Amfetaminovej pařát - historky z hospodského prostředí

Jak to začalo

V mojí oblíbené hospodě Dno pytle není nikdy nouze o bláznivé příběhy. Jednoho večera mě napadlo si je zapisovat na účtenky, a tak postupně vznikl román Jel jsem do kopce a brzdil jsem, který jsem vydal vlastním nákladem.

Křest knihy byl naplánován na začátek září 2019. Jen několik dnů před pokřtěním nové knížky bohužel zemřel náš kamarád Kája, jedna z hlavních postav románu Jel jsem do kopce a brzdil jsem. Nápad napsat Amfetaminovej pařát vznikl okamžitě po zprávě o jeho smrti. Karel byl báječný člověk, výborný kamarád s laskavým srdcem a skvělým smyslem pro humor, a tak jsem si řekl, že mu postavím literární pomník. Amfetaminovej pařát je tím pomníkem, chtěl jsem zvěčnit Kájovy vtípky a různé historky dřív, než upadnou v zapomnění. Knížka se psala skoro sama, protože vzpomínat na dobrého člověka je vždy příjemné, je plná veselých příhod ze Dna pytle a je volným pokračováním předchozího románu. Přišlo mi, že by byla škoda, kdyby zůstala jen v mém počítači a v několika vytisknutých exemplářích u kamarádů, ti se při čtení výborně bavili, já bych byl ale moc rád, kdyby se kniha dostala k co největšímu množství čtenářů. V současné době mám před vydáním první díl románové trilogie Žižkaperk Blues, a tak případné vydání Amfetaminovýho pařátu v některém z nakladatelství vypadá reaálně až někdy za tři nebo čtyři roky, což je doba značně vzdálená. Proto jsem se rozhodl zkusit sehnat peníze prostřednictvím téhle kampaně. 

Co je náš cíl?

Po úspěchu prvního dílu bych rád oslovil čtenáře s druhým dílem a nabídl některé benefity z prostředí legendární cratfbeerové hospody Dno pytle.

Detaily

Malá ukázka z mého posledního románu "Amfetaminovej pařát":

"...Kája Acidovi řekl, že po takovým množství trávy a chlastu, co za večer zkonzumoval, budou jeho chcanky určitě tak příšerně toxický, že z nich bude něco takovýho jako je lučavka královská a když se místo do pisoáru půjde vychcat ven na tramvajový koleje, možná uvidí na vlastní oči jejich okamžitou korozi. Igor s Karlem souhlasil a doporučil Acidovi ať radši pro jistotu nechčije dlouho na jedno místo, poněvač by se mohlo klidně stát, že kolej zrezaví tak mocně, že na ní potom v důsledku jejího prasknutí vykolejí tramvaj, což by si Acid určitě nechtěl vzít na svědomí. Aciďák nechtěl Kájovi věřit, a to přesto, že od rána vyhulil asi dest jointů a piv vypil ještě daleko víc, tvrdil, že pro rezavění kolejí by bylo potřeba přidat ještě nějakou kořalku a možná i pořádnou lajnu, a tak mu Dušan rychle nalil Stroha a zdůraznil, že to dělá jen z čistě vědeckejch důvodů a pro nic jinýho. Šejn mezitím ze zastávky zmizel, a tak jsme si řekli, že se asi vydal k domovu a nezbylo nám než doufat, že ho při stírání rosy z kolejí nepřejede nějaká ranní tramvaj. Acid do sebe hodil panáka a zalapal po dechu, jelikož netušil, že má ta lahůdka 80 procent alkoholu, což zjistil až po jejím pozření. Rychle měnil barvy obličeje, a tak měl Kája co dělat aby je všechny stihnul vyfotit. Asi po minutě Acid konečně popadnul dech a začal zase vypadat normálně zhuleně, prohlásil, že díky tomu Strohu aspoň zjistil kde všude mu vedou trubky jeho trávicí soustavy a ujisti Igora, že po něčem takovým už žádnej koks nepotřebuje, poněvač má ten panák daleko větší grády než pořádně tlustá a dlouhá lajna. Vrávoravě se rozpohyboval směrem ke dvěřím, řekl, že na to sere a jde chcát na koleje, protože je moc zvědavej jak to bude s tou korozí. Kája vyrazil za ním, to proto, že musel všechno pečlivě zdokumentovat, což bylo rozumný, jelikož bylo docela dobře možný, že se venku budou přepisovat dějiny a hlavně nauka o korodování kovů. My ostatní jsme se ukázali jako skeptici, protože nikdo z nás něvěřil, že k nějakýmu skutečnýmu zrezavění dojde, a tak nebyl žádnej důvod jít čumět na chčijícího Acida.

