Fotbalový turnaj O pohár Zdravotního klauna pro přípravky

Putovní pohár, o který se hrálo, má již svůj první štítek s vítězem, kterým se stal tým Slavoje Vyšehrad. Tento pohár teď poputuje do kanceláře Zdravotního klauna, kdy bude využíván například při dalších doprovodech na sál. A kde bude čekat na svého dalšího vítěze. Toho budeme znát možná už v lednu, protože uvažujeme o zimním halovém turnaji v Brně.

http://echo24.cz/a/wzRMP/aby-deti-pomahaly-detem-trener-to-uci-male-fotbalisty

​http://www.reflex.cz/clanek/zpravy/80287/kluci-z-fotbalove-pripravky-a-zdravotni-klaun-se-spojili-potrebuji-vsak-vasi-pomoc.html 

Pohár Zdravotního klauna, o který se dnes hrálo na Loko Vltavín, si odvezl tým Slavoje Vyšehrad. Zrána vítala hlavně rodiče tato školní tabule. A pak už do kabin a na hřiště. Kde kromě jednotlivých zápasů čekaly na malé fotbalisty dovednostní disciplíny. Slalom, střelba na terče, ale hlavně radar, kterým jsme jim měřili rychlost střely. A samořejmě na hřišti byly i Zdravotní klaunky, které klukům vysvětlovaly, proč pomáhat druhým. 

Zdravím Vás, vážení podporovatelé Projektu O pohár Zdravotního klauna.

Ti z vás, kteří přispěli v rámci konkrétní odměny navázané přímo na turnaj, například fotografie s malými nebo velkými hvězdami, doražte, prosím, zítra, tedy v sobotu 24.6. do areálu Loko Vltavín. Adresa je U průhonu 1, Praha 7. A přihlaste se u pořadatelů turnaje.

Děkuji. Petr Vrabec

Ambasadoři přípravek Loko Vltavín, Vrátík a Peťan, společně s námi dospělými představili ve čtvrtečním Dobrém ránu s Českou televizí projekt O pohár Zdravotního klauna, vstupy ZDE

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10435049455-dobre-rano/417236100071062/?video&index=552938#video

A pak jsme se Zdravotními klaunkami vyrazili do ostravské nemocnice v Porubě, kde kluci z Lokády popřáli brzké uzdravení třem dětem a jednoho hocha vyprovodili přímo na sál. Reportáž ZDE

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10122978233-udalosti-v-regionech-ostrava/417231100030622-udalosti-v-regionech/video/553133

Dneska jsme poprvé s kluky vyrazili do Motola. Jak jsem předpokládal, tak ta dětská blízkost zafungovala. Děti jsou prostě bezprostředné. Povídali si děcka s děckama na pooperačním, byla to psina! Tenhle projekt funguje. To jsem rád.

Dnes jsem byl pro jedno překvapení, ale kromě jiného i pro radar. Špičková technologie na měření rychlosti střely je prý uvnitř těchto dvou kufrů. Kdo se chce přesvědčit, zda tam opravdu byla, tak bude muset v sobotu 24.6. na Turnaj  O pohár zdravotního klauna jít se přesvědčit osobně. Adresa je U průhonu 1, Praha 7. Těšíme se na Vás!

Všechny týmy dostanou pohár a kluci, co se umístí v dovednostních soutěžích, dostanou sošku v dekorech, zlato, stříbro, bronz. Ale jeden pohár je největší, pro vítěze, a ten bude putovní. Na jeho podstavec se budou přidávat vítězové ročníků. Po dobu do dalšího turnaje bude pohár v sídle Zdravotního klauna.

Dnes jsem je přivezl z tiskárny. Jsou to dresy pro juniory, kteří v nich odehrají turnaj a budou v nich chodit doprovody na sál. Proto jsme ze sady patnácti dresů dali jako odměnu na Hithitu za váš finanční příspěvek jen dresů devět. Milí naši přispěvatelé, informujte, prosím, své přátele v práci, v partě nebo na Facebooku, že je možno podpořit tento projekt. Děkujeme!

Radan Šprongl, válečný reportér, kterého jste mohli naposledy vidět při referování o bojích s Islámským státem o Mosul. Dnes, bohužel, čeká na soud v Thajsku, kde ho zadrželi kvůli převozu vojenského materiálu, prostě měl u sebe neprůstřelnou vestu a přilbu. Nicméně, Radan je kamarád a rozhodl se, že na své zdi vyzve své facebookové přátelé, aby přispěli. Za den přišlo bezmála PĚT tisíc korun! Bravo, kamarádi. Jak říkal kdysi jeden náš afgánský kamarád: Dýky všem!

http://forum24.cz/lifestyle/2017/06/10/pomozte-nemocnym-detem-pribeh-jednoho-zdravotniho-klauna/

U Viktorky mě zaujalo Desatero na jejich stránkách. To je totiž přesně to, na co upozorňují snad všichni sportovní psychologové a motivační kouči, jako například Marian Jelínek. Dítě si chce hrát, rodič vyhrávat. Takže 1:0 pro Viktorku!

