Začti se do napínavého historického thrilleru Ďábel na kříži

   Působení sekt Luciferiánů je interpretováno různými způsoby. Některé závěry badatelských výzkumů historiků zpochybňují jejich existenci, jiné se přiklánějí k opačnému názoru.

   Pojem Lucifer pochází z dávných dob antiky, a označoval např. Jitřenku, Světlonoše, nebo i Venuši v ranním zjevení na obloze. S uctíváním ďábla původně neměl nic společného.

   Spojovacím můstkem k etymologickému posunu významu slova jsou patrně starodávné pověsti z předkřesťanských dob, spjaté s pádem mytologických postav do hlubin podsvětí, ale i proroctví Izajáše ve Starém zákoně, např. v kapitole 14.  „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu. Jak jsi sražen k zemi, utlačovateli pronárodů.“ Tento citát se však ve skutečnosti týká pádu babylónského krále.

   Analogický úryvek z náboženského textu si můžeme přečíst v Novém zákoně, konkrétně v apokalyptickém Janově zjevení. „Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti.“

   Zákonitě se tak fakticky propojují Lucifer a Satan v jednu osobu. Satanovi, původně dobrému anděli, nestačilo pouhé uctívání svého Stvořitele, ale zatoužil i po jeho trůnu. Za trest byl svržen z nebes do temné propasti pekelných bran.

   Už ve 4. století sv. Augustin nazýval heretiky Luciferiány. Je třeba poznamenat, že za heretické skupiny byly mnohdy označovány i proudy křesťanských hnutí, které se sice odchylovaly od oficiální dogmatiky sjednocené na Nikajském koncilu v roce 325 po Kr., ale které rovněž Satana považovaly za zlého ducha. I přesto, až na výjimky, docházelo k jejich likvidaci.

   Ve 12. století, ponejprve v západní Evropě, vznikají města se svými právy a značnou autonomií. Dochází k prohlubování dělby práce, s rozvíjejícím se dálkovým obchodem intenzivnější výměně informací, a hlavně narůstající touze po poznávání a vzdělávání. Jelikož města nabízejí anonymitu a svým obyvatelům poskytují ochranu, kdejaký měšťan se naučí latinsky a pokoutně po večerech pročítá bibli. A najednou zjišťuje, že to, co káže farář v kostele, není buďto ve Svaté knize vůbec uvedeno, nebo je s jejím obsahem v příkrém rozporu. Jistěže již dlouho předtím dochází v katolických nejvyšších kruzích z pragmatických důvodů k nařízení, aby jedinými povolanými osobami vykládat Bibli byli pouze kněží. Laikům je toto privilegium odepíráno. Logicky tak následuje zakládání nových odpadlických, tj. heretických společenství, která se vůči katolické církvi vymezují. Důležitou roli zde sehrála i sociální otázka. Nešlo si nevšimnout nabobtnávajícího bohatství prelátů, jejich zjevné touhy po světské moci, a to především na úkor vykořisťovaných lidových vrstev. Nejvlivnějšími „vzdorocírkvemi“ se stávají Kataři (Albigenští) a Valdenští (Lyonští) chudí, s vlastními iniciačními rituály, dogmatikou, a snahou návratu ke kořenům pravé věrouky. K potlačování těchto odpůrců se organizují křížové výpravy, a aby likvidace „kacířů“ měla nějaký právní základ, ustanovuje se soudní instituce zvaná svatá (papežská) inkvizice. A právě v tuto nábožensky rozjitřenou dobu se z neznáma vynořují Luciferiáni. Obecně se má za to, že zaníceně uctívali Lucifera jako spasitele, což je dobově možné považovat za mystickou inovaci. Zlé jazyky je vykreslovaly jako nebezpečné odpadlíky vzešlých z vlivu bludného katarského a valdenského učení.  Pokud Luciferiáni skutečně existovali, šlo o necentralizované, roztroušené sekty, každá s vlastní teologií o spásné roli Lucifera. Ztotožňování Luciferiánů s Katary dokládá zápis z výslechu jakéhosi katara Lepzeta, který se veřejně přiznal, že vražda člověka je přímou poctou Luciferovi. „Vražda není hřích, naopak, zabíjení lidí je nejvyšší poctou otci Luciferovi.“ Lepzet se přiznal k zabití 30 lidí.

   Zůstává nezodpovězenou otázkou, jedná-li se o pravdivé svědectví fanatika, anebo o propagandistický pamflet s cílem vylíčit nepohodlné heretiky jako ďábelskou sílu, a tak odradit váhající věřící od vstupu do jejich řad.

   Kdo ví...

