Autority a zastaralé vzorce výchovy. Časté téma? Netradiční podání! Neotřelý, povznesený příběh psaný s humorem, nadsázkou a lehkou ironií. Román inspirován skutečností? Nebo skutečnost vydána jako román? Přečtěte si první díl a pomozte na svět druhému.
Autor: Zuzana Svěží
Olomouc, Olomoucký kraj, Česko
Všechno, nebo nic. Projekt skončil 8.7.2022 v 20:42.
Spisovatelkou jsem chtěla být od čtyř let. Život se se mnou nemazlil a něco jako plnění snů bylo z říše pohádek. Pozitivní transformací všeho, s čím jsem se postupem času potýkala, jsem dospěla do bodu, kdy jsem věděla, že svou první knihu vydám. S odřenýma ušima a vydáním všeho až na kostní dřeň jsem to dokázala. Knížku mám teď doma a rozšiřuji pole zájemců výhradně osobně. Došlo mi, že vydat knihu ke splnění snu nestačí. Knížka by měla být čtená!
A nejen proto, že se všichni dosavadní čtenáři ptají po pokračování, ale také proto, že mám lidem co předat, jsem druhý díl vytvořila.
Mým cílem je sehnat prostředky na jeho vydání, stejně jako sehnat spousty dalších čtenářů.
Touto cestou láskyplně žádám všechny, kdo rádi čtete, relaxujete, třeba se i sem tam zamýšlíte nad životem, rádi objevujete nový pohled na věc a navíc vás těší podpořit netradiční zajímavou tvorbu, třeba si pořiďte první díl, nebo přijměte pozvání na osobní setkání, a podpořte tak vznik jeho pokračování!
Píši lehkým, lehce ironickým a ironicky sebekritickým stylem. Beru s nadsázkou ne zrovna humorné životní situace, a tak čtenáři nabízím povznesený náhled na méně příjemné životní situace. Hlavním tématem jsou v mé tvorbě autority a jejich zastaralé vzorce, jimiž se ještě v jedenadvacátém století snaží působit a ovlivnit vývoj mladého jedince.
Mám neotřelý vyjadřovací písemný styl. Přestože moje téma může znít tradičně, jeho podání takové rozhodně není. Kniha je na základě zpětné vazby současných čtenářů poutavá, ubíhá rychle, a každý, kdo zatím přečetl první díl, se dožaduje pokračování. Proto jsem zde, kde bych ráda oslovila širší veřejnost a pro svou jak první tak i druhou knihu sehnala nové čtenáře. Knihy totiž nedistribuuji tradičním způsobem, dbám na to, aby se každá dostala ode mě přímo ke čtenáři a to obvykle s osobním věnováním.
Proč to dělám? Kdyby moje první knížka neměla takový ohlas, s jakým se na mě obraceli její čtenáři, nejspíš bych se k pokračování už nedostala. Kdybych naopak tušila, že bude mít kniha takový úspěch, možná bych ji distribuovala úplně jinak. Víc. Okázale. Víc okázale.
Kromě toho, že píšu, je možná zajímavostí, že píšu hlavně v noci. Nebylo tomu tak vždy. Obvykle jsem tvořila tajně v hodinách na střední škole, později tajně, kdykoli, hlavně aby na to nikdo nepřišel, a závěr knihy, stejně jako její pokračování, vznikalo převážně v noci, aby mě nikdo nerušil. Tak nějak se totiž stalo, že sdílím domácnost už se třemi dětmi, kterým se v době jejich bdění snažím naplno věnovat, stejně jako třem pejskům a zbytku rodiny.
Proč Hithit? Protože Hithit je známý. Protože Hithit je zvučný! Protože Hithit má úspěch a mnoho sledujících. Doslova. Moje kniha se tak dostane do povědomí široké veřejnosti a zároveň společně vydáme její pokračování.
Humorem, ironií a nadsázkou protkaný sociálně psychologický román poukazující na chyby společnosti, kterých se z pozice autorit dopouští na mladém, vyvíjejícím se jedinci.
