby mě poslali k české peruti, jenže mě k nim neposlali, ani nevím proč. Celou dobu jsem proto sloužila s Angličany. Ale měla jsem na rameni napsáno Czechoslovakia a byla na nášivku na uniformě hrdá. V jednotce jsem vždycky byla jedinou Češkou. K Čížkům, jak se v Anglii Čechům říkalo, jsem se dostala teprve na samém konci války. Konečně jsem se s ostatními vojáky mohla bavit česky, protože češtinu jsem za ty roky nezapomněla.“

Margita Rytířová (1924-2019)

Ve vládním vojsku jsme nosili lvíčka na čepici

Alois Dubec (vlevo) a Emil Boček, příslušníci RAF. Foto: Radek Gális

"V anglickém Southendu mě zastihl i nábor do letectva RAF. Nejdřív jsem ale chtěl k parašutistům. Jenže major zpravodajců z Londýna mi řekl: Podívejte se, mám tam synovce, a půl roku o něm nevím. Blíží se konec války… Šel byste k letectvu? Říkám mu tedy, že velmi rád. V Londýně mě potom čekaly složité zkoušky zdravotní i zkušenostní. Pak jsem odjel do Cosfordu, kde tenkrát bylo obrovské výcvikové středisko. V něm nás bylo na pět tisíc účastníků všech možných národností. Bylo tam také oddělení zkušených pilotů, kteří už měli odlétané bojové hodiny, což jsem velmi vítal. Chodil jsem mezi ně a zbožně jim naslouchal. V dubnu sem pak přijeli ještě další letci, kteří byli osvobození ze zajateckých táborů..."

Alois Dubec (1923-2019)

Milí přátelé, s potěšením a vděčností jsem dnes zjistil, že požadovanou částku na vydání knihy rozhovorů s našimi válečnými veterány Příliš mladí na válku jsem díky vašemu zájmu a vaší štědrosti získal již s dvoutýdenním předstihem. Děkuji vám všem moc za podporu, a ti, kteří dosud váhali, se mohou nyní přidat s jistotou, že kniha letos bude. Podaří-li se totiž vybrat peněz víc, můžeme ji vydat ve vyšším nákladu. V současné době mám většinu rozhovorů již zpracovaných nebo přepsaných z nahrávek. Na dobré cestě je i zajištění obrazové přílohy, a pokud vše dobře dopadne, můžete se těšit i na cenné a unikátní snímky válečných veteránů od dvou známých českých fotografek rozdílných generací. 

Mezi hrdiny knížky patří také palubní střelec od 311. československé bombardovací perutě RAF plukovník Jaroslav Hofrichter (1920 – 2016), který mi v rozhovoru při některém z osobních setkání vysvětil důvody, proč v 19 letech odešel do války.  

"Byli jsme odmalička vychovaní k lásce k vlasti, a proto za ni i odešli bojovat. Jenže láska k vlasti už dneska u mladých lidí neexistuje. My jsme šli bojovat za naši svobodu a nepočítali, že by nám někdo něco dal. Jenže dnes už lidem vlastenectví skoro nic neříká. Nás od dětství vychovávali, abychom svou vlast milovali, ale dnes mladí lidé ani nevědí, co to vlast vůbec je. Když nám u české skvadrony poprvé hráli naši hymnu a vztyčovala se státní vlajka, většina z nás brečela. Dneska ale pro lidi naše vlajka a hymna nic neznamená. Jsem proto rád, když se mluví o lidech, kteří pro vlast něco udělali, a nezapomíná se na ty, kteří pro ni zahynuli. Učitelé ve školách o tom ale nemluví a studenti to nevědí."

Míval jste nahoře strach? Bál jste se, že vás Němci sestřelí?

"Abych řekl, že jsem se bál, tak to zrovna ne. Ale měl jsem občas blbý pocity. Nahoře už pak ne, ale ještě dole, když jsme byli v operační místnosti a ukazovali nám, kudy se má letět a přes jaká nebezpečná území to bude. Když jste věděli, že to je blbý, měli jste v ústech jakési sladko. Bylo to sice blbý, ale kdyby se člověk bál, tak do letadla nikdy radši nevleze. Každý musel mít štěstí. Kdo ho neměl, tak tam zůstal. Bylo hodně kluků, kteří udělali první let, a zůstali tam. Bez štěstí do války nemůžete jít. Musíte mít štěstí, a jak já říkám, načmáráno v knize života, že tady budete třeba do šedesáti, sedmdesáti nebo devadesáti let. A to nezměníte, ani kdybyste se stavěli na hlavu."

Plukovník Jaroslav Hofrichter s manželkou u pomníku parašutistů v Praze.

Milí přátelé, radost ze skutečnosti, že se díky vám během pár dní podařilo vybrat skoro polovinu částky na knihu Příliš mladí na válku, zkalila smutná zpráva, že dnes večer zemřel v Bratislavě generál Milan Píka (+96), jeden z dosud posledních žijících hrdinů chystané knížky.  Vzpomínám si na setkání u něj doma před třemi lety, když jsme spolu natáčeli rozhovor a vyprávěli si u kávy kromě jiného také o rozdílu mezi českým a slovenským prezidentem.

Milan Píka odešel do exilu, když mu bylo pouhých 17 let. Připojuji část rozhovoru, která se vztahuje k tomuto období.

"Když jsem tenkrát odcházel, byl jsem sedmnáctiletý chlapec, který chodil do šesté třídy gymnázia. Chtěl jsem bojovat za vlast, říkal jsem to i otci, ale nevěděl jsem jak ani kde. Věděl jsem ale, že musím jít. Ani ne vlastní vůlí a přičiněním jsem se dostal do Francie a počátkem léta 1940 do Anglie. Tam mě navlékli do uniformy a neptali se mě, kolik je mi roků. Bylo mi sedmnáct, sloužil jsem u Královského letectva a prožíval všechno jako mladý kluk. Neuměl jsem ani slovo anglicky. V létě 1940 jsem nastoupil k 310. čs. stíhací peruti, a protože jsem kvůli oční vadě nemohl létat, dělal jsem všechno možné včetně administrativy. Účastnil jsem se obrany Anglie a chtěl jsem odejít za otcem do Sovětského svazu spolu s Františkem Fajtlem, ale tam mě nepustili. Válku jsem ukončil jako nadporučík britského Královského letectva..."

Pane generále, teď už jste se znovu po 70 letech setkal se svým nezákonně popraveným otcem Heliodorem Píkou, o jehož rehabilitaci a očištění jména jste desítky let usiloval. Děkuji vám oběma za vaši statečnost, moudrost a pokoru, a sbohem!