Kniha Můj stát, moje firma aneb Z Babiše Burešem

Neutěšená situace ve střední a východní Evropě dost možná povede k revoluci v přípravě společného evropského rozpočtu: Kvůli české, slovenské, maďarské, bulharské a rumunské dotační praxi se zvyšuje tlak na takzvané zastropování zemědělských plateb na půdu a celkovou rekonstrukci Společné zemědělské politiky.

Důvodem jsou četné případy zneužívání dotačních schémat, která velkopodnikatelům pomáhají k monopolnímu postavení, či případy, kdy se zemědělské dotace stávají zdrojem zisku podvodníků. Mnozí kritici stávající praxe volají také po trestech pro konkrétní provinilce.

Znepokojení zesílilo především kvůli třem konkrétním případům. Prvním bylo zavraždění slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Vyšetřování vrhlo světlo na sérii článků, ve kterých Kuciak popsal skupinu organizovaného zločinu, která roky vydělává na evropských platbách. Tři klany italské mafie vlastní na východě Slovenska několik desítek zemědělských firem, které obhospodařují stovky až tisíce hektarů půdy a čerpají na ně miliony eur dotací, jejichž oprávněnost je velmi sporná. V jednom případě si například firma nárokovala platby na osminásobek plochy, kterou skutečně využívala. V jiném žádala platby na plochy, za které neplatila nájem a neměla na ně užívací právo.

Poľnohospodárska platobná agentura, přerozdělující na Slovensku evropské fondy, podle kontrolních orgánů Unie rozdělila protiprávně až stovky milionů eur. Agentura se proto otřásá v základech a někteří členové jejího vedení včetně dlouholetého ředitele dokonce skončili ve vazbě. Slovenské kontrolní orgány však tuto rozsáhlou protiprávní činnost neodhalily, musel zakročit Brusel, který proplácení některých operačních programů pozastavil.

Babiš hazarduje s dotacemi pro všechny

Druhým případem, který nutí Evropskou unii k rekonstrukci dotačních systémů v zemědělství, je investigativní studie listu New York Times, která koncem roku 2019 popsala způsob, jak se maďarští oligarchové blízcí Viktoru Orbánovi dostávají k mohutným balíkům dotací na půdu, jak se tyto platby zneužívají na Balkáně, ale i to, jak ze systému profituje český premiér Andrej Babiš, který si na zemědělských platbách v roce 2018 přišel minimálně na 42 milionů eur.

Pověstnou poslední kapkou je dění kolem auditu Evropské komise, ve kterém si posvítila na zemědělské dotace přidělené firmám, jejichž konečným uživatelem výhod je český premiér Andrej Babiš. Jeho skupina Agrofert obhospodařuje zhruba 115 tisíc hektarů půdy, oficiálně rozdělené mezi 53 farem. Jednání probíhají už od roku 2019, za českou stranu je vede zejména Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo pro místní rozvoj. Hlavně druhé jmenované je v obraně „české pozice“ nejaktivnější. S Bruselem si vyměnilo několik oficiálních listů, v nichž popírá jakékoliv pochybení a odmítá učinit kroky k nápravě. Podle kritiků místy vystupuje spíše jako právní oddělení skupiny Agrofert a nebere ohled na to, že svým chováním ohrožuje dotace také pro další české podniky. Neobvyklý je také až nepřátelský způsob komunikace, kdy ministerstvo veřejně opakovaně mlžilo nebo vysloveně lhalo, při povinných odpovědích využívalo poslední možné termíny a odmítalo přijímat dopisy z Bruselu psané v angličtině.

Celý text na tomto linku

Vdobě postfaktuální je povinností autorů přesvědčovat konzumenty nimi vytvořených obsahů o tom, že to, na co se dívají a čemu věnují čas, má smysl, hodnotu a váhu. Nevyhnu se tomu ani já. 

