English
Česky
Slovensky
V neděli 18. ledna 1942 začaly transporty plzeňských Židů. Přípravy popsala ve svém deníku dvanáctiletá Věra Kohnová. Se svou rodinou nastoupila do vlaku 22. ledna 1942, všichni zahynuli.
Z plzeňského nádraží odjelo mezi 18. a 26. lednem 2 604 obyvatel židovského původu ve třech transportech označených písmeny R, S a T. Téměř polovina z nich pokračovala po příjezdu do Terezína transporty do ghett na polském území, což byl přípak i rodiny Věry Kohnové. Konce války se dožilo jen 209 plzeňských Židů.
Výzvu k nástupu do transportu obdržela většina plzeňských Židů za začátku ledna 1942. Po registraci se měli dostavit na shromaždiště, které se nacházelo v Sokolovně v dnešních Štruncových sadech. Zde odevzdali klíče od svých domovů, do občanských průkazů dostali razítko: „ghettoisiert“ a několik nocí čekali na odjezd vlakem do Bohušovic, odkud pokračovali asi dva kilometry pěšky do Terezína.
VĚRČIN DENÍČEK
Přípravy na transport popsala ve svém deníku dvanáctiletá Věra Kohnová. Devadesát stránek popsaných úhledným dívčím písmem ukazuje, jak protižidovská opatření doléhala na ni i její rodinu – tatínka Ottokara, maminku Melanii a o pět let starší sestru Hanu.
Začala ho psát v srpnu 1941 v dob zkoušek, které skládala na konci školního roku 1940/41, protože po vyloučení židovských dětí z českých škol v září 1940 učily soukromě.
Její deník podává unikátní svědectví o tom, jak se židovské děti staly nástrojem při organizaci opatření proti nim samotným. V září 1941 pomáhaly při distribuci židovských žlutých „odznaků", jak nazvala Davidovu hvězdu s nápisem JUDE, a při registraci pro transporty.
Po Plzni roznášely registrační lístky, po okolních vesnicích je rozvážely na kolech nebo pomáhaly s s hlídáním dětí na rabinátě ve Smetanových sadech, kde trávily hodně času, protože nemohly chodit do školy. V lednu 1942 se vytratila z deníku Věrčina bezstarostnost dospívající dívky:
S BOHEM, MŮJ DENÍČKU!
Před transportem se rodině podařilo rozloučit se s kamarádkou Věrčiny maminky Marií Kalivodovou v Dobřívě, odkud Melanie Kohnová pocházela. U ní ukryli deníček, který dívka téměř symbolicky dopsala do konce 15. ledna 1942:
15. ledna Neděle už se, bohužel, blíží. U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit. Včera jsem si nechala ostříhat vlasy. Měla jsem velmi dlouhé vlasy až do polovic zad, svázané vzadu dvěma stužkama. Teď je mám krátké. Také jsem se včera nechala fotografovat. Fotografie už prej budou zejtra. Pro Pána Boha, já už jsem na konci deníku. No, už bez toho nemůžu dnes moc psát. Už jsem tu jenom zítra a pozítří a pak – kdo ví, co bude pak. Jak se mi bude po tobě, deníčku stejskat! To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začla psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku! S Bohem!
Věřina rodina nastoupila do transportu označeného písmenem S dne 22. ledna 1942.
Poslední zmínka o tom, že Věra, její starší sestra Hana, tatínek Otakar a maminka Melanie jsou naživu, pochází z 11. března 1942, kdy měla z Terezína pokračovat do tranzitiního ghetta v Izbici v okupovaném Polsku.
Marie Kalivodová deník dlouhá léta opatrovala a nakonec ho svěřila evangelickému faráři Miroslavu Matoušovi. Ten ho nechal v roce 2006 publikovat pod názvem „Věra Kohnová – Deník“. V předmluvě napsal:
„Nelze si nepřipomenout proslulý ‘Deník Anny Frankové’ a porovnat jej s ‘Deníčkem’ Věry Kohnové. Obě dívky se narodily ve stejném roce 1929, Věra 12. března, Anna 12. června. Věra začala psát svůj deník 23. srpna 1941 a skončila 15. ledna 1942. Anna datovala první zápis 12. června 1942 o svých třináctých narozeninách. Poslední zápis je datován 1. srpna 1944.“
Přestože se deník svým významem může přirovnávat k mnohem slavnějšímu Deníku Anny Frankové z Nizozemska, příběh Věry Kohnové nezískal širší publicitu.
Zdroj: https://www.pametnaroda.cz/