Během svého působení mezi domácími školáky jsem došla k závěru, že důvody, proč dnes učit doma, jsou v podstatě dva. Ten první nazývám obecně praktické důvody. Sem patří rodiny, které mají dítě s nějakou zvláštností, které věnují speciální pozornost. Může to být neobvyklé nadání pro sport či hudbu, kde tréning a cvičení vyžadují individuální studijní plán, protože režim běžné základní školy by neumožnil plné rozvinutí talentů dítěte. „Naše škola má celou řadu žáků, kteří mají individuální vzdělávání z důvodů tréningu. Je tu jedna slečna, co hraje na vysoké úrovni tenis, také několik hudebníků, jedna malá žokejka a jedna dětská modelka“ (ředitelka školy v Kletné). Jiným důvodem je fyzický či psychický handicap, který – ačkoliv v rámci stávajícího inkluzivního pojetí většinového školství je možné integrovat i do normální výuky –, v praxi bývá častým důvodem pro domácí školu. „Mirek má Aspergerův syndrom. Zkusili jsme školu v Benešově, ale vystřídal čtyři asistenty a nefungovalo to. Já ho znám nejlíp, vím, co na něj platí, jak s ním jednat. Jsem přeci jeho máma. Tak jsme se na druhý stupeň rozhodli ho vzít domů, do domácí školy. Tam, co jsme teď zapsaní mají víc žáků s Aspergerovým syndromem, takže i to zkoušení je pro Mirka velká pohoda. Oni už vědí, co tyhle děti potřebují. Jsem moc šťastná. Prý tam mají i žáka, kterého takhle učila maminka doma i na střední škole – to je pro nás tak trochu sen“ (Dana). Domácí vzdělávání umožňuje odlišným dětem projít povinnou školní docházkou bez penalizace jejich odlišnosti. To je důležitá devíza, neboť tím je jim umožněno ponechat si svou odlišnost a zároveň mít stejné možnosti, jako jejich spolužáci z většinového vzdělávacího systému. Ať už se jedná o papírovou formalitu či faktické znalosti.
Druhou skupinou rodin, která volí domácí vzdělávání z praktických důvodů, jsou rodiny, které žijí v místě, kde je nevhodná či žádná škola. To se týká jak např. odlehlosti místa bydliště, tak i skladby žáků v místní škole. „Divišov je malá vesnice, je tu v okolí jedna spádová škola, kam všechny děti dojíždí. Dášu tam děti šikanovaly, když jsme se před dvěma lety přistěhovali. Nevím, jestli proto, že byla nová. Nechtěli jsme už na ten poslední rok zkoušet další novou školu. Nechali jsme ji doma. Učí ji její starší sestra“ (Jindra). „Bydlíme na samotě, do vesnice je to půl hodiny pěšky. Auto nemáme každý den k dispozici, když je třeba manžel pracovně pryč. Tak jsme se rozhodli, že budu děti učit doma“(Eva). „Spádová škola v naší blízkosti je příšerná. Mám na ni samé špatné reference. Než abych Áňu vozila každý den patnáct kilometrů do Bělé, to ji raději budu učit sama. Aspoň ten první stupeň, stejně jsem doma s dalšíma…. Z pětky půjde třeba na gympl a to by musela jezdit do Nymburka. To už jí bude jedenáct, to už zvládne sama“ (Saša). Poslední citace dokumentuje situace, se kterými jsem se setkávala u domácích školáků poměrně často. Ženy, které jsou na rodičovské dovolené s mladšími dětmi, často volí domácí školu pro své nejstarší děti z podobných důvodů. Nevyhovující místní škola, alternativou je delší cestování jinam či horší dopravní dostupnost jiné školy, časové možnosti matky a představa, že je to víceméně časově omezená aktivita (první stupeň). Děti na druhém stupni jsou pak rodiči prezentovány jako samostatnější, větší, ty, které cestování zvládnou, zatímco rodiče začínají o svých schopnostech výuky učiva druhého stupně pochybovat. Zajímavostí zůstává, že tyto pochybnosti byly vyslovovány s výhledem do budoucna, rodiči, kteří měli děti předškolního či mladšího školního věku. Jedná se tedy spíš o předjímání než osobní zkušenost.
Posledním praktickým důvodem je pobyt rodičů v zahraničí. „Domácí školu jsme měli pro všechny děti, když jsem byl služebně v Anglii. Psaní a čtení hlavně, prostě češtinu. Tu musely děti dělat zvlášť. Z těch ostatních předmětů spíš učitelům povídaly, co dělaly ve škole v Anglii, jen to musely říkat česky“(Michal). Úryvky z rozhovorů ukazují, že v dnešní společnosti již místo bydliště rodiny nepředstavuje výrazný handicap pro povinnou školní docházku. Děti mohou své rodiče následovat do hor, za polární kruh, do pralesa na antropologický výzkum. Liberální přístup ke vzdělání skrze své individuální nastavení otevírá jednotlivcům i rodinám možnosti dříve nerealizovatelné. Výměnou za ně je převzetí zodpovědnosti za výuku vlastních dětí. Ačkoliv se to může zdát samozřejmé, jedná se o krok, který ve své hloubce nemusela řada minulých generací činit, protože možnosti volby byly výrazně omezené. Mohli bychom tedy konstatovat, že mu společnost jako taková odvykla.
Úryvek z kapitoly 3: "Proč dnes učit děti doma?" knihy SPOLU Ireny Kašparové
English
Česky
Slovensky
