Stavíme plachetnici z PET lahví a poplujeme s ní do Alžírska. Motivací pro projekt je nelibost nad vyhazováním kvalitních surovin, přínos pro jachting, láska k moři a hlavně nespoutaná dobrodružnost autora projektu. Lepší být mrtvý frajer, než živý sráč.
Author: Expedition Club
Psal se rok 2009... stál jsem s lahváčem na mostě a koukal do řeky, jak v ní pluje brajgl, zkoušel jsem plivat na petky a dělalo mi dětinskou radost, když jsem nějakou trefil. V tom přišel ten “výborný” nápad. Když tak dobře plavou, šla by z nich postavit loď. A co loď, rovnou plachetnice a nejlíp na moře. Pár statusů na facebook, hromada liků a pár pomocníků a po pár dnech se začlo stavět.
První verze byla trošku rozpačitá a podobala se raným pokusům starých egypťanů. Druhá už byla životaschopnější a dokázala fungovat i na moři. Za jedné letní bouřky ale ztroskotala u břehů Korsiky. Né ani tak kvůli špatné konstrukci, jako spíš kvůli chybě meteorologa, nezralosti kapitána a nefunkčnímu motoru. Druhý, jak doufám, vítězný pokus, dostat se na pet lahvích přes středozemní moře do Alžírska, bude na o poznání větší a kvalitnější lodi. Na stavbě se podílejí odborníci a já jako kapitán jsem prošel 5ti letým výcvikem na moři v závodním jachtingu. Loď obsahuje velké množství profesionálních dílů a je 4x větší než její předchůdkyně. A to je i důvod, proč jsem se obrátil s důvěrou na hithit.
1) Postavit loď z PET lahví
2) Doplout na ní do Alžírska
3) Natočit dokument, zachycující celou plavbu
4) Vyjádřit nelibost nad vyhazováním spousty kvalitního materiálu (plastu, skla, papíru...) a ukázat jedno ze spousty možných využití.
5) Pořádně to nandat všem posměváčkům, kteří rychle a ochotně přispěchají s kritikou a posměchem, zatím co sedí doma na gauči :-)
ČESKÝ ROZHLAS - CASABLANCA
VĚDMÁG
ČESKÝ ROZHLAS
LIDOVKY
Říká se, že je lepší být mrtvý frajer, než živý sráč. To platí především pro nás, co máme touhu po dobrodružství malinko silnější než pud sebezáchovy. Přesto jsou chvíle, kdy je člověk ještě rád sráčem. Povím Vám tedy celý příběh, s tím dobrým i tím náročným..
Stojím s lahváčem v ruce na mostě a čumím do řeky, jak v ní plave brajgl. Zkouším plivat na petky a dělá mi dětinskou radost, když nějakou trefím. V tom přijde ten “výborný” nápad. Když tak dobře plavou, šla by z nich postavit loď. A co loď, rovnou plachetnice a nejlíp na moře. Pár statusů na facebook, hromada liků a pár pomocníků a po pár dnech se začlo stavět.
První verze plachetnice byla značně rozpačitá. Dřevěná paluba, rákosový stěžeň, hromada petek a mohlo se vyrazit. Loď, jestli tomu tak mohu říkat, vypadala jako první pokusy starých egypťanů dostat se na druhou stranu Nilu. Respektive připomínala ty neúspěšné z nich. Primitivní verze plachty má jednu velkou nevýhodu, dá se s ní plout pouze jedním směrem a to tam, kam fouká vítr :-)
Rok si podal ruku s rokem a při lahvince slivovice se mi začaly sbíhat sliny na druhý pokus o plachetnici z pet láhví. No a tentokrát ne ledajakou - bude to katamarán a popluju na něm až do Alžírska a pak do Španělska. Duralová konstrukce, kvalitní plachtovina sešívaná na babiččině šicím stroji a hromada pet láhví slibovala projektu velkou šanci k úspěchu. Také motorem jsem se tentokrát nenechal zahanbit. Díky sponzorům se katamarán Vichr II. pyšnil zánovním 16ti koňovým motorem Suzuki, zrozeným pro námořní dobrodružství. Paradoxně nejvíce práce dalo sesbírat petky. Sice jsem po Brně vyhlásil pár sběrných míst, přesto mi po měsíci sbírání chyběla ještě třetina. Co se dalo dělat, postával jsem tedy u kontejnerů na plast a přemlouval třídiče aby petláhve nemačkali a sbírali mi je. Nejvíce mi pomohl jeden rom, který mi jich donesl tři sta. Nu což, konstrukce svařena, plováky vyrobené, plachta sešitá… už jen spustit Vichr II. o rozměrech 3x3 metry na vodu :-) Na kajutu už nezbyly ani prostředky, ani čas. Však plachta ze stanu přetažená přes hliníkový rám, na těch pár týdnů postačí.