Části čtenářů je zřejmé, v čem je stav, kdy mocný politik drží majoritní podíly na jednotlivých trzích coby podnikatel a velká část jeho příjmů pochází z veřejných peněz, zrádný. Mnozí se však nad podstatou tohoto stavu nezamýšlejí, nebo si eventuální problémy neumí představit.  

Během přípravy knihy o Andreji Babišovi se setkáte s množstvím vlažných až chladných reakcí. Nejčastější z nich vulgárně, prudce, ale někdy i bez emocí označují autora za zoufalce toužícího po pozornosti. Nejčastější jde o reakce stylu: “A kolik knih bylo napsáno o Babišovi?”, “Další kniha, nemáte co jiného na práci?”, “To čtou a píší pouze starci”, nebo “Nechte to na Kmentu”. 

Na knižním trhu jsou mimo předchůdce Můj stát, moje firma – Z Bureše Babišem (v době přípravy Můj stát, moje firma) čtyři knihy monitorující příběh a veřejné vystupování Andreje Babiše. Osobně si myslím, že si tak významná a kontroverzní postava kopírující vývoj samostatného Česka a Slovenska zasluhuje mnohem více titulů. Dosud publikované knihy navíc přináší spíš anonymní historky, či tradující se příhody, než důkladnou analýzu vlivů podnikatelského působení Andreje Babiše na jím vlastněných společnostech i na tržní prostředí v Česku. A právě tuto mezeru chci vyplnit. 

Rozhodně si přitom nemyslím, že by mělo jít o čtení “pro starce” a čtenář nemusí být ani “zapšklý”. Právě mladší publikum, kterému je to často “šumák”, bude na pokřivené prostředí oligarchizace doplácet v budoucnu nejvíc. Zamýšlet se nad tím může vést k roztrpčení, avšak nezamýšlet a nechat to být, vede zaručeně k hlouposti.

Právě apatická společnost nesledující veřejné dění, bez zájmu o správu společných peněz a její vývoj je tím, po čem oligarchové touží. Právě v tomto prostředí si totiž mohou dovolit takřka cokoliv a politický souboj odvádět na smyšlené hodnotové souboje.  

Hodně častá je také prozaická akceptace korupčního chování smíchaná s mindráky a ochucená o marketingové ingredience populistů. Ta přivádí velkou část společnosti k tvrzením a představám stylu: “Nevadí, že krade, pokud nám něco nechá”, “A co má být, že krade, dělal by to na jeho místě každý”, nebo “On nekrade, vždyť je bohatý, už to nepotřebuje”. 

Jde o mimořádně nebezpečné pokřivení kritického myšlení, které ovládá celý náš region a útočí na nejnižší mamonové pudy. Logika vychází z předpokladu, že se do politiky vstupuje pouze ze záměrem majetkově si přilepšit, že je to normální. Vychází také z představy, že korupčník chce krást, ale jen tak trochu, tak akorát. Stejně jako představa o tom, že bohatý člověk netouží být ještě bohatší, jde o mimořádně naivní představu populace, která si léta nepřišla na lepší životní standard, a proto si tento svět neumí představit. Personifikuje si ho do svého prostředí.   

Akceptace korupčního chování vedoucího ke ztrátám veřejných rozpočtů je vskutku jedovatá. Ti, kteří se s korupci vedoucí k obohacení na úkor společných peněz smiřují, nerozumí faktu, že veřejné peníze jsou i jejich. Je to pro ně letitou zkušeností abstraktní představa.

Co však na konci dne budou vidět je to, že v jejich obci budou chybět peníze na opravu mostu, rozpustí se místní klokánek, dojdou finance na provozování sociální služby a když půjdou děti do školy, budou na ně čouhat třicetileté zrezivělé kovové zárubně. Ten, kdo považuje veřejné finance za bezedné, bude také, a to bohužel zřejmě hodně brzy, s nelibou sledovat krach představ o penzích a možná už vlastním rodičům přispěje na důstojný důchod ze svého. 