Acid začal chcát a pečlivě dbal na to, aby přesně podle Dušanovo rady nechcal na jedno místo, poněvač je zodpovědnej člověk, a tak samozřejmě neměl ani na chvilku v úmyslu způsobit vykolejení tramvaje, který by se třeba nemuselo obejít bez obětí na životech cestujících. Po chvíli mu začalo ale bejt divný, že jeho chcanky nevydávaj očekávanej zvuk, a tak se pořádně podíval kam proud jeho toxický moči dopadá a okamžitě se vyděsil. Kája si taky všimnul, že Acidovo vyměšování nedoprovází obvyklej zvuk, a tak se přiblížil i s foťákem v ruce, všechno pečlivě zaznamenával, což bylo moc dobře, protože tak mohl zaznamenat a zdokumentovat ležícího Šejna, od hlavy až k patě skrápěnýho mocným proudem marihuanou obohacenýho ohřátýho piva. Chcaní se někdy zastavuje těžko, což se stalo i tomhle případě, a tak Acid, ve snaze nepochcat Šejna ještě víc, odklonil proud pryč od jeho hlavy, díky čemuž mu nachcal skoro plnej klobouk kterej ležel vedle. Kája nás zavolal ven, poněvač usoudil, že i když je všechno dokonale zdokumentovaný, bude mnohem lepší když to uvidíme na vlastní oči, protože skutečnej zážitek je prostě skutečnej zážitek a žádná fotka ho nemůže nahradit. Všem nám došlo, že si Šejn namísto dlouhý cesty domů radši ustlal rovnou na kolejích, což mělo svoji logiku, poněvač to bylo blízko a on se tak mohl místo trmácení a potácení po ulicích bez zbytečnýho otálení věnovat zdravýmu a osvěžujícímu spánku. Blbý ale bylo, že se mohlo klidně stát, že by mu sny přerušila přijíždějící tramvaj, která mu kromě přerušení spánku a snů taky mohla způsobit klidně třeba i smrtelný poranění rozdělením jeho alkoholem nasáklýho těla na několik samostatnejch částí..