Naložili jsme to se sponzorem na vozík a vydali se hrdinně směr Itálie. Když jsme natěšení dorazili na pláž a začli loď sestavovat, vyhnala nás místní policie s odůvodněním, že vyvážet odpadky na pláž je přísně zakázáno. To nás však nenechalo odradit, loď jsme odvezli na malou zátoku za Piombinem a v industriálním zátiší jsme loď úspěšně zkompletovali. Ještě ten samý večer jsem se vydal s doprovodnou lodí na Korsiku. Vlny o výšce 2-3 metry vypadají na 3 metrovém katamaránu z pet flašek docela hrůzostrašně. Byla to chvíle, která měla prověřit jestli to myslím opravdu vážně. Chvíle, kdy je potřeba se rozhodnout, jestli zůstat v bezpečí představ a snění, nebo se rozhodnout riskovat život a utkat se s realitou. Naštěstí tehdy vyhrála odvaha nad strachem a jsem rád, že jsem tenkrát alespoň mentálně zvítězil. Na Korsiku mě však pro jistotu doprovodila půjčená plachetnice, aby mě měl případně kdo vytahovat z vody. Po zhodnocení, že Vichr II. je schopen se nad vodou při troše štěstí udržet, se doprovodná plachetnice vydala zpátky do Itálie. Brzo na to, co odplula, motor začal stávkovat. Naštěstí se objevil technik, který mi byl ochotný s opravou motoru pomoct. V přístovu Macinaggio jsem strávil 2 dny laděním detailů na motoru i na lodi. Příjemným překvapením bylo, jak se chodili místní seznamovat. Občas donesli nějaké to jídlo, abych nestrádal a sem tam i pár eur.
Po příjemně stáveném čase jsem se vydal podél východního pobřeží Korsiky směrem na jih. Předpověď 3 uzle byla nelichotivá, vítr o takové síle s lodí totiž příliš nehne, nakonec ale foukalo trochu víc a tak jsem se na cestu stejně vydal. Vítr postupně sílil a moje počáteční nadšení po pár hodinách vystřídalo úsilí udržet vachrlatou loď v takovém větru na správném kurzu. Snažení se měnilo v zápas a postupně jsem si začal uvědomovat, že meteorologové na Korsice požívají více nežli zdravé možnoství vína. V ten den síla větru dosahla čtyřiceti uzlů, něco, co jsem si dřív ani nedovedl představit. Mentálně zdravý člověk by v takovém počasí nevyplul na normální lodi, natož na takové kocábce. Dávno předtím než byl zlověstný vítr na svém vrcholu jsem stáhl postupně obě plachty, nastartoval motor a namířil si to k pobřeží. Však co, mám to k přístavu jen pár mil. Po pár desítkách minut motor ztichl a mně leknutím ztuhla krev. Během minuty jsem vyjmenoval všechny vulgarismy, jimiž český jazyk oplývá, ale kupodivu to vůbec nepomohlo. Naštěstí jsem od pobřeží blízko a vlny mě ženou správným směrem, pomyslel jsem si, protože jsem netušil, že to je vlastně moje zkáza. Vlny mě poslušně po nějaké době donesly k pobřeží a mně pomalu začalo docházet, že tak jak se ony tříští o skálu, roztříštíme se i my s Vichrem. Co se dá ale dělat, když nemám motor a plachty vytáhnout nemůžu? Nic. Jediné na co jsme se zmohl, bylo vyskočit z lodi než se naplácla na skálu. Tak to jsem fakt posral, pomyslel jsem si, než jsem skočil do vody. Ale pevná půda pod nohama mě brzo zaplavila krásným pocitem bezpečí a radosti, že jsem živý a zdravý.
