English
Česky
Slovensky
Díky moc všem, kteří jste dosud přispěli: za den se vybrala celá čtvrtina, to je skvělá zpráva. Za svoji laskavost také již vcelku brzy získáte do knihovny pěkný sběratelský kousek.
Jako nadstandardní poděkování pro přispěvatele (a zlomení těch váhajících) tady mám zatím alespoň pár dalších vizuálních bonbónků, z nichž většina se ani do knihy ani nevejde. Týkají se výdechu 65 FR (značení podle úzu Dopravního podniku, které přebírám i v knize a s tímto číslováním i typograficky a obsahově pracujeme) na Florenci od jednoho z nejaktivnějších architektů metra, zesnulého Vladimíra Uhlíře. Tento výborný architekt si zakládal i na úzké spolupráci s umělci na dotváření interiérů i exteriéru stanic naší podzemky a stál i mj. za stanicí Vltavská, Roztyly a Pražského povstání (kde místní výdech navrhlo architektonické eso Václav Hilský).
A podíváme se i, jak takový výdech vypadá vevnitř, tedy dole v podzemí. Části textu jsou přímo z naší knížky.
Výdech trasy B na Florenci od Vladimíra Uhlíře; foto Jan Třeštík, Nádech výdech (c)
Je to zde, kde nenápadným poklopem v propojovací chodbě mezi trasami B a C slezeme po kovovém žebříku do metra v metru: servisních a technických tunelů. Pro běžného cestujícího tyto pomyslné cévy živého organismu podzemní dráhy zůstávají prakticky neviditelné, skrývající svá domnělá i skutečná tajemství. Stovky a tisíce metrů dlouhých chodeb, zdánlivě bez účelu, působí surreálně. Tady v podzemí každému dojde, že se nachází v tajemném pražském podsvětí, kde platí jiná pravidla. Ostatně, je tu jiné vše: vůně i teplota vzduchu, tlumené zvuky, co někde z hloubky břicha rozvibrují celé tělo, statická elektřina, bludné proudy i umělé světlo.
Propojovací chodby, kterými kráčíme, vydávají temné, basové zvuky, které se nám dostávají každým pórem v těle někam dovnitř. Navigační smysl zde pod zemí funguje jinak, v mém konkrétním případě snad vůbec. „Čím delší cesta, tím menší riziko,“ vybaví se na mysli nechtěně pravidlo ze Stalkera Andreje Tarkovského pro pobyt v „Zóně“.
A pár desítek metrů odsud leží plíce metra -ventilátory.
Tyto dva konkrétní kusy stejně jako všechny ostatní ventilátory metra vyrobili v továrně ZVVZ Milevsko. Dvojice schovaná v podzemí Florence nese typové označení APE 1800 s disponuje celkovým výkonem 55 kW, který jí za plného výkonu umožňuje vyfukovat ven vzduch rychlostí 45 m3 za vteřinu.
Teprve za ventilátory jsou otevřené mnohatunové „dveře“ ochranného systému metra. A když se člověk kolem nich protáhne s téměř nábožnou úctou, při které si snadno představí zcela zbytečný útěk před jaderným útokem, spatří konečně výdech 65 FR architekta Uhlíře zevnitř.
A je to pohled, který stojí za to: žebříky šplhají nahoru pro obyčejného pozemšťana v podivných spletencích, z nichž teprve po chvíli začne vyplývat jejich vnitřní řád. Nahoře pětačtyřicet metrů nad našimi hlavami prosvítá stydlivě denní světlo. Než se oči přizpůsobí, zdá se, že žebříky končí opticky v nebi. Ve skutečnosti končí na zaprášeném parkovišti autobusů přímo pod magistrálou směrem k autobusovému nádraží.
všechna barevná fota: Jan Třeštík, Nádech výdech (c)
Autor celkem čtyř stanic metra: architekt Vladimír Uhlíř na dobové fotografii (cc - wikicommons)
Díky za přečtení ;)
Honza Charvát