Celý text na tomto linku

Společnosti, jejichž konečným uživatelem výhod je český premiér, podle analýzy dotačních smluv a smluv o investičních pobídkách úspěšně žádaly o dotace v objemu minimálně 13,5 miliardy českých korun. Většinu z nich – minimálně 8,8 miliardy korun – inkasovaly po vstupu Andreje Babiše do politiky.

V analýze, která byla provedena v rámci studií pro připravovanou knihu Můj stát, moje firma, vycházíme z exkluzivních dat projektu Hlídač státu, který čerpá z šesti různých zdrojů vypovídajících o dotačních titulech. Je tedy možné, že dotačních smluv a podpor bude ve skutečnosti ještě více, rozhodně však ne méně. Přesto je jedním z důležitých zjištění fakt, že skutečně čerpaná výše přímých dotací je vyšší, než se uvádí ve výročních zprávách firem z portfolia Andreje Babiše. Holding Agrofert k informacím ve svých účetních závěrkách, které zveřejňuje na základě zákonné povinnosti, přistupuje dost selektivně: Podle jejich údajů je výše provozních dotací za dané období pouze 7,35 miliardy korun.

Jak jsme však již předestřeli, výše dotací je ve skutečnosti ve sledovaném čase, tedy od 26. října 2013, kdy Andrej Babiš získal poslanecký mandát, do června 2020, odkud pocházejí poslední relevantní analytická data, nezkreslená dopadem koronavirové pandemie, prokazatelně minimálně 8,8 miliardy korun. Přičemž další dotace v objemu desítek milionů korun přijaly i firmy jako Hartenberg a Imoba, ve kterých je Andrej Babiš konečným uživatelem výhod ze spoluvlastnického podílu.

Agrofert získává podporu napříč většinou resortů, mezi jeho dotační zdroje patří programy Ministerstva zemědělství, životního prostředí, průmyslu, práce a sociálních věcí, Ministerstva pro místní rozvoj, ale i školství, mládeže a tělovýchovy či kultury.

Vydatnými zdroji jsou i evropské dotace, zejména však ty řízené z České republiky, jako je například Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova, Operační program Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství, Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost, Evropské strukturální a investiční fondy, Evropský zemědělský záruční fond a Evropský sociální fond. Projekty firem ze skupiny Agrofert podpořily také  Státní zemědělský a intervenční fond, Czechinvest, Grantová agentura ČR či Akademie věd ČR. Ovšem nejvýznamnějšími dotačními poskytovateli jsou nepochybně Ministerstvo zemědělství a poněkud paradoxně také Ministerstvo životního prostředí.

Firmy českého premiéra historicky podepsaly zhruba 7 900 dotačních smluv, které podrobněji analyzujeme v rámci zmiňované chystané publikace Můj stát, moje firma. Zjistili jsme, že u značného množství těchto smluv (celkem u minimálně 852 z nich) navíc chybí důležité a povinné detaily, třeba o vyplacené výši dotace. Skutečná výše vyplacených dotací tak může být ještě vyšší.

V případě skupiny Agrofert jsou v kolonce přímých dotací, které jsou vypláceny jako příspěvek na účet žadatele, zahrnuty zejména nárokové zemědělské dotace. Ty zemědělské podniky inkasují na hektar, podle toho, jakou rozlohu zemědělské půdy obhospodařují. Další významnou částí dotací jsou příspěvky na chov dobytka. Zatímco investiční dotace poskytuje stát nejčastěji formou daňových úlev, u provozních dotací přichází k převodu finanční částky přímým příspěvkem na účet.

Není tajemstvím, že také tyhle části dotačního toku hrozí významnými ztrátami českým veřejným rozpočtům. Důvodem je masivní konflikt zájmů, který řeší také Evropská unie. Jak detailně popisujeme v jiné studii, Státní zemědělský intervenční fond Babišovým podnikům vyplatil a stále vyplácí prostředky, jejichž proplacení mělo být po auditu Evropské komise zastaveno. Česká strana sice protiargumentovala, že se rozhodnutí auditorů netýká provozních dotací Agrofertu, ale Brusel tento výklad odmítá a potvrzuje, že Česku může hrozit neproplacení těchto prostředků z unijního rozpočtu.

