Před kamerou za kamerou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát!

Jak to začalo

O sepsání filmových povídek jsem začal uvažovat někdy po roce 2010, když už jsem prošel desítkami natáčeními a nahromadilo se mi tolik filmařských zajímavostí, že udržet je v paměti bylo zcela kritické a hazardoval jsem s jejich totálním zapomenutím. Taktéž mi bylo líto, že fotografie, které jsem od počátku archivoval, zůstávaly jen pro mé potřeby, a kromě několika malých výstav, byly odsouzeny k zapomnění v mých harddiscích. Začal jsem si tedy dělat krátké zápisky, třídit ty nejlepší fotografie a na podzim loňského roku vše začal dávat dohromady. Do dnešního dne jsem vše sepsal do třiceti ucelených povídek.

Co je náš cíl?

Nechat nahlédnou začínajícím filmařům nebo fanouškům do prostředí filmových ateliérů a exteriérů, kde se v České republice rodí film. Chtěl bych s lehkou nadsázkou, a svým subjektivním pohledem, představit knihu o tom, jak zde natáčí domácí a zahraniční štáby; ukázat na křídovém papíře i některé unikátní fotografie, a taktéž se zmínit o zajímavých hereckých osobnostech, které jsem měl možnost při práci osobně potkat.

Jako motto jsem pod název knihy připojil: "Pokus o paměti fotografického dobrodruha, jenž šel tak dlouho za svým, až se mu to podařilo, aneb 25 let ve službách filmu!" 

Za tu dobu, co u filmu pracuji, jsem spolupracoval na skoro dvou stovkách celovečerních filmech, seriálech, hudebních klipech a reklamách. Setkal jsem se s velkými i malými osobnostmi filmu, s režiséry i herci světových jmen, ale také i se skromnějšími a leckdy zajímavějšími domácími kolegy. Bylo mi ctí natáčet nebo se setkat například s Eliahem Woodem, Oliverem Stonem, Piercem Brosnanem, Mariem Adorfem, Stellanem Skalgårdem, Geoffreyem Rushem, Edwardem Thomasem Hardym, Orlandem Bloomem, Shiaou LaBeuofem, Bradleym Cooperem, s Beyoncé, s mistrem světa Magnusem Carlsenem a dalšími. Z naší strany s Jurajem Herzem, Milošem Formanem, Karlem Kachyňou, Ivanem Passerem, Janem Hřebejkem, Petrem Zelenkou, Davidem Ondříčkem, Bohdanem Slámou, Ondřejem Trojanem a dalšími. Do knihy jsem zařadil zajímavosti z natáčení vždy až po nějakém čase, aby mohl můj pohled na celý příběh dozrát.Tyto „střípky z natáčení“, bych jako volný fotograf rád doplnil o své fotky a pokusil se ve 30 kapitolách postihnout to, co považuji za stěžejní, zajímavé a zábavné. Díky několika náhodám pracuji v oblasti, která mne naplňuje, takže se chci o tuto radost podělit s budoucími filmaři, čímž mohou nahlédnout do tajů filmu, jeho názvosloví a částečně skrze vysvětlivky profesi pochopit, umět se v ní pohybovat… a ještě něco navíc!

Ukázka z příběhu č.7

Borg vs. McEnroe (Švédsko, Finsko, Dánsko, ČR,Praha-Štvanice, 2017)

Vraťme se k našim hrdinům, Björnu Borgovi a Johnymu McEnroeovi. Jsa pamětník, vybavoval jsem si jejich nesčetné souboje, které jsme mohli vidět naživo dokonce i v tehdejší cenzurované Československé televizi. Byly to vyhrocené souboje, které trvaly několik hodin, a diváci byli dosti často u vytržení: téměř z nich nespouštěli oči. Tyhle červencové přenosy z tenisu, nebo vlastně i z jiných sportů, nám umožňovaly nahlédnout do západního světa, do garderoby a chování návštěvníků turnajů, v tomto případě Wimbledonu. Bylo to stejné, jako když jste šli například na francouzské nebo americké filmy, kde jste viděli vybavení bytů, plné obchody s nádherným oblečením, s moderní technikou, s krabicemi od potravin apod. Bylo to k neuvěření, totalitní systém vlastně umožnil našim zbídačelým občanům zahlédnout něco jiného než to, co viděli denně ve svých oprýskaných samoobsluhách, kde tu nebyly špagety, tu nebylo toaletní papír… a mléko v igelitovém pytlíku bylo poházené a rozplizlé v modrých bednách spolu se zbytky bílé tekutiny. Rozhodně vás to po jakékoliv takové zkušenosti na Západ muselo táhnout a naštěstí se to po roce 1989 splnilo a mohli jsme se s ním seznámili.

Můj favorit byl tehdy Johny, ne proto, že hrával levou rukou, sám jsem pravák, ale byl živočišný, věčně nažhavený, komediální a dával najevo emoce, které zdlouhavé bitvy na kurtu obohacovaly, což mi bylo sympatické. Björn byl studený severský kámen, hrající obouruč (což tehdy nebylo běžné), a bylo jen velmi těžké vidět v jeho hře náznak radosti, emocí a těch charakteristik popsaných u Johna. Na něm jste vlastně nepoznali téměř nic, jen strojově vracel míče a čekal na chybu soupeře. Bez úsměvu, bez radosti z dobře zahraného míčku nebo ze zisku gamu!

