Hlásíme, žejsme pro velký zájem přidali ještě 10 knih s odměnou 20 %. Není nač čekat toto je poslední šance pořídit vašim dítkám tuto skvělou knihu, která otevírá dveře tajům a pověstem naší krásné země.
Posíláme i krátkou ukázku s ilustracemi
Liberecký kraj
„Tý jo, to je ale velikánský rybník – ten snad ani nikde nekončí,“ podivoval se Kulíšek a prstem ukazoval na vodní hladinu, jež byla zahalena tajuplnou mlhou.
„Kulíšku, Kulíšku,“ zasmála se Vendulka a pokračovala: „je to sice rybník, dokonce v tomhle kraji největší, ale říká se mu spíš jezero – Máchovo jezero.“
„Aha, a jak to všechno víš, Vendulko?“ zeptal se zvědavě Bobísek, který vše poslouchal.
„Když jsem byla ještě úplně malinká vlaštovka, a nesměla jsem ještě ani létat ven z hnízda, tak k nám často přiletěla tetička vlaštovka, která nám malým neopeřencům ráda vyprávěla o krajích této země, co kde je, jak se, co jmenuje a co co znamená,“ vysvětlovala Vendulka trpělivě.
Z mlhy, která se povalovala po kraji, vystupoval v dálce hrad – veliký a pevný.
„Vendulko, poleť blíž k tomu hradu, chci si ho pořádně prohlídnou, prozkoumat a třeba něco najdu,“ prosil Bobísek.
„Ale prosím Tě, vždyť už je to jen hromada kamení,“ namítla Vendulka.
„To nevadí, ale dřív to musel být skutečně veliký a pevný hrad, chtěl bych se tam porozhlídnout,“ prohlásil Bobísek a učarovaně hleděl na onen hrad.
Vlaštovka si to se skřítky namířila tedy rovnou na vrchol nejvyšší věže, kde také přistála.
Pařátkem ukázala do prostor hradu a povídá: „Hrad se jmenuje Bezděz a je velmi, velmi starý, a dokonce se říká, že tu straší,“ řekla a na chvilku se odmlčela.
„Straší? A kdo?“ ptal se Kulíšek, kterého spíš, než hrad zajímala myšlenka, že by mohl potkal pořádné strašidlo.
Vendulka si odkašlala a řekla: „Strašit tu mají podle toho, co říkala moje prapratetička, tři čerti – a to za trest. Snad do té doby, dokud nepřinesou do pekla nějakého pořádného lumpa.“
Bobísek by poslouchal Vendulčino vypravování klidně až do rána, ale to nebylo nic pro Kulíška.
Během jejich povídání si to tu pěkně prošel a zjistil, že přenocovat se dá pod druhou věží – říká se jí Čertova věž – proč asi?
Všichni tři výletnicí se vydali pod Čertovu věž. Kulíšek se cvrnkl prstem do pravého ucha a povídá: „Ať tu máme místečko na spaní a něco dobrého do bříška.“ Fííííí a vír zlatých jisker vyčaroval tři postýlky a taky voňavou bramborovou polévku a pro Vendulku mšicové lívance.
Ihned se všichni vrhli na ty dobroty. Celým hradem se rozléhalo jen jejich mlaskání. Znaveni celodenním cestováním si naši kamarádi lehli do postýlek a v tu ránu spali.
Ale ne nadlouho!
Sotva se měsíc vyhoupl na nebe, seskočili z vrcholku Čertovy věže tři čerti. Zatočili se kolem dokola a místo čertů tam stojí kocour, kohout a vlk. Všichni černí s ohnivýma očima, začali v nočním tichu dělat takový povyk, hluk a lomoz, že až vzbudili i naše malé cestovatele. Řev, křik a řinčení řetězů se rozléhalo do celého okolí hradu Bezděz.