Analýza vznikla jako součást přípravy knihy Můj stát, moje firma

Celou analýzu najdete na stránkách institutu Pravý břeh

Z neľahkej pozície východoeurópskeho investora si Babiš v Nemecku vybudoval prestíž mocného a uznávaného podnikateľa. Od počiatkov mu v tejto snahe pomáhal podnikateľ a manažér Rüdiger Geserick. 

Jeho profil ako ukážku Z Bureša Babišom čítajte na tomto linku

Knihu Tomáše Lemešaniho o konfliktu zájmů, využívání moci, taktice a podnikání Andreje Babiše po jeho vstupu do politiky s titulem Můj stát, moje firma podpoří Nadační fond proti korupci.

Fond, který se zaměřuje na potírání korupce a odhalování korupčních skandálů podpoří technickou část výroby knihy, která je nezávislým projektem. Autorovi knihy nabídne také odborné a právní poradenství. 

“Podpora ze strany Nadačního fondu proti korupci znamená vzpruhu a potvrzení důležitosti nepolevovat ve snaze zvyšovat povědomí společnosti o negativních dopadech korupčního chování v politice i mimo ní. Knize to pomůže dostat se ke většímu počtu čtenářů a s kvalitnějším obsahem,” uvádí Tomáš Lemešani.   

Kniha, která je už v plné přípravě, hledá podporu vrcholící kampaní na serveru Hithit.com. Zájemci mohou knihu předobjednat nebo podpořit navýšení jejího nákladu výměnou za jinou objednávku. 

Autor, který knihou navazuje na publikaci Z Bureše Babišem vydanou v roce 2017, v Můj stát, moje firma analyzuje konflikt zájmů Andreje Babiše. Pozornost věnuje dotační politice státu, veřejným zakázkám firem, kterých konečným uživatelem výhod je český premiér, či tomu jak podnikání premiéra ovlivňuje renomé Česka v zahraničí a evropskou politiku. Ve všech případech pracuje s unikátními údaji, na kterých chce také ilustrovat přímé a nepřímé dopady konfliktu zájmů v politice na život občanů. 

“Právě řeči o tom, že na zneužívání moci a konfliktu zájmů není nic zlého, či názory říkající, že obohacovat se z veřejných peněz je v pořádku a dělal by to, pokud by měl možnost, každý, stojí za stagnaci společnosti. Nehospodárné nakládání s veřejnými penězi se nakonec projeví  na chybějících penězích pro zdravotnictví, či školství nebo na daňovém zatížení, či penzích těch samých občanů, kteří ho podceňují,” říká Lemešani a dodává, že právě apatie a nezájem o kauzy politiků jsou vodou na mlýn těch, kteří chtějí politickou moc vědomě zneužívat.  

Co se v knize čtenář dočte?

• Bankomat pro oligarchy. Unie chce kvůli oligarchizaci politiky v Česku změnu dotační politiky v zemědělství
• Účtenka pro Česko. Na kolik může občany Česka vyjít Babišův konflikt zájmů? 
• Firmy patřící Andreji Babišovi si po jeho vstupu do politiky přišly v přímých dotacích na minimálně 8,8 miliardy korun
• Kabinety s Babišem daňové úlevy škrtají. Pětina z nich však směřuje do Agrofertu
• a víc..

Celý text na tomto linku

Když se Andrej Babiš v životopisech, či rozhovorech poohlédne za minulostí, u vzniku Agrofertu nikdy nezapomene zdůraznit jeho spory s politiky a privatizanty kolem Vladimíra Mečiara. Právě válku s Mečiarovou mocí označuje Babiš za důvod, proč se rozhodl Slovensko opustit byznysem i vlivem.