Příběh tohoto filmu, na kterém naopak bylo radost dělat, se soustředil na jejich památnou bitvu ve Wimbledonu z roku 1980, tzv. bitva ohně a ledu. Johna hrál podobný bouřlivák, Američan Shia LaBeouf a kliďase Björna Švéd Sverrir Gudnason.

Ve skutečnosti měl Björn již čtyři tituly a postoupil do finále k obhajobě a zisku pátého titulu v řadě. Johny byl ještě mladík, ale přesto se z utkání stala památná bitva, propíraná světovými médii. V té době se ještě hrálo dřevěnými raketami, většinou Dunlop, s téměř nordicky bílými míčky, což dnes působí velmi archaicky. I my jsme je na natáčení měli, byly vyrobeny speciálně pro tento film, těžko by byl film věrohodný, kdyby se natáčelo s dnes běžnými žlutými. Oba herci vypadali jak z minulého století, což je ve skutečnosti dnes již pravda, taková tehdy byla móda: trenky na tělo, froté čelenky na hlavě. Jeden kudrnatý, roztěkaný, druhý dlouhovlasý blonďák, kliďas s barevnými potítky na rukou.

Vše okolo Wimbledonu se točilo na pražské Štvanici, klub Monte Carlo na pražské Hanspaulce, letiště v Kongresáku a luxusní hotel v Intercontinentalu. Jen málokdo je schopen v průběhu filmu tyto lokality rozpoznat, párkrát je v pozadí vidět známé panoráma s hotelem Hilton, občas i pověstný viadukt, po kterém jezdí vlaky a který teď prošel náročnou rekonstrukcí. O něm kdysi slavný Australan Laver, v reakci na prohraný daviscupový zápas s našimi hráči, škodolibě poznamenal, že hrál už všude, ale na nádraží ještě ne!

My se zatím pečeme na Štvanici ve čtyřiceti stupních, čekáme na Shiu, ten však nikde, ostatní herci už byli pochopitelně připraveni. Björn, tedy Sverrir, a hlavně jeho legendární trenérLennart Bergellin v podání skvělého Stellana Skargårda čekají s námi. Stellana můžete znát jako malíře Goyu z filmu Miloše Formana Goyovy přízraky a mihl se například i v Nesnesitelné lehkosti bytí podle Milana Kundery. Věhlas však získal ve filmu Larse von Triera Prolomit vlny, kde hraje postiženého muže a jeho žena se prodává námořníkům, aby měla peníze na jeho léčbu, opravdu silný film. Dámy ho ovšem více budou znát z muzikálu Mamma mia, kde hraje jednoho z nápadníků Meryl Streep.

Zpět do kotle. Kde se vzal, tu se vzal, Shia. Jako by nic, uvolněný, soustředěný, vypadal, jako by tu byl od rána a jen čekal, až se přemístí kamery nebo světla. Prostě perfektně trefený John McEnroe, oblečený v teplákách, čelenku na kudrnaté paruce, přes uši chlupatá bílá sluchátka, poslouchaje cosi z tehdy módního walkmana, v ruce tašku s raketami Dunlop. Kompars a štáb náhle ztichl, všichni jsou upřeni na něj. A to byla jeho chvíle, položil raketu a sluchátka na lavičku a začal dlouhých deset minut běhat okolo kurtu. Nikdo si jej nedovoloval rušit, režisér v poklidu koukl na hodinky, a jako by nic šel něco řešit s kameramanem. Atmosféra lehce zhoustla, ale kompars měl pití, štáb, který je zvyklý na různá extempore a některé věci jim jsou již zcela volné, byl též v klidu. Dělají svou práci, jsou jaksi blboodolní, a pokud se netočí, bude se točit později nebo třeba za pár dní, je to leckdy jejich jediný zdroj příjmů, a pokud nemají nasmlouvanou další práci, spíš to vítají, práce neuteče. Shia po chvilce doběhal a zastavil se u mého asistenta, který zrovna přišel a postavil se kousek od postranní čáry, prudce k němu zamířil…

Jsem filmař, fotograf, občas stojím za kamerou, režíruji, řídce scénárista, u filmu pracuji profesionálně od roku 1994, ale pohyboval jsem se u něj již před revolucí. Mám reálné zkušenosti z barrandovských studií, z České televize a z dalších televizí a médií. Taktéž se jako odborný poradce na poli filmu a fotografie, orientuji v historii kinematografie a ve starých fotografických a filmových technikách;  od těch nejstarších, přes klasickou analogovou fotografii až po digitální současnost. Vše využívám při speciálních filmových zakázkách. Učím např. herce správnému fotografickému držení a  technice, pokud to vyžaduje jejich role a nasazení.

Chtěl bych své vzpomínky a fotografie přenést do tištěné podoby na křídovém papíře a uchovat zážitky pro začínající filmaře a fanoušky filmu, neboť české prostředí je ve světové kinematografii zcela výjimečné, speciálně v barrandovských ateliérech, v pražské aglomeraci a v dalších českých lokalitách a přírodních scenériích.