Dušan se hned rozpovídal a řekl, že se mohlo stát, že by tramvaj řidil nějak zamyšlenej řidič, kterej mohl díky svýmu zamyšlení a tmě Šejna přehlídnout a neštěstí tak mohlo bejt hotový, hned dodal, že mu to připomíná jednoho bláznivýho chlapa ze Smíchova, kterýho proti svý vůli kdysi málem přejel tramvají. Znělo to zajímavě, protože Dušanovo tramvajácký historky jsou zajímavý vždycky, na vykecávání ale nebyl čas, jelikož čas běžel a každou chvíli se mohla objevit tramvaj která by z Šejna možná udělala dokonale a definitivně mrtvýho kovboje, dokonale pochcanej už byl, což ale byla docela potíž. Samozřejmě nám bylo jasný, že ho tam nemůžeme nechat jen tak ležet, nikomu z nás se ale nechtělo sahat na Acidovo drogověalkoholický chcanky, protože hrozilo velice vážný nebezpěčí, že nám můžou rozežrat oblečení a samozřejmě taky ruce, a tak jsme nevěděli co si počneme. Kája navrhnul, že když si Acid Šejna tak pěkně umělecky pochcal, měl by ho taky odtáhnout z kolejí, protože jsou ty chcanky vlastně pořád jeho, a tak nemá žádnej důvod aby se jich bál a štítil jako my ostatní. Acid kupodivu vůbec neprotestoval, zamumlal, že on by bližního ve štychu nikdy nenechal a když jde o život tak už vůbec ne, načež se pokusil zvednou jednu Šejnovo ruku. Ta ruka byla levá, a tak byla asi těžká díky náramkovejm hodinkám, protože Acida ta váha tak zmohla, že se svalil přímo na Šejna, což sice vypadalo strašně srandovně, náš problém to ale nevyřešilo, a to vůbec, jelikož se tím pádem zdvojnásobil. Dušan znechuceně řekl, že se tam ty dva povaleči válej jak kdyby právě vylezli z buzince. Kája zase prohlásil, že je nechutný takhle se válet ve vlastních chcankách, což byla pravda. Acid se rychle zvednul, Šejn ale nejevil žádný známky života, což bylo na pováženou. Buč navrhnul, že bysme mohli uvázat Šejnovi kolem nohy nějaký lano, pomocí kterýho by bylo možný ho odtáhnout na chodník a nikdo z nás by se přitom nezasvinil toxickejma chcankama. Nápad to byl výbornej, měl jen jednu maličkou vadu, nikdo z nás totiž neměl po kapsách lano a neměl ho dokonce ani Dušan v hospodě, a tak jsme si museli lámat hlavy dál. Petr řekl, že už to má a že je to úplně jednoduchý, stačí Šejna zabalit do závěsu kterej odděluje kuchyň od hospody a bude vymalováno, potom ho zvedneme jako smotanej koberec a doneseme někam do bezpečí. Tenhle výbornej nápad se ale nesetkal s Ignorovým pochopením, hned začal protestovat a my museli uznat, že jeho argumenty maj značnou váhu. Dušan tvrdil, že se takovej tlustej a velkej závěs nevejde do žádný pračky, tím pádem nepůjde samozřejmě vyprat, a tak jsou jen dvě možnosti co s ním, ta první je pověsit ho zpátky do hospody tak jak bude, to znamená pěkně prochcanej a tím pádem i náležitě smradlavej, což jsme všichni okamžitě a jednomyslně odmítli, nebo ho vyhodit, což zase odmítnul Igor a zdůvodnil to tím, že ho ten závěs stál spoustu peněz, i když si nemohl vzpomenout kolik. Situace začala vypadat hrozivě, každou chvíli se mohla objevit tramvaj a jelikož jsme díky Dušanovejm historkám neměli o tramvajácích vůbec žádný iluze, bylo nám všem naprosto jasný, že jde Šejnovi o kejhák. Bohužel bylo taky jasný, že mezi náma není kromě Acida nikdo kdo by byl ochotnej dotknout se ho holou rukou a rukavice nikdo z nás neměl. Kája s vážným výrazem v tváři řekl, že musíme konat, s čímž jsme všichni souhlasili, jen se ale nenašel nikdo, kdo by konat chtěl, a tak to začínalo vypadat na Šejnův potupnej konec pod kolama tramvaje. Dušan se zamyslel a prohlásil, že bude možná lepší a milosrdnější