Můžou přehlídky na DAMU konkurovat jiným pražským akcím? Mění se přehlídka DVD v průběhu let? Je KVD zapouzdřená do sebe? Patří vůbec na DAMU? A jak souvisí pedagogika s divadlem?
Rozhovor s děkankou DAMU Doubravkou Svobodovou.
Přehlídek na fakultě probíhá víc. Co jí přináší?
Musím se přiznat, že z mého pohledu ještě pořád ne dost. Plyne to i z toho důvodu, že studium pro studenty všech kateder je časově náročné. Když tu něco probíhá a oni nejsou přímo účastníky, tak se většinou věnují výuce. V poslední době se to zlepšuje, přesto mám pocit, že to pořád bývají spíš uzavřené akce té dotyčné katedry a skupiny kolem ní. Většinou se to prolamuje, jen je-li silná iniciativa organizátorů studentů, kteří dokáží své kolegy z jiných kateder přitáhnout osobním zvaním. Škola je informovaná přes plakáty, web, newslettery, ale pokud k tomu nejsou studenti osobně přitaženi, mají toho tolik, že je přehlídka mine. A je mi to líto, protože když je nemine, tak je většinou obohatí, získají jiný pohled na tvorbu a divadlo, navážou profesní vztahy. Fakt je, že i já se z časových důvodů nezvládnu zúčastnit všeho.
A jak je to s propagací ven?
Ta vnitřní propustnost je z mého pohledu nejdůležitější, protože se tak potkávají studenti a tvůrci budoucí generace, která spolu bude pracovat. Samozřejmě, že tyhle akce mají dopad i ven – nastane jistá reflexe odborné veřejnosti, například když někde něco vyjde a škola se tak může o sobě něco dozvědět. Nebo prostřednictvím diskusí během festivalu, kde je práce katedry opět reflektována. Druhá věc je, že to otevírá fakultu budoucím uchazečům. Netrpíme tím, že by se sem hlásilo málo lidí, naopak, ten převis je veliký, ale mnoho z uchazečů neví, co od školy očekávat. Je to mnohdy taková romantická představa o divadle, eventuálně o tom být celebritou. A speciálně festival DVD tady pomáhá, protože se jej zúčastňují různé skupinky lidí, kteří by mohli uvažovat o studiu. Účastní se i pedagogové, kteří se setkávají s talenty, mohou je kultivovat a vědí-li o škole co nejvíc, mohou působit cíleně. Ale konkurovat celé, na akce přebujelé Praze, to je absolutní nesmysl. To jde opravdu jenom těmito cílenými kanály, jako sociální sítě, weby a další drobná propagace.
Vidíte za tu dobu, po kterou sledujete přehlídku DVD nějaký progres?
Zúčastnila jsem se všech ročníků, ale nikdy ne všech tří dnů. Ale mám dojem, že se přehlídka stále více zabývá tím, čemu se říká audienc development, čili práce s divákem, způsobem kultivace. Jde o současný trend vůbec. KVD to sleduje nejen s mladými lidmi, ale jde i k dospělému. To je mi velmi sympatické. Vidím, že katedra reaguje na to, co se kolem ní děje a není zapouzdřená. A netýká se to nejen ryzího divadla, ale snaží se prolamovat i druhové a žánrové uzavřenosti.
Jaké je místo katedry KVD v kontextu ostatních kateder?
Myslím, že od vzniku si prošla velkým obloukem. Na začátku se o ní velmi diskutovalo, každý byl zvědavý, co to je. Pak ale přišla doba, kdy byla taková osamocená, a nedocházelo k průnikům s ostatními katedrami. V poslední době se začínají tyto bariéry prolamovat. Dochází i k přímé spolupráci. Pořád si ale myslím, že je to málo. Doufejme, že projekty v Disku a workshopy spojené s prací ostatních kateder, by mohly posunout prolnutí práce, protože se katedry vzájemně potřebují. V současné době víc a víc. Myslím, že už tu nikdo nepochybuje o důležitosti KVD a o tom, že je součástí fakulty, což nějakou dobu bylo.
Letošní ročník má téma Přesahy. V čem vy vidíte přesah mezi pedagogikou a divadlem? Bez ohledu na to, co je dramatická výchova.
No, ve všem… (smích) To bychom si tu museli udělat asi čtyřhodinovou diskusi. A začala bych od toho, jak ta současná počítačová generace je v něčem kontaktnější a v něčem uzavřenější, dostává se do virtuálních světů a lidé se přestávají vnímat na pohled a na dotek. Tam vidím obrovskou povinnost divadla i pedagogiky, aby lidi naučila vnímat svět, ve kterém se pohybují a vytáhla je z těch bradburyovských virtuálních místností, kde se pak nechají sežrat lvy. Pedagogika i divadlo umí otevřít oči, že je vůbec i něco jiného. Katedra KVD tohle dokáže vnímat a reagovat na to. Je to nenásilná pedagogika, nikoli ta: „teď tam půjdete, budete se chovat slušně a oni vám pak řeknou, co je umění.“ Jestli chceme přežít a dělat divadlo, tak potřebujeme pedagogiku a tedy i katedru KVD.