Za tu dobu, co se starám o tatínka, jsem vůbec nikde sám nebyl. Vždycky jsem s sebou bral tátu, anebo když jsem někam jel, nejpozději za dvě hodiny jsem se vrátil domů, kdyby mne potřeboval. Od té doby, co je v nemocnici, mám času habaděj. Jenže, ani nevím, co s volným časem. Ano, starám se o zahradu, udělal jsem vinobraní, všechno poklidil, ale tatínek mi chybí.
A tak píšu, vlastně už mám napsánu část další knihy, denně za tatínkem chodím do nemocnice a rozmlouváme spolu, ale je to prostě málo. Navíc, namísto toho, aby mi jej pustili domů v pátek, jak se původně předpovídalo, přišly komplikace a nepustili jej ani dnes. Všechno se odkládá na středu, to už by mělo snad definitivně klapnout. Snad už bude všechno v pořádku a tatínka v tu středu pustí. Chybí mi, moc mi chybí ...