Je to už dlouho co se peru s anorexií. Nyní jsem hospitalizována na psychiatrii a ze svého deníku, který měl být pouze pomocným nástrojem při léčbě, se stal popis mé životní cesty od prvopočátku po (y v budoucnu) vyléčení. Přeji si, aby měl knižní podobu.
Autor: Jana Cimburková
Jak to tak u nás pacientek na oddělení pouch příjmu potravy bývá, všechny jsme měly poměrně těžké dětství. Byly jsme svědkyně rozvodu rodičů, jejich alkoholismu, zažily jsme si zanedbávání, nebo jsme se staly nástrojem pro plnění jejich tužeb a nesplněných snů. Na některé z nás byly kladeny vysoké nároky a samé jedničky byly málo, jiné naopak v šesti letech vezly svou matku ve stádiu těžké rakoviny ledvin do nemocnice a vracely se domů jako sirotci.
Já si prožila dost tvrdou šikanu od mé matky, přežila jsem těžkou dopravní nehodu, znásilnění i nucenou prostituci. Nyní je mým soupeřem anorexie. Deníku, který měl být pouze pomocným nástrojem při léčbě, jsem svěřila celý svůj životní příběh, v němž si potvrzuji to, že člověk může padnout na samotné své dno, ale musí se umět znovu zvednout. Chtěla bych rozptýlit mýty o průběhu hospitalizace (například lůžka s pouty, elektrošoky a podobně). Ve svém deníku píšu i o pohledu partnerů lidí s PPP. Tímto je kniha jiná a výjimečná.
Blog je veden v mužské verzi pohledu. Když jsem jej začala psát na anonymním internetu, netušila jsem, že jednou budu chtít své myšlenky zveřejnit a šířit dál.
Úryvek - další naleznete v aktualitách
Chci ukázat světu, že i z toho nejhlubšího bahna se lze vyhrabat. Zároveň chci dodat sílu těm, kteří třeba již ztratili motivaci. Světlo, cesta a záchranný provaz tu jsou a pokaždé budou.
Cílem je vydat knižně můj deník z pobytu na oddělení pro poruchy příjmu potravy. Ráda bych zveřejnila smůj životní příběh a osud, který mě dovedl až sem - a především to, že anorexii lze porazit. Z každé prodané knihy chci dát 20% Psychiatrické léčebně Ke Karlovu, konkrétně na oddělení poruch příjmu potravy.
Jsem bývalá medička a tanečnice latinskoamerických tanců, contemporary dance, baletu a irských tanců. Po pár letech tančení mě postihl velmi těžký úraz (přejela mě tramvaj), který skončil tříštivou zlomeninou levé nohy, chybí mi na ní 2/3 svalů. Přestože mi lékaři říkali, že si již nikdy nezatančím, postavila jsem se na vlastní nohy (přeneseně i doslovně), začala bojovat a našla si i způsob, jak se zpět vrátit k tanci. Nyní pokračuji v klasickém stepu a jazz dance. Mimo jiné jsem žonglér (poi, kuhy, kužely, míčky, hula hoop), mim, a uchazeč o studium na katedře nonverbálního divadla při HAMU.
V životě mě potkaly dost těžké chvíle, silný psychický teror a křivdy. To vše mě přivedlo k anorexii, ze které se zatím léčím - myslím, že úspěšně.
Prozatím přepisuji svůj deník ze sešitu na blog, ovšem moc doufám, že se mu dostane i knižní podoby.
Chci dodat světu nezkreslené informace o anorexii a přeji si, aby má kniha oslovila co nejvíce lidí - především partnery nemocných i je samotné. Vše lze řešit. Další věc je ta, že bych ráda 20% ze získaných peněz ráda věnovala Psychiatrické léčebně, konkrétně oddělení pro poruchy příjmu potravy.
K obědu jsme dnes měli rýži, která plavala v másle. Zavřela jsem oči, myslela na sladkou a dobrou kedlubnu a vše jsem do posledního zrnka snědla. Perfektní práce - obešlo se to bez slz.
ViacejStojíme s K opření o zeď a kouříme. Cigaretu jsem si v životě zapálil zatím jen čtyřikrát, pokaždé u významných životních rozhodnutí. Když jsem přijel poprvé na svůj gympl v zahraničí, když jsem jej opouštěl, potřetí když jsem vzdával medicínu a počtvrté na jedné vyhlídce v Brně. Stojíme…
Viacej
Komentáre