Prosím pomozte nám vybrat na knížku Sladký roky, pokračování knížky Šípkové Růženky naruby o dětech s diabetem prvního typu. Nejen pro děti a rodiče, kterých se tato diagnóza bezprostředně týká.
Autor: Diana Kutilová
Velká Dobrá, Středočeský kraj, Česko
Všechno, nebo nic. Projekt skončil 26.5.2019 v 10:06.
Vloni jsme díky vám vydali knížku Šípkové Růženky naruby a založili projekt Sladké děti věnovaný osvětě diagnózy diabetes prvního typu nejen u dětí ale i u dospělých. Protože diabetes prvního typu nemá stejné příčiny jako diabetes druhého typu, ve společnosti známý jako stařecká cukrovka. Je to autoimunitní onemocnění, za jehož vznik nemůžou ani děti, ani jejich rodiče, protože není způsobeno nezdravým životním stylem.
Naším cílem je pokračovat v projektu, který odstartoval osvětovou kampaň, která má za cíl lepší informovanost ve společnosti, ve školách, u dětí i dospělých. Knížky dnes moc neletí, ale Šípkové Růženky naruby se osvědčily. Nejen jako zábavné čtení, ale také jako pomoc a podpora dětí s diabetem prvního typu i jejich rodičů. Máme pro vás připravené pokračování knížky po dvou letech nazvané Sladký roky.
Z hlavní hrdinky Rózy a jejích kamarádek Simony a Zdeňky se staly třináctileté slečny, které žijí jako všichni ostatní teenageři školou, kamarády a spory s rodiči. Navíc se musí vyrovnávat se svojí diagnózou, která v tomto věku kriticky ovlivňuje jejich život. Toto životní období, které je náročné nejen pro ně, ale také pro celou rodinu, se bez laskavého nadhledu a ironie snad ani přežít nedá. Proto lehce ironický název Sladký roky, který stejně jako u prvního dílu pochopí především ti, kterých se sladká diagnóza týká. Kniha je ale určena i všem ostatním, kteří se o tématu diabetes prvního typu u dětí chtějí zábavnou formou dozvědět více.
Pokud se vám tahle myšlenka líbí, můžete ji podpořit nákupem knihy Sladký roky. Kdo ještě nemáte knihu Šípkové Růženky naruby, můžete ji koupit spolu s jejím pokračováním Sladký roky a budete mít tak příběh, který má návaznost a pokračuje. I když jsou dnes hitem slevové akce, Šípkové Růženky naruby jsme nezlevnili, protože do výprodeje nepatří.
Podporu Sladkým dětem můžete vyjádřit nákupem trička s růží a kapkou krve, která symbolizuje měření glykemie u sladkých dětí v bílé nebo černé barvě.
Můžete si koupit i speciální, ručně malované tričko, na které vám Terka namaluje růži barvami na textil. Barvu trička si budete moct vybrat.
Moc se těšíme, že se s vámi se všemi setkáme na křtu knížky, který bude stejně jako vloni krásnou a podpůrnou akcí pro sladké děti.
Ukázka z knihy Sladký roky
„Oběd! Už tě volám počtvrtý. To nemůžeš přijít hned, musím pro tebe chodit?“ Máma stojí ve dveřích mýho pokoje. „Nojo, už jdu!“ ale ještě rychle dopisuju zprávu Adamovi.
„Kolik máš glymču?“ ptá se máma, když si sedám ke stolu. Nemám čas podívat se na pumpu, protože dopisuju tu zprávu, takže se máma podívá sama.
„Cože? Máš devatenáct? Děláš si srandu? To neslyšíš, že ti pípal alarm na vysokou glykemii? K čemu máš senzor, když se stejně na displej nepodíváš? To ho nemusíš mít, když ti je zatěžko si to přes den pohlídat. Hlavně že v noci k tobě vstávám a hlídám tě a ty si to přes den nejsi schopná pohlídat sama?“
Tón mámina hlasu mě přinutí zvednout oči od mobilu. Tyjo, je zle. Pokládám mobil s rozepsanou zprávou. Nojo, fakt mám na displeji 19 a dvě šipky nahoru. Že bych si zapomněla dát ke snídani bolus? Vypadá to, že jo. Ty kráso, z ranní čtyřky to takhle vyskočilo na devatenáct. Dávám si bolus k jídlu, s korekcí mi to vypočítalo mega dávku. Stejně teď ještě nemůžu jíst, dám si aspoň polívku bez nudlí. Mezitím posílám zprávu Adamovi.
„Okamžitě odložte ty mobily a při jídle na ně vůbec nesahejte,“ říká táta zvýšeným hlasem. Odkládáme se Šimonem mobily na stůl. Během oběda oběma několikrát pípnou. To jsem zvědavá, jestli to je Adam. Už jsem se najedla, chci si vzít mobil a jít nahoru.
„Tak snad si po sobě ty talíře aspoň odneseš,“ říká máma. Beru talíře a pokládám je na linku. „Do myčky!“ houkne na mě máma. Otevírám myčku a dávám je tam: „Tak už jsou všichni spokojený?“ Beru mobil a jdu do pokoje. Píše Simona, je s mámou v Thajsku v džungli, posílá mi fotky opic na liáně. Za chvíli se na telefonu připojí i Zdeňka. Píše, že jede do Brna za Vojtou. Svý mámě to neřekla, protože by ji nepustila. Simona to nechápe, jí je už čtrnáct, ale mámě říká všechno. Já to chápu, máma se o ni bojí. Teď ještě víc, když už má jenom ji.
Zdeňka je v Brně, Simona v Thajsku a co budu dneska dělat já? Zavolám Darje a domlouváme se, že půjdeme na hřiště. Máma nic nenamítá, je ráda, že jdu ven. Pořád mám glykemii 19, snad to půjde dolů. Darja se přistěhovala k nám na vesnici před půl rokem. Je z Ukrajiny, je o rok starší a chodí k nám na školu do osmičky. Jsme na hřišti jen chvíli a začíná pršet. Utíkáme se schovat k nám domů. Prší jako z konve. Navrhuju mámě, že bychom mohly zajet do kina a Darja by jela s náma.
Máma hned souhlasí a natěšeně říká Šimonovi a tátovi, že odjíždíme, ať si večeři připraví sami. My si koupíme u Číňana křupavou kachnu a pak se společně smějeme v kině trochu přihlouplý komedii. Máma se směje na celý kino, až se za ni trochu stydím. Když vycházíme z kina, má oči celý rozmazaný, jak jí tekly slzy od smíchu. Říká, že to bylo tak blbý, až to bylo vtipný.
Komentáře