Vydal jsem se do města se usušit na místních záchodcích. Suchý a už trochu míň rozklepaný jsem se potom vrátil k tomu, co zbylo z vichru. Vítr už nebyl tak silný a vichr seděl poslušně na skále. Tedy už bez stěžně a značně polámaný. V tu chvíli mě ale zaujaly dvě postavy, které se hrabaly v barelech, přivázaných na lodi. To jsou ale ku**y, pomyslel jsem si a rozběhl se proti přesile. Ta rychle pobrala co mohla a s výsměchem naskočili do auta a odjeli. Naštěstí loupeživý korsičané toho nepobrali mnoho. Krásně uvítání na Korsice.
Šťastná náhoda tomu chtěla, abych narazil na posádku polské plachetnice. Dali mi najíst a slíbili mi, že mě odvezou do Itálie, abych mohl stopem domů. Nakonec to dopadlo tak, že mě odvezli přímo do mé vísky před dům a do dneška se vídáme a jsem přátelé. Čeho jsem se hodně bál, byla reakce sponzorů. Naštěstí jsou to rozumní lidé a měli hlavně radost z toho, že jsem živý a zdravý.
Léta běžela a jachting mě uchvacoval víc a víc. A to nejen tím, že se na lodi snídá rum. Bylo mi ctí se připojit k týmu Newton Yacht Club a učit se pod vedením jednoho z nejlepších kapitánů. Zkušenosti přibývaly a s nimi slábl strach a přibývala chuť dokončit projekt Vichr. Teď, po pěti letech, stavím loď znovu. O poznání větší katamarán s profesionálním stěžňěm a plachtou. Přibylo mnoho konstrukčních změn, především proto, že se na stavbě podílejí odborníci. Jak Vichr tři roste, mám z něj čím dál lepší pocit. Porostl dokonce natolik, že mám podporu i těch kapitánů, kteří se téhle myšlence dříve smáli. Další změnou je posádka. Celkem budeme čtyři, dva z nás jsou zkušenější, jednoho nováčka už jsme přijali a jednoho stále ještě hledáme. Dalším důležitým milníkem je tahle hithitovská kampaň, která rozohdne, jestli se podaří katamarán Vichr III. dostavět.
Dilema mezi živým sráčem a mrtvým frajerem je stále aktuální. Samozřejmě, že jsem se rozhodl pro frajera a půjdu do toho znovu. To, jestli se mi to podaří přežít, nechám pokorně na Neptunovi. Na Vás zase, jestli se Vám projekt zalíbí natolik, že svou podporou umožníte jeho dokončení. Děkuji :-)
Albert Fikáček, zakladatel Expedtion Clubu
Musím říct, že rozložit loď, převést ji z haly na přehradu a spustit na vodu bylo 15 hodin usilovné práce, ale vše jsme zvádli a tak mohl katamarán z plastových lahví vyplout před zraky televizních diváků poprvé na vodu... ZÁZNAM Z ARCHIVU ČESKÉ TELEVIZE
MoreMusíme se podělit o tu skvělou novinku! Hithit nám pomáhá nejen finančně, ale i prakticky. Zkusím Vám celý ten zamotaný příběh popsat. Honza má technologickou firmu v Kroměříži a v ní skvělého svářeče Jardu. Honza má Jardu a zná Pavla, Pavel zná Karla a Karlova žena zná hithit a hithit zná nás :-)…
More
Comments