Pomozte mi, prosím, získat potřebnou finanční částku na vydání knihy Cesta do modrého. Kniha je inspirována skutečným příběhem chlapce, který přežil holocaust. Je na nás všech, abychom nikdy nezapomněli. Budu velmi šťastná, když mě v tomto podpoříte.
Autor: Martina Brousilová
Před více jak sedmi lety jsem potkala báječného člověka, Františka Lederera. Bylo to jedno z těch setkání, kterým se říká „osudové“. Hned od prvního okamžiku jsme si padli do oka a postupem času se naše přátelství prohlubovalo. S každým naším setkáním padaly zábrany a mně se postupně odkrýval celý jeho příběh. Příběh, kdy do bezstarostného dětství malého kluka nemilosrdně zasáhla druhá světová válka. Vzhledem k židovskému původu jeho rodiny, byl tento zásah fatální.
Dala jsem si předsevzetí, že nenechám Františkův příběh upadnout v zapomnění. On sám do poslední chvíle ochotně předával své vzpomínky dál, především mladým lidem na různých besedách. Je to kus historie našeho národa, který se musí vyprávět a předávat dál. Tu dobu můžeme pochopit jedině tak, že se na ní podíváme očima těch, kteří ji sami prožili. Je důležité nedopustit, aby se tato doba opakovala. To si přál i František.
Kniha není obsáhlá. Má celkem 68 stran. Je psána jednoduchou formou, kterou pochopí i dítě starší deseti let. Již jsem nechala na vlastní náklady, ale i za podpory teplické židovské obce, vytisknout několik desítek výtisků, které byly vždy rychle rozebrány. Nyní bych ráda nechala knihu vytisknout ve větším nákladu a lepším formátu (pevná a šitá vazba), proto se na Vás všechny obracím s prosbou o podporu. Vybranou částku použiji na výtisk potřebného počtu knih, dále část peněz poputuje na poštovné a balné za knihy odeslané poštou. Další část peněz půjde mému kamarádovi, profesionálnímu průvodci, který ty z Vás, jenž zvolíte odměnu "knihu s prohlídkou", provede terezínským ghettem včetně půdy s autentickými nápisy a kresbami z doby ghetta.
Jmenuji se Martina Brousilová, pracuji jako státní zaměstnanec, jsem matka dvou puberťáků a ve volných chvílích ráda naslouchám příběhům jiných lidí, neboť za každým člověkem se skrývá nějaký příběh. Někdo měl svou životní cestu snažší, jiný ji měl krkolomější a složitější. Každý si však zaslouží svou pozornost. Nejvíce mne zajímá doba druhé světové války a osudy obyčejných lidí...
Ráda bych Františkův příběh dostala mezi více lidí, proto zkouším sílu Hithitu. Nechejme společnými silami žít Františkův příběh…příběh chlapce, který přežil. Děkuji celým srdcem Vám všem, kteří můj projekt podpoříte.
Zhruba po třiceti hodinách cesty vlak s mohutným nárazem zastavil. Po chvíli se s rachotem otevřela zasouvací vrata vagónu do husté mlhy a chladného žlutého světla. Téměř v tom stejném okamžiku nastal kolem nich chaos a řev.
„Schnell, schnell, runto, runto!“… Rychle vystupovat, vy psi!“
Bylo velmi brzké ráno. Ještě se téměř ani nezačalo rozednívat. Většina lidí rozespalých po strašné cestě nejdříve vůbec nechápala, co se vlastně děje. Museli nechat ve vagónu všechna zavazadla. Většina v nich měla poslední zbytky jídla. Tentokrát si František nemusel hlídat svou rodinu, aby se od nich neodloučil. Byl tu sám, bez opory svých blízkých. Jeho „Cesta do modrého“ tentokrát skončila v Osvětimi – Březince (Auschwitz – Birkenau).
Vagóny byly dost vysoko nad zemí. František lehce seskočil, ale starší lidé nebo malé děti s tím měli problém. Snažil se i zde pomoci, jak se dalo. Na nástupišti se to hemžilo lidmi a vojáky s puškami. Řev vojáků a štěkot psů zazníval ze všech stran.
„Ženy a děti na jednu stranu a muži na druhou!“
Rodiny, které doteď zůstávaly pospolu, byly roztrženy. Jeden ze silných momentů pro Františka byl, když viděl, jak vojáci odtrhávali děti od jejich matek. Matky, které své děti nechtěly pustit, byly většinou sraženy pažbou pistole k zemi. Některé z nich omdlévaly hrůzou. Děti plakaly. Tato scéna se Františkovi z mysli nikdy nevymazala…
U nedaleké brány stála skupina asi pěti německých důstojníků v nažehlených uniformách a naleštěných holínkách. Jedním z nich byl sám Josef Mengele, ten se selekcí účastnil velmi často a vybíral z transportů „Häftlinge“ – práce schopné osoby. V té době František vůbec netušil, s kým má tu čest. Tito důstojníci většinou jen rukou ukazovali, kdo půjde doleva a kdo doprava. Děti přišly na řadu jako první a spolu se ženami, které šly za nimi, byly odeslány doleva. Většina mužů byla poslána doprava. Když přišel na řadu František, kterému bylo v tu dobu čtrnáct let, důstojník před kterého se postavil, na něj zařval:
„Kannst du arbeit?... Umíš pracovat?“
František věděl, že musí odpovědět stejně prudkým tónem. Že nesmí dát najevo strach či zaváhání.
„Ja, wohl!... Ano, dobře!“
Stál v pozoru jako voják s pohledem upřeným do očí důstojníka stojícího naproti němu. Ten po chvíli jen rukou ukázal doprava. V tu chvíli František nemohl vědět, že tímto gestem dostal šanci na další život.
Dobrý den přátelé, hlásím, že knihy jsou konečně doma. Postupně je budu rozesílat. Tak se můžete těšit ?? MB
ViacejMilí podporovatelé mého projektu. Z celého srdce děkuji za splnění mého snu, vydat Cestu do modrého v lepším a kvalitnějším formátu. Díky Vám už teď, 12 dní před skončením projektu vím, že knížka do tisku půjde ? A jako poděkování všem přispěvatelům (snad tedy budu mít na Vás všechny kontakt)…
Viacej
Komentáre