Boj s mečiarovskými byznysmeny, kteří zapletli jejich byznys se státní mocí tak pevně, že přerůstají státními zakázkami dodnes, je jistě relevantní argument a nelze opravdu válečné nálady mezi těmito podnikateli a Babišem popřít. Odchod ze Slovenska však nebyl tak jednoduchý, jak slovenský oligarcha působící zejména v Česku popisuje. V povaze Andreje Babiše je dělat vše možné i nemožné, jenom se nevzdat.

Bylo tomu tak i v devadesátých letech, kdy na ataky nové vlny privatizantů reagoval podobně agresivními tahy. Věděl, že pro zabezpečení pozic potřebuje politiky, a tak se vlivu na ně nevyhýbal. O politický vliv na Slovensku se pokoušel neméně intenzivně jako jeho konkurence.

V roce 1989 byl Andrej Babiš služebně v Maroku. V dnešní interpretaci uvádí, že dění v Československu pořádně nesledoval a plánoval na severu Afriky zůstat obchodně natrvalo.

Dění během pádu bývalého režimu a zárodku rozdělení státu však nasvědčuje, že až tak nezainteresovaný v bratislavském a pražském zlomu nebyl. První soukromé firmy, které souvisely s byznysovými kroky Andreje Babiše, vznikaly už v roce 1991 a podnikatel směřoval také do státní diplomacie.

V roce 1991 se vrátil do Československa. Stal se ředitelem obchodní skupiny a mluvilo se o něm jako o korunním princi slovenské chemie.

Ačkoli bylo jasné, že Vladimír Mečiar a lidi kolem něj budou chtít nastolit nové mocenské rozdělení i ve státní ekonomice, nebylo vyloučené, že se nakonec se stávajícím vedením Petrimexu domluví na pravidlech hry, které by vyhovovaly oběma stranám.

I když Mečiar vykazoval chování, které naznačovalo, že k domluvě nedojde a spustí se válka o slovenskou chemii, pořád nemuselo být vymalováno. Kontroverzní slovenský předseda vlády totiž zpočátku neměl tak hegemonní moc, jakou si vybudoval od poloviny devadesátých let, a byl proto nucen akceptovat různorodé názory na mocenské dělení.

I proto se v prvních letech s Andrejem Babišem a spol. počítalo. Spojenectví s novými politickými silami se mělo ujednat prostřednictvím Babišova dlouholetého partnera a šéfa z Petrimexu – Antona Rakického.

Ukázka kapitoly z publikace Z Bureše Babišem, Tomáš Lemešani, celý text na tomto linku

Psát o Andreji Babišovi předurčí Váš další vývoj coby autora. Chcete-li, nebo ne.

Poměrně naivní akce, kdy jsem se v roce 2017 pustil do přípravy předchůdce publikace, kterou nyní držíte v rukou – Z Bureše Babišem – napsala kariérnímu vývoji mně, coby člověka na rozhraní, který zcela nevěděl, co bude s jeho pracovním směřováním dál, zcela zásadní noty.

V době přípravy prvního vydání knihy jsem pracoval coby investigativní novinář na volné noze. Poměrně naivní představa, že knihu budu psát vedle běžné redakční činnosti padla. Vypadl příjem, záhy nevyšla zcela podle představ crowdfundingová kampaň a pro tvrdou konkurenci marketingově zdatnějších hvězdných autorů, kterých knihy o Babišovi promovala celoplošná velká média, billboardy i známé osobnosti, nebyl Z Bureše Babišem ani komerčně nijak zvlášť mimořádně úspěšný projekt.

Ze zištného hlediska bylo výsledkem hodně práce a stresu rozprostřených do horizontu zhruba jednoho roku a výnos, který pokryl základní životní náklady. Až s odstupem času se však začaly ukazovat významnější nezištní dopady – zejména relevance a upevnění profesionální orientace.

Práce na projektu upevnila mé přesvědčení o tom, že se už ke zpravodajství vracet nebudu, investigaci jsem však dále rozvinul pouze na vlastní pěst. I když jsem o to nestál, byl jsem knihou poznačen. Většina čtenářů si mě přirozeně zapsala coby “antibabišovského novináře”.

