Věnujete se v knize také těm "těžším stránkám" domácího vzdělávání (náročnost na rodiče, únava, ponorka)?
V první části knihy, která je věnována rodičům, kteří řeší zda a případně jak na to, si těchto ´těžších´ věcí všímám a vyjadřuji se k nim, neboť jsem je sama i s dětmi a se sebou řešila: jak učit více dětí najednou, různě staré, různě zajímající se, co dělat, když rodič má pocit, že to nedělá dobře, když se proti němu celá rodina spikne atd. Nejedná se však o žádný hluboký psychologický rozbor v několika samostatných kapitolách. Objevují se různě rozeseté v té praktické části, v jejím textu. Mám zkušenost, že konstatování, že tyhle věci se dějí (a to i v kolektivu školy) a že je to normální je již první a nejdůležitější krok k uvědomění si, že pochybování a lavírování je přirozené. Nabízím také návod, jak jsem proti tomu bojovala/se s tím srovnávala já, co fungovalo u nás.
Jak se v knize díváte na "sociální rozkvět dětí bez kolektivu"?
K „osamělostí“ dětí v domácí škole se v mnoha místech vyjadřuji, nicméně není tomu věnována zvláštní kapitola. Ze svého výzkumu nemám zkušenost s tím, že by dítě, které chce být mezi dětmi díky domácímu vzdělávání toto činit nemohlo. Naopak děti, které jsou přirozeně introvertní a ani ve škole netouží po silné integraci do kolektivu jsou za možnost být mimo masové aktivity vděčné. Pak je na rodičích a instituci, jak toto sžívání s jinými tlačí na sílu. Moje zkušenost je taková, že v dospělosti/dospívání si stejně děti následně najdou svoji vlastní míru pobývání s kolektivem, která jim vyhovuje.