Moje stoleté Československo

Vážení a milí přátelé, v těchto dnech se k vám konečně dostává dlouho očekávaná kniha Moje stoleté Československo, kterou jste v loňském roce podpořili, za což vám velmi děkuji. Vy z vás, kteří jste získali více knih s věnováním, zašlete mi, prosím, jména lidí, jimž mají být knihy připsány. Můj e-mail je ragal@seznam.cz. Všechny pak srdečně zvu do Literární kavárny  Měsíc ve dne v Českých Budějovicích, Nová ul. 3, na slavnostní prezentaci knihy, která se koná ve čtvrtek 7. února od 18 hodin. Můžete se těšit kromě jiného i na čtené ukázky z rozhovorů v podání herce činohry Jihočeského divadla Reného Šmotka a vystoupení folkového zpěváka, který se při své tvorbě inspiruje československými dějinami. Ať se vám kniha líbí a myšlenky lidí v ní zachycené nechť jsou pro nás všechny inspirací i posilou zároveň. S úctou a díky Radek Gális

S velkou radostí jsem se o víkendu po Svatovavřinecké pouti v Domažlicích dozvěděl, že díky vám, štědrým dárcům, se již podařila vybrat požadovaná částka na knihu rozhovorů Moje stoleté Československo. Do ukončení sbírky přitom chybí ještě tři týdny. Možná, že teprve teď se ještě někteří zapojí, když je jistota, že celkovou částku společně překročíme. Dejte, prosím, tuhle dobrou zprávu vědět svým přátelům a známým tak jako dosud. Čím víc peněz totiž vybereme, tím vyšší může být náklad knihy. Nyní dokončuji přepisy a úpravy posledních rozhovorů, některé aktualizované jsem poslal dosud žijícím osobnostem k autorizaci, sháním fotodokumentaci k jednotlivým osobnostem.   

Pro zamyšlení zveřejňuji pár vět hraběte Zdeňka Sternberga z hradu Český Šternberk, který se příští týden 15. srpna dožívá 95 let. V obsáhlém rozhovoru připomíná nejen svou službu u PTP v 50. letech, kterou "proslavil" film Černí baroni, kde ho hraje Václav Vydra, ale vzpomíná i na Mnichov a nacistickou okupaci v březnu 1939, únor 1948, srpen 1968 nebo na návrat z exilu do vlasti na rodové panství počátkem 90. let. Gratuluji, hodně zdraví a sil, a všechno nejlepší!  

Dnes jsou lidé nespokojení, nadávají, v médiích věří poplašným zprávám. Někdo se bojí terorismu, jiný uprchlíků nebo zmanipulovaných voleb. Jaký máte recept na život bez strachu?

"Všechno, co jste teď vyjmenoval, jsou imaginární strachy, které nejsou nijak zvlášť věcně zdůvodněné. Ale získal jsem tady v České republice zkušenost, že zdejší obyvatelstvo, naši lidé, čeští občané celkově, si nejvíc stěžují, když se jim daří dobře. A když je jim zle, jako bylo za protektorátu, tak vzájemné prostředí je přátelské a lidé se k sobě chovali dobře. Už proto, že museli čelit tlaku od nacistů, a podobné paralela byla i v době komunismu. Samozřejmě, že i tenkrát existovaly skupiny takové a onaké.  Lidé se k sobě v totalitě ale chovali jinak, než když je jim dobře a nic jim nehrozí. Nyní je rozmarný způsob života, lidé mají všechno, existuje svoboda, pohyb po celém světě. Musíme si také říct, že ekonomicky se ještě lidem tady u nás nikdy tak dobře nedařilo jako v současné době. Lidem se dnes daří dobře, takže není důvod pořád nadávat nebo si na něco stěžovat. A vidíte, přesto si mnozí stěžují a nadávají. Asi to nějak patří k běžné české mentalitě."

Vážení přátelé, děkuji vám moc za finanční podporu, kterou věnujete chystané knize Moje stoleté Československo. Věřím, že všechno dobře dopadne a kniha vyjde.

Před několika dny jsem se znovu vrátil k zachyceným vzpomínkám Jana Zemka, velitele paraskupiny Silver B. Hovořili jsme spolu počátkem 90. let u kostela v pražské Resslově ulici dne 18. června při výročí smrti hrdinů a o pár dní později v Brně, kde tehdy bydlel. I jeho vzpomínky najdete v knize, které pomáháte na svět.     

"...Potom přišla noc z 28. na 29. prosinec 1941, datum vysazení. Před odletem nás všech sedm ze skupiny Silver A, Silver B a Anthropoid odvezli do Londýna. Bylo nám řečeno, že se s námi přijde rozloučit pan prezident Beneš. Ale ten se tehdy nechal omluvit a místo něho přišel tehdejší ministr národní obrany Sergej Ingr. Před námi se prý už o přelet několikrát pokoušeli, ale vždycky se museli vrátit. Taková operace se mohla provést jedině za dlouhé zimní noci, aby se pilot, který letěl v závěsu za bombardovacím svazem, stačil ještě za šera vrátit nad britské území. Čekaly nás různé úkoly. Skupina Silver B měla za úkol navázat kontakt a připojit se k nějaké ilegální organizaci, podřídit se jí a předat vysílačku. Tak zněl rozkaz. Já byl velitelem, já si ho musel pamatovat. Jenomže žádná organizace neexistovala. Přišli jsme na jednu z adres a dotyčný měl právě zabíjačku. Kategoricky nás odmítl. Druhý se zase odstěhoval někam do Prahy. Měli jsme od poslance Laušmana asi pět adres, ale nikde jsme nepochodili. Ani jsem se těm lidem nedivil, že se tak báli, protože ono se bylo čeho bát. Přicházeli jsme v době, kdy byli Němci na vrcholu svých vítězství. Byli na vrcholu slávy a přesvědčení, že ovládnou celý svět. A my jsme sem v té době přicházeli, abychom tuhle jejich pýchu pomáhali lámat..."

Vážení přátelé, moc vám děkuji za dosavadní podporu, kterou věnujete našemu společnému dílu - knize Moje stoleté Československo. Díky vám se snad brzy dostane mezi lidi a bude užitečná nejenom vzpomínkami pamětníků, kteří za svobodu a demokracii neváhali nasadit to nejcennější. Přikládám pár vět od Miloslava Slavaty, italského legionáře, ročník 1898, abyste věděli, co zažívali naši otcové, dědové, pradědové, prapradědové...:

"Narukoval jsem v sedmnácti letech k maďarskému regimentu, se kterým jsem se dostal na italskou frontu. Tam bylo peklo. Neměli jsme vůbec žádné zákopy, leželi jsme jenom za kameny. Jak jsme se hnuli, hned začala kulometná nebo minometná palba. Za osm dní byla polovina našeho personálu mrtvá nebo raněná. Velitelé měli betonové zákopy, a my nevěděli, co je to voda na pití. Jenom dvakrát za týden jsme dostali jídlo, zůstala nám železná zásoba sucharů a tří konzerv, ostatní už bylo snědené. Hlady jsme neviděli. Museli jsme odtahovat mrtvé. Zkusili jsme jako psi...."