Ať si už o jeho osobě myslím cokoliv, mrzelo mě to. Ať se už věnuji mediální, reportérské, nebo analytické části mého živobytí, základem všeho je, že profesionalitu podepisuji někdy až chladnou nestrannosti a nadhledem. Naivní rozdělování na probabišovské a antibabišovské novináře nepatří k praktikám, kterým fandím. Na druhé straně, rozumím jim. Za vznik tohoto škatulkování mohou novináři oportunisté, kteří své kariéry skutečně postavili na monotematické kritice Andreje Babiše.

Mnohých k tomu ovšem dohnal, a tak viníky není možné hledat ani tam. Atmosféru vytvořil samotný Babiš, nevůle a nevraživost je u jeho osoby pouze zákonitým výsledkem karmického vzorce.

Pokud byste ovšem čekali, že se o Vaše služby coby “antibabišovského novináře” budou mediální domy rvát, byli byste překvapení.

V jejich očích antibabišovský novinář, který o sobě tvrdí, že není antibabišovský, vzbuzuje podezření. Česká mediální praxe, kde manažment médií řeší personální otázky ve stylu monopolů, neumí pochopit důvody proč se novinář vzpírá pokynům majitele, což se mi stalo opakovaně v různých majitelských skupinách. I vedoucí redakcí, či managementu v renomovaných médiích si tedy mysleli různé konspirační konstrukce, třeba že jsem Babišův trojský kůň, “pracuji pro” slovenské finančníky (jsem Slovák), či dokonce oligarchu Strnada. Pokud někdo píše kriticky a nedrží přitom nikomu stranu, pořád je to pro velkou část mediálního prostředí nepochopitelné.

Také to byl jeden z faktorů proč jsem se ve své praxi zaměřil na vlastní projekty, analytickou činnost a hloubkové studie. Ani spokojenější život mimo dosah “paralelního vesmíru redakcí” však Andreje Babiše z trajektorie, kterou jsem pokračoval, neodstranil.

Pracovně pro mně nebyl zas tak důležitý. Čas od času jsem narazil na někoho, kdo knihu znal, většinou však dřímala pouze v tmavých skladech obchodů, a tak nebyla na očích veřejnosti.

Stejně se však ke mně dostaly překvapivé a pozitivní zprávy. Knihu hodnotili pozitivně historici, politologové a nakonec i odborníci v exekutivních funkcích. Ironii je třeba to, že kniha, která popisuje šedá místa kariéry předsedy vlády, figurovala také v univerzitních knihovnách, či knihovně České národní banky.

Tématu Andreje Babiše se člověk nevyhne ani v občanském životě. Řeči u piva často končí u politiky a dojmy z toho co vidí v televizi prozradí i ten nejméně občansky aktivní člen rodiny na běžné prázdninové návštěvě. Překvapivé, ale zas možná pro někoho ani ne, je, že se obsah daných debat léta nemění. Pro zainteresovaného člověka bylo nepochopitelné jak se nemohla změnit popularita Andreje Babiše ani po četných ekonomických kauzách, či po tom co do podezřelých operací namočil vlastní rodinu, včetně nechutné drámy s vlastním synem.

Tím co auru marketingové figury oligarchy poškodilo bylo až zfušované řízení a mikromanažment v čase koronavirové krize. Co znamená řídit stát jako vlastní firmu – tedy na klíčové pozice jmenovat loajální osoby bez ohledu na jejich profesionální kvality, řídit všechno osobně a nikomu nedůvěřovat, či zastírat problémy a soustředit se pouze na vlastní prospěch – viděli v plné kráse také podporovatelé Andreje Babiše. To, co se projevovalo léta v jiných oblastech, teď občané uzřeli v plném rozsahu také v životní situaci, která se týkala všech.