Dneska přišly funglovky stulpny a dresy jsem odvezl do tiskárny, kde se na ně bude tisknout logo Zdravotního klauna. Myslím, že to klukům bude při doprovodech na sál i na turnaji slušet, modrobílý balet!

Na tom mezinárodním turnaji na Strahově, protože nám chyběla dvě místa, odřekly totiž dva týmy kvůli nekomunikaci uvnitř klubu, jsem oslovil trenéra Slavoje Vyšehrad. On, že prý "konečně Češi". A že ano, určitě, že máme oslovit trenéry z menších přípravek. Tak jsem vyrazil na Slavoj a říkal si, jestli tam potkám Laviho. Nakonec tam nebyl. Ale potkal jsem tam trenéra mini přípravek, Davida Bergmana, fakt velkého sympaťáka. Nakonec, jako jsou všichni trenéři mládeže, protože to dělají dobrovolně a bezplatně, jen z lásky k fotbalu. Tak jsme se dohodli, že Slavoj se zúčastní. Mimochodem, Jakub Štáfek alias Julius Lavický je prý registrovaným hráčem Slavoje. Ale, co mě zaujalo na Vyšehradě? Že je to s pinďoury všude stejné. Jsem si vyfotil jejich nástěnku u vstupu do kabin.

„… a pak tu máme ještě Martinu v pokoji číslo čtyři,” říká mi, „ale ta už je v posledních fázích nemoci a selhávají jí tělesné funkce. Už ani nevidí a navštívit ji bude asi zbytečné.” Mluvím se sloužícím doktorem na dětském onkologickém oddělení. Získávám informace o pacientech před začátkem návštěvy. Jsme v jeho maličké kanceláři hned u chodby na jednotce intenzivní péče. Přikývnu a podívám se na tašku s kostýmem, kterou držím v ruce. „Nevadilo by vám, kdybych ji přeci jen zkusil navštívit?” ptám se a znovu zdvihám oči, abych se potkal s jeho pohledem. „Vůbec ne, jen to zkuste,” říká klidně.

Převlékám se do kostýmu a začínám návštěvu, pokoj číslo 4 si nechávám na konec. Čtyřka je uprostřed chodby, takže během návštěvy několikrát projdu kolem. Přemýšlím, co pro Martinu udělat, a nakonec se rozhoduji, že když nevidí, založím svou návštěvu na zvuku. To nebude problém. Nevidomé pacienty jsem předtím navštívil už mnohokrát. Uplynulo několik hodin a návštěva je téměř u konce. Stojím před Martininými dveřmi a jemně klepu. Bez odezvy. Pootevřu dveře a nahlížím dovnitř. Ptám se: „Smím dál?” Martinina maminka sedí na židli vedle postele, prsty jí nervózně hrají, je očividně rozrušená. Martina, 9letá, hubená, křehká dívenka bez vlasů leží v posteli na zádech a slepě zírá do stropu. „Ano,” zamumlá její matka. Kruhy pod očima prozrazují, že dlouho nespala. Probděla spoustu času u lůžka bez sebemenší naděje. Její dcera umírá.

Zdravím Martinu, představuji se svým klaunským hlasem a hned začínám s pískáním, které napodobuje pípaní ptáčka. „Ale, copak to je?” ptám se a ta otázka patří Martině. „Ty máš pod postelí ptáčka?” Martina se usměje. Její matka se na mě překvapeně podívá. Nepochybuji, že ač nevidomá, dokáže Martina podle zvuku uhádnout můj pohyb, a tak se ohýbám a sahám pod postel. Přitom zatleskám prsty jedné ruky o dlaň té druhé. „Mám ho!” volám. „Chceš si ho poslechnout?” Martina se znovu usmívá, a aby potvrdila svůj zájem, dodává: „Mhm.” Oba víme, že je to hra. Myslím, že z celého pokoje je nejvíc překvapená Martinina maminka, která pořád ještě nechápe, co se vlastně děje. Musí pro ni být těžké vymanit se ze sklíčenosti, dorážející ze všech stran. Říkám si, že pro Martinu je naopak osvěžující a zábavné moci být zase normálním dítětem, které si hraje. Přikládám dlaně svírající „ptáčka” k Martinině uchu a skláním se až k ní, abych přidal zapípání. Martinin úsměv je teď ještě větší. Maminčino překvapení střídá úžas. „Co s  ním mám udělat?” ptám se Martiny a  řeč je samozřejmě o imaginárním ptáčkovi v mých dlaních. „Vyhodit ho z okna?” Pauza na reakci. „Možná bych ti ho měl prostě vrátit pod postel, abys tu měla kamaráda...” Je to otázka, na kterou Martina odpoví souhlasně a zahihňá se. Zahraji vracení ptáčka zpátky pod postel a přidám ještě trochu pta- čího zpěvu na závěr té naší hry. Beru do rukou ukulele a pouštím se do písničky o ptáčkovi, který bydlí pod postelí, a zapojuji do textu Martinino jméno, aby byla písnička patřičně aktuální. Teď už se Martina směje nahlas a její maminka se usmívá. Ukončím písničku, rozloučím se. Martinina maminka mi děkuje a snaží se mi dát peníze – jenže ten smích, který si odnáším z jejich pokoje, je něco, co si za žádné peníze nekoupím. Když peníze odmítnu, bere mě maminka za ruku a několikrát mi děkuje. Sám nevím, jestli ta návštěva byla pro Martinu nebo spíš pro její maminku. Nejspíš pro obě.