nechat kovboje přeject a tím pádem i usmrtit, protože by se určitě nechtěl probudit totálně pochcanej a smradlavej. Ta myšlenka měla něco do sebe, ale humanita je holt humanita. Petr argumentoval tím, že nám všem bude Šejn strašně scházet a budeme mít výčitky, že jsme ho nechali utratit pod kolama tramvaje jako nějakýho králíka, protože druhýho takovýho trotla už nikdy a nikde nenajdeme, a tak přijdeme o spoustu srandy a nebudeme si mít z koho dělat prdel. To byl hodně silnej argument, kterej šlo těžko něčím přebít, blbý bylo, že se pořád nenašel nikdo, kdy by chtěl dobrovolně sáhnout na prochcanýho alkoholika. Davídek stál opodál a čuměl do svýho telefonu, upozornil nás, že nechce nic říkat, ale podle jízdního řádu má za minutu přijet tramvaj číslo jedenáct, a tak by možná bylo dobrý se trochu pomodlit a důstojně se s Šejnem rozloučit, když už má chudák tu smůlu, že mu zbejvá poslední minuta jeho lihovýho života. Kája začal potichu předříkávat Otčenáš a Dušan se uhodil do čela, skoro bleskurychle se odklátil do hospody a Buč se nás zeptal, jestli si stejně jako on myslíme, že odešel do kuchyně pro olej na poslední pomazání, což podle něj ale bylo zhola zbytečný, protože olej už před nějakým časem došel a Ignor ještě pořád nekoupil novej, a tak na to poslední pomazání připadá v úvahu akorát ocet nebo pivo, protože je jistý, že Dušan nic jinýho v kuchyni nenajde. V dálce se objevily světla tramvaje a Kája pronesl do hrobovýho ticha, že mu bude Šejn moc chybět, ale holt se nedá nic dělat, protože osud je holt osud. Zadejchanej Dušan se přiklátil zpátky a v ruce držel hroudu zmuchlanejch mikrotenovejch pylíků od pečiva, pochvaloval si jak moc bylo moudrý, že je jako přesvědčenej ekolog celý léta pečlivě schraňoval, protože teď zachráněj Šejnovi život. S pytlíkama navlečenejma na ruce šlo všechno ráz na ráz a opilec se díky tomu rychle ocitnul v bezpečný vzdálenosti od kolejí, bylo to ale o chlup a neobešlo se to bez drobnejch problémů, jelikož nám díky klouzání mikrotenu dvakrát vypadnul z rukou na zem. Acidovi se dokonce podařilo zachránit i jeho kovbojskej širák, a tak ho Šejnovi po vylití moči narazil na hlavu. Vožrala byl sice živej, před náma ale vyvstala vpravdě nerudovská otázka kam s ním. Filipa napadlo, že by bylo nejlepší opřít ho o dveře do buzince, zazvonit a rychle zmizet v hospodě, což jsme ale po zralý úvaze nakonec zavrhli, protože skončit v buzinci by nikdo z nás nechtěl a Dušan řekl, že pro Šejna bude určitě lepší když se ráno probudí pochcanej a smradlavej, než aby se probudil pěkně vykoupanej, voňavej a vysvlečenej ze smradlavejch hadrů, ale s totálně rozmrdanou prdelí, což byla fakt děsivá představa. Nakonec jsme se rozhodli, že zlitýho romantika umístíme dovnitř do baráku ke vchodu do sklepů, protože je tam teplo a nebude tam nikomu nápadnej, jelikož tam často nocujou bezďáci a feťáci, a tak ho neprozradí ani odér šířící se z jeho kovbojskýho oblečení. Problém byl vyřešenej a my jsme si tak mohli konečně poslechnout Igorovo vyprávění..."

Kdo jsem?

Literaturou se zabývám řadu let, můj román Dušebraní (normalizační pornobrak) vyšel v roce 2018 v nakladatelství Naše vojsko a je k dostání v knihkupectví. První díl románové trilogie Žižkaperk blues vyjde ještě v letošním roce.

Proč to děláme?

Na vydání ve vydavatelství aktuálně připravuji románovou trilogii Žižkaperk blues, což zabere čas. Abych dostal příběhy z mé oblíbené hospody ke čtenářům co nejrychleji, rád bych vyzkoušel sílu nových technologií a vydal je za pomoci Vás všech sám.