Předmluva připravované knihy Můj stát, moje firma, celý text na tomto linku

Téměř pětina daňových úlev v Česku směřuje do koncernu Agrofert. Zatímco celková míra odpuštěných daní klesá, a většina podniků tedy musí platit víc, pro Agrofert to neplatí – jemu daňové úlevy naopak rostou.

O daňových úlevách může rozhodnout ministerstvo financí (třeba při mimořádných živelních událostech), častější a běžnější je však promíjení daně Finanční správou. Používá se například jako finanční stimul, když firma přislíbí vytvoření nových pracovních míst nebo veřejně prospěšnou investici. Jde o poměrně běžný nástroj, který se používá i jinde v Evropské unii. U nás se z něj ovšem během let stalo něco zcela jiného: Český stát začal odpouštění daní využívat jako svérázný nástroj dotační politiky.

Přispívá k tomu fakt, že podmínky této mimořádné „pomoci“ firmám bohužel nejsou jasně definovány, a oprávněnost daňových úlev je tedy individuální disciplínou, kterou nelze posuzovat objektivně. (O poměrně volných pravidlech posuzování oprávněnosti jednotlivých žádostí svědčí i skutečnost, že o prominutí je možno žádat třeba ústně, uvedením do protokolu.)

Příjemci jsou vybíráni na základě libovůle a z daňových úlev se tak v našich podmínkách stávají de facto dotace, které firma může zatajit (a pokud je přizná, tak většinou jen v povinné dokumentaci, kde všechny daňové slevy shrne do kolonky „investiční dotace“).

Mlha v záznamech

Hnutí ANO 2011 se ve svém prvním volebním programu, který připravilo těsně před sněmovními volbami v roce 2013, daňovým úlevám téměř nevěnovalo. Jeho šéf se sice nechal slyšet, že by se štědré rozdávání veřejných peněz mělo omezit, nicméně v programu naopak sliboval daňové úlevy snížením příspěvku pojistného na sociální zabezpečení u absolventů a zaměstnanců, jimž je více než 50 let. Po volebním úspěchu a obsazení ministerstva financí se však politika ANO v oblasti daňových úlev zásadně změnila. Velmi brzy přišly první zásahy do úlev pro živnostníky a výrazně se přehodnotilo i dotování odpuštěním daní u dosud podporovaných sektorů. Výsledkem měla být racionalizace, tedy podpora jen tam, kde je to skutečně potřeba.

Přesto jsme roku 2014 zaznamenali rekordní rozpočtovou sekeru 10,79 miliardy korun prominutých daní. Tento rekord měl nejblíže k číslům z roku 2007, kdy stát kvůli velké ekonomické recesi odpustil firmám 10,42 miliardy korun. Finanční správa argumentovala, že rekordní daňový pardon v roce 2014 byl způsobený neobvyklými okolnostmi, zejména změnou posuzování jednotlivých žádostí, kterou si údajně vyžádala nová evropská legislativa, a také odpouštěním daní podnikatelům poškozeným rozsáhlými povodněmi z předešlého roku. Přírodní katastrofu nemůžeme zpochybňovat, zbytek však ano. „Nová metodika“ posuzování žádostí o daňové odpustky se totiž projevila pouze v daném roce, jejím dlouhodobým efektem však je, že zcela zpřeházela seznamy firem, které v minulosti daňové úlevy využívaly.

Andrej Babiš byl před vstupem do politiky označován za nebezpečí hlavně z titulu svého masivního konfliktu zájmů. Muži, který agresivně ovládl velkou část agrobyznysu i chemického průmyslu a vstupoval do velkých projektů v dalších sektorech včetně například zdravotnictví, se dalo jen těžko uvěřit, že na své léta budované impérium nástupem do politické funkce zapomene.

Celý text na tomto linku

Zdroj: https://www.novinky.cz/kultura/clanek/kniha-z-burese-babisem-dostane-pokracovani-muj-stat-moje-firma-40353114

Andreji Babišovi je často vyčítáno, že se nesnaží po vstupu do politiky zbavovat vlivu na jeho podnikatelské impérium ani naoko. Hra se svěřenskými fondy chvíli fungovala, no arogantní vystupování oligarchy časem začalo vyvolávat silný dojem, že jde pouze o výsměch do tváře kritiků, který má Babiš tak moc rád.