Vážení příznivci českých středověkých dějin,

Dovoluji si vás pozvat na malou exkurzi lokacemi, kde se odehrávají klíčové děje románu. Doufám, že níže uvedené historické reálie vás zaujmou a byť jen trochu obohatí.

Přeji vám fajnovou velikonoční pohodu.

Libor Kleisner

Domažlice a hrad Rýzmberk u Kdyně

Pomineme-li první dochované písemné zmínky o Domažlicích, datované ke konci 10. století, tak ke skutečnému a prudkému rozmachu sídelní i fortifikační výstavby došlo v 60. letech 13. století. Výnosem krále Přemysla Otakara II. se trhová osada v relativně krátkém čase proměnila na tehdejší poměry v lidnaté, opevněné a významné královské město. Domažlice se spolu s hradem Rýzmberkem, soudobě založeným zemským sudím Děpoltem z rodu Drslaviců, stávají součástí hraničního opevnění proti Bavorsku.

Hrad Víckov na Tišnovsku

O této tvrzi, bytelně postavené na strmém ostrohu vystupujícím nad údolí říčky Bobrůvky, se z doby našeho příběhu ví opravdu málo. Snad jediným zdrojem informací je stručný zápis v kronice Václava Hájka z Libočan. Problém spočívá v nevěrohodnosti kronikáře, který se mnohdy nechával unášet vlastní představivostí. Tichými, z části zachovanými svědky prvních majitelů Víckova zůstávají torza dvou hranolových věží.

Hrad Boskovice

Jedná se o jednu z nejdominantnějších hradních zřícenin na Vysočině. Pevnost založil mocný moravský rod pánů z Boskovic. Hrad vznikl patrně v první polovině 13. století. Z oněch časů jsou do dnešních dnů zachovány reliéfní zbytky lícovaných zdí předsunuté bašty, ačkoliv se teorie o jejím původním významu a datování vzniku značně rozcházejí. Jak to bylo ve skutečnosti, zůstane již nadále zahaleno neproniknutelným závojem věků. Nelze opomenout, že město Boskovice, půvabně rozprostřené pod stejnojmenným hradem, získalo prestižní titul Historické město roku 2021.

Hrad Rýzmburk u Oseku

Velkolepý objekt hradní gotické architektury. Tím spíše, že jeho zakladatelem se stal král Václav I. A tehdy se s budováním rozlehlých správních a obranných kamenných sídel, až na výjimky, jakou byl například Pražský hrad, teprve začínalo. Král pověřil výstavbou svého věrného velmože a podporovatele Boreše z rodu Hrabišiců, jednoho z hrdinů románu.

Pražský hrad

Jistě netřeba představovat. Snad několik nej. Jak praví Guinessova kniha rekordů, je toto symbolické místo české státnosti největším souvislým hradním komplexem na světě. Také je největším doposud obývaným hradem, větším než anglický Windsor. Zajímavostí je, že od svého vzniku v 9. stol. se rozloha hradu nijak neproměňovala. Půdorys osídlení, známý v současnosti, je více než jedno tisíciletí stejný. Byl to kníže Soběslav I., který v první polovině 12. století zahájil přestavbu původního hradiště v dobře chráněné, kamennými hradbami opevněné reprezentativní sídlo. Přemysl Otakar II. na dílo předků úspěšně navázal.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

   po zahájení literárního crowdfundingového projektu jsme s nakladatelem byli doslova napnuti z toho, jak zafunguje, a zdá se, že se naplňují naše očekávání. Ani jeden z nás s podobným, dnes již moderním způsobem získávání prostředků neměl dosud žádné zkušenosti. Je před námi pořád celých 40 dní a z 15% jsme již překonali cestu k cíli. Historický žánr oslovuje v Čechách a na Moravě stále mnoho příznivců. Jsme tomu rádi.

  Náš projekt je malý, a nevyžaduje nijak zvlášť vysokou počáteční investici. Jedná se o vydání prvních výtisků, které se dostanou do rukou vám, milí přispěvatelé. Následující budou distribuovány dalšími, tradičními i netradičními kanály až do knihoven té čtenářské veřejnosti, jež o titul projeví zájem a zakoupí si jej.

  Velice si ceníme vaší přízně. Soudím, že literatura, připomínající skutky našich předků, má své nezastupitelné místo v našem povědomí. Je třeba se znovu a znovu vracet ke všemu slavnému a velkolepému, za co tak malý národ uprostřed Evropy po dobu své dlouhé existence bojoval. Naše historie je neuvěřitelně bohatá. Buďme na ni hrdi.

S úctou

Libor Kleisner