Dva týdny nato se vracím do té samé nemocnice a zrovna se chystám na další návštěvu, když v chodbě narazím na známého doktora. „Vzpomínáte si na Martinu ze čtyřky?” ptá se. Vzpomínám a s hrůzou čekám, že teď uslyším, co jsem už slyšel tolikrát. Na tohle si, stejně jako lékaři a sestřičky, nikdy nezvyknu. Mladičké životy, nucené podstoupit trýzeň nemoci, proti které bojují s důstojností a neokázale po celý průběh léčby, která postupně vyčerpává všechny možnosti a všechnu pacientovu energii, jen aby svůj boj nakonec prohráli. Ta marnost, ta ztráta snů a možností. Těžko si představit něco smutnějšího. „Po vaší návštěvě,” říká mi, „se Martina zlepšila – byl to obrat o 180 stupňů. Vrátil se jí zrak a všechny ostatní tělesné funkce a poslali jsme ji domů!” Můj mozek je jako na horské dráze. Martina neumřela. Poslali ji domů. Má šanci na dlouhý a bohatý život. Cítím v očích slzy. Vím, že lékaři tomu říkají spontánní remise. Mně to ale připadá spíš jako malý zázrak. Až si dneska večer lehnu do postele a budu koukat do stropu, uslyším, jak si pod mou postelí prozpěvují ptáci.

Dnes jsem se setkal s manažerkou CSR aktivit České televize Janou Doleželovou, mimochodem moc milá mladá dáma, kvůli tomu, zda a jak by ČT mohla podpořit projekt O pohár Zdravotního klauna. Jana Doleželové se projekt líbí, což je patrné z fotografie, ke které se ochotně uvolila. Vzhledem k tomu, že pro letošek už prý mají mediální partnerství pro dobročinné akce „vyčerpaná“, nabídla nám tuto možnost pro další ročníky. Pro tento aktuální turnaj může ČT pokrývat akci jen v rámci reportáží o zajímavém projektu. Takže 20.6. bude s námi v Motole a 22.6. v Ostravě, kde budou naši junioři doprovázet děti na operační sál. Při té příležitosti asi s malými fotbalisty navštívíme i ranní vysílání Dobré ráno v ostravské redakci. Reportáže pak uvidíte v pořadu Události v regionech a možná i v sobotních Událostech. A pak asi ještě bude jedno překvapení, ale to už bych proprazoval moc, tak se nechte překvapit. Petr Vrabec

Third place! Loko Vltavín from the Czech republic! Very good job, guys! Němci to samozřejmě vyhráli, ale my jsme, bičováni deštěm a větrem, ukopali na pentle třetí flek! O víkendu jsme byli na prestižním mezinárodním turnaji mládežnických týmů. A byli mezi nimi i ti kluci, kteří na Lokádě jako školkové děti začínaly na podzim 2013. Za vzepětím fotbalových přípravek na Loko Vltavín stál dnešní šéftrenér Karel Vodička. "Tehdy jsme začínali s úplně malými dětmi, bylo jich tak na jeden tým. První zápas jsme odehráli na jaře 2014 a prohráli 6:7," vzpomíná Karel "Hnátek" Vodička. Dneska jen v přípravkách má Loko Vltavín sedmdesát dětí ve čtyřech kategoriích přípravek, hraje dvě mistrovské soutěže a účastní se řady turnajů, jeden několikaměsíční s názvem Zimní pohár klub sám pořádá. Počet dětí exponenciálně roste každým rokem. Tak takový kus cesty za ty čtyři roky Lokáda ušla, až si kluci došli pro tenhle velký úspěch.