I méně kriticky smýšlející lidé začali šéfovi hnutí ANO vyčítat nenechavou náturu, která mu velela ovlivňovat i v čelních funkcích vlády podmínky podnikání tak, aby vyhovovaly jeho skupině Agrofert. I když jde o v evropských poměrech nebývale masivně rozsáhlý problém, Babišův střet zájmů možno ilustrovat i na dílčí menší legislativní pře, kterou rozpoutal kolem podpory státu ve výrobě biopaliv, ale dovedl ji do nepříčetných rozměrů. 

Zlé jazyky tvrdí, že šlo dokonce o jeden ze zlomových okamihů, které rozhodly o tom, že Babiš nezůstane šedým hybatelem v zákulisí, ale otevŕeně vstoupí do politiky. V roce 2010 bojoval o miliardy pro své chemické firmy. Se schvalováním ve Sněmovně to nedopadlo jak chtěl a tak vybublala jeho mediální prohlášení o korupci “Klausových lidí” a protikorupčním boji v politice.  

Ukázka z knihy na tomto linku

Autor Z Bureše Babišem připravuje novou knihu o podnikání ministerského předsedy: Můj stát, moje firma. Předprodej běží na crowdfunding serveru Hithit.com.

Nebývalý úspěch firem Andreje Babiše v dotačních žádostech, vysoká míra úspěšnosti v zisku daňových úlev, ale i to, jak český premiér a jeho ministři hájí na mezinárodní úrovni podnikatelské zájmy skupiny firem, kterých je předseda vlády konečným uživatelem výhod. Vzniká nová kniha o Andreji Babišovi - Můj stát, moje firma. Podporu pro její vznik hledá ve formě předobjednávek na crowdfunding serveru Hithit.com.  

Titul odhaluje třeba skutečnou výši dotací, které pobírají firmy, kterých konečným uživatelem výhod je Andrej Babiš, jejich neobvyklý úspěch v získávání veřejných zakázek, či to, co může za těmito úspěchy stát.

Autor Tomáš Lemešani, knihou navazuje na publikaci Z Bureše Babišem, kterou vydal v roce 2017. Zatímco v první knize monitoruje podnikatelskou historii Andreje Babiše před jeho přímým vstupem do politiky, nový titul pojednává o tom, jak pokračuje podnikatelské impérium oligarchy po jeho vstupu do politiky.

Můj stát, moje firma se věnuje otázce konfliktu zájmů a stavu, kdy veřejné peníze slouží zájmům velkopodnikatelů. Osobitně sleduje zneužívání politicky získaných pravomoci, či pokřivení konkurenčního boje a trhu jako takového.

Kniha sleduje podnikání, politickou povahu, taktiku i praktiky Andreje Babiše po jeho vstupu do politiky. “Skutky nelžou a z obrazu úspěšného podnikatele Babiše zase čouhá ten, kterého jsme viděli v počátcích devadesátých let - dravý kariérista ochoten platit za úspěch hodně vysokou cenu a s krycím jménem Bureš,” uvádí motto knihy.  

O autorovi

Od roku 2008 do roku 2017 působil jako ekonomický a investigativní novinář v českých a slovenských médiích, například Euro, E15, idnes.cz, Centrum nezávislé žurnalistiky, Týždeň, či Hospodárske noviny.

Je autorem 3 knih - Dôvod (román), Politika s.r.o. (o byznysu v politice v podání Tomia Okamury) a Z Bureše Babišem (o podnikatelské historii Andreje Babiše a o tom jak coby vlivný lobbista vrtěl českou politikou dávno před jeho přímým vstupem do ní)

Aktuálně provozuje vlastní server zaměřený na analytickou a investigativní žurnalistiku s názvem Biztweet. Živí se jako analytik podnikatelského prostředí.

Biztweet