Narodil jsem se 13. 3. 1946. Jsem tedy válečné dítě odkojené rybím tukem, Stalinovým portrétem a Gottwaldovým čibukem. Mám rozhlasové zážitky z politických procesů. Protože jsem citlivý na hlas, nesnášel jsem pana Urválka. Byl odporný. Nesnášel jsem Káťu Kabanovou. Celých sedm let jsem na ni chodil povinně za školu.
Ve školní lavici jsem sedával v poslední řadě a při čtení knížek jsem koktal. Pamatuji si, že jediné, co mě bavilo, byl dějepis.
Psát jsem začal v patnácti, ve dvaceti přijely ruské tanky a nikdo je nechtěl.
Pamatuji si, že jsem chodil po letácích, které chtěly pana Císaře. Jednou jsem šel procházkou po Pražském hradě. Směřoval jsem k Černému volu, díval jsem se směrem nahoru a sledoval okolní svět. Najednou jsem četl: Archív Pražského hradu, dr. Čestmír Císař.
Tehdy jsem se začal dívat na politiku s jemnou ironií.
Publikovat jsem začal v samizdatových sbornících Koruna. V našem spolku byla řada současných význačných umělců.
Po pádu krásných let nicnedělání přišel polofeudální kapitalismus, pro mě byl osvícený. Začal jsem znovu psát, tisknout a octnul jsem se na divadelních prknech.
S Pavlem Řezníčkem jsme dělávali večery poezie, na které chodila spousta mladých lidí, první knížku jsem vydal v nakladatelství Zvláštní vydání (1994), publikoval jsem v Hostu do domu a v současném Hostu (2/93), v již zaniklých Iniciálách a trošku na Slovensku prostřednictvím Jirky Oliče.
Má první knížka se jmenuje Vnímání. Na prknech hraji v pražském Divadle komedie, v televizi mě obsazuje pan režisér Vladimír Morávek. V soukromí odpočívám s pudlicí Kerinou.
Mí zemřelí rodičové by se divili, jejich černá ovce rodiny vydává druhou knížku.
Lidičky, čtěte nás!
(Baconovo Brno, Větrné mlýny, 1997)
Slovensky
Česky
English
