Jak jste se dostala k psaní básniček?
Měla jsem vždycky blízko k češtině, dokonce jsem ji chtěla studovat na „peďáku“. Naštěstí mě tam nechtěli, dnes vím, že bych neuměla učit. První knížku jsem prý „napsala“ už v pěti letech. Bohužel se nedochovala. Básničky jsme ale nikdy moc nepsala, když nepočítám různé veršovánky na narozeninová přání. Že budu mít knížku vlastních básní by mě nikdy nenapadlo. Ale zdá se, že nikdy není pozdě začít.
Co Vás přivedlo na toto téma?
Mám s touto ortopedickou vadou i nošením dlah vlastní rodičovské zkušenosti. Už když jsem před třemi lety četla výzvu, že se hledá někdo, kdo by z angličtiny přeložil knihu básniček pro děti s PEC, zaujalo mě to. Ale ty básničky se mi nelíbily, vůbec mě neoslovily. Znovu jsem si na ně vzpomněla vloni, kdy jsem se zotavovala z operace kolene. A řekla jsem si, že zkusím napsat českým dětem vlastní básničky.
Psala jste to tedy pro své dítě?
Ano i ne. Období nošení dlah je naštěstí už za námi. Ale nebýt toho, že se jeden človíček s PEC rozhodl, že se narodí právě nám, o té diagnóze bych neměla ani tušení. A myslím, že básničky z knížky si budeme rádi číst i bez dlah, jako vzpomínku na spinkací botičky.
Co pro vás bylo nejtěžší?
Určitě ne samotné psaní básniček – to mi trvalo přesně jeden den. Nejtěžší byla ta koordinační práce potom. A taky se stále srovnávám s faktem, že jdu „s kůží na trh“ a nevím, jak děti moje básničky přijmou.
Máte v plánu další díla?
Copak se to dá naplánovat? Jestli si mě najde múza, líbilo by se mi napsat pro neposlušné nožičky i pohádky. Tak jestli někde múzu potkáte, pošlete ji za mnou.
Co byste vzkázala malým i velkým čtenářům?
Těm malým ať se na rodiče nezlobí, když jim každý večer nandávají dlahy. Botičky na spaní jsou tu od toho, aby jim uzdravily nožičky. A těm velkým, aby měli hodně trpělivosti s těmi malými. Všem dohromady pak chci popřát příjemné chvíle strávené s knížkou.