Česky
English
Slovensky
Dny a měsíce dnes nepočítáme; ty drobné si, pane vrchní, nechte od cesty. Nám stačí roky.
Bylo to ten rok, kdy jsme v Koruně nahlas předčítali z Ba kovy brožůry Sto jisker etických. Bylo parné léto a do lokálu vstoupila krásná mladá cigánka. Chovala se hodně nenuceně v tom našem lokále. A tak jsme jí od té chvíle říkali Sto jisker etických. Leon se tehdy vědoucně usmíval, protože ve svých básních ledaco předvídal dopředu. Nesmál se s námi, protože dopředu věděl, že my se za chvíli také nebudeme smát. A měl pravdu. Protože on za 1) jako by věděl a za 2) on věděl skutečně.
Psal básně, které pojednávaly o tajemných existencích, jejichž jména se postupně měnila; asi jako žena, nůše, píseň, kost. Všechno, co psal, bylo básnické, protože nikdy ani na vteřinku nezapochyboval, že by to básnické být nemuselo. (A když se snažil říct něco opravdu vtipného, skončilo to trapasem; když ale mluvil vážně, byl nesmírně vtipný – ale to jsem odbočil.)
Leonovy vize byly vždycky silnější než jeho trucující
a tancující psací stroj. Občas nějaká ta w a q, občas ü. Vypadalo to futuristicky a také to futuristické bylo. Tyto vize byly ze života, jehož lehkost byla nesnesitelná. Ostatně se později parodovala. A právě v Brně, kde tehdy žilo nespočetné množství Kunderů, ale pouze jediný Leon Slanina.
Po stranách se říkalo, že ten chlap neumí napočítat do pěti a ovládá-li vůbec něco, tak snad jen umění neuměti. Nezapomeňte, že jsme tehdy většinu času prožili v lokále š astných lidí. Jmenoval se Koruna (jako první samizdatový časopis v ČSSR) a točilo se tam litovelské pivo, které si nás velice oblíbilo. Vrchní byl zlý člověk, ale nikdy jsme mu neublížili. On jen na závěrečnou chtěl svůj ubrus.
Banalitou počínaje, legendou to skončilo. Ani o kruté půlnoci, kdy se muselo čekat na Leonovu „šalinu“ se nepochybovalo o budoucnosti poesie všeobecně a Slaninově zvláště.
Jiří Olič
Praha 1. 2. 2000