Příběh je psán z pohledu dítěte, později adolescenta, pro věrohodnější podání a možnost hlubšího vcítění se do jeho myšlení, prožitků a emocí.
Dospívající Eliška má, stejně jako mnozí v jejím věku, dojem, že už zažila všechno a nemá co ztratit. Přitom netuší, že jí život skutečně naservíroval mnohé, a ještě o něco víc…
Po jednom z takto nepředstavitelně úmorném dni stráveném běháním okolo tří nemocných dětí, kdy dvěma starším léčila rýmu nakládáním nožiček do horké vody, pocením a dalším inhalováním, kdy dokonce slevila ze svých zásad a k inhalování si je cíleně usadila k televizi, totálně dehydrovaná, hladová, zpocená, vyčerpaná s bolavými zády, mastnými vlasy, polámanými nehty a hlavou jako střep konečně dosedla do hlubin měkkého ošoupaného gauče se skromným záměrem shlédnout maximálně jeden díl svého oblíbeného seriálu. Výjimečně na tom byla tak špatně, že si nenakrájela jablko, nenalila víno, dokonce nenašla sílu ani na otevření pytlíku s chipsy.
V ten okamžik se otevřely dveře do obýváku a vstoupil manžel. V podpaží nesl třicetikilovou gymnastickou lavici. Na tváři měl takový ten spokojený natěšený výraz, že se konečně zase po čtyřech měsících dostal k domácímu posilování. Eliška se očima vrátila k pozastavené obrazovce na počátku seriálu, když se jí rozsvítil mobil.
Babička: Kdy si přijedeš pro to zelí? Zavolej.
Nezavolám. Mám siestu. V ten moment si Manžel začal šroubovat závaží různé hmotnosti na kovovou tyčku, při čemž vydával zvuky přinejmenším jako továrna. Kvůli tomuhle přeci teď Eliška dvě hodiny pracně neuspávala tři děti! Přesněji řečeno, hodinu to nejmladší od sedmi do osmi, v osm se tišeji než smrt vykradla a pokračovala ve vedlejším pokoji se staršími dvěma. Do devíti. Do půl desáté se ještě ten prostřední třikrát vrátil, že má sopel, nebo nemůže potmě najít kapesník, a že má žízeň. S ohledem na jeho chatrný zdravotní stav pokaždé zatnula zuby a ochotně mu vyšla v jeho potřebách vstříc.
Mobil odložila na konferenční stolek a natáhla se znovu po ovladači.
Další rána kovu o kov.
„… Mohl bys?“ zasyčela.
„Myslíš, že to dělám schválně?“ odpověděl stejnou řečí beznohých plazů.
Eliška namířila ovladač na obrazovku.
Bum! Prásk! Třísk!
Zkusila to podruhé. Tentokrát hezky:
„Nechceš s tím pomoct?“
Protočil oči a nad ním se objevila taková ta myšlenková bublina z jeho oblíbených komiksů s textem: Ne, činky si dokážu smontovat sám.
Eliška trpělivě vyčkala, až ukotví poslední závaží, aby se mohla plně pohroužit do dramatického seriálu v originálním znění bez titulků, ale aby z něj také něco měla, při hlasitosti nastavené na šest z celkového sta, ve snaze neprobudit děti, že.
S uvolněním ramen, výdechem a slastným zmáčknutím PLAY na ovladači, upřela zrak na televizi…
„Uf! He! Uf! He! Uf! He!“
… Kdo alespoň jednou navštívil posilovnu, tuší, o jaké zvuky se jedná a v jakém řádu decibelů se v ten okamžik pohyboval hluk v obývacím pokoji.
PAUSE. Nádech, výdech. Zkoordinovala svůj dech s manželovou „sérkou“, a když se osmělila promluvit, s přesvědčením, že bude znít mile a empaticky, pronesla:
„A neměl by sis tam dát lehčí závaží?“
Tentokrát se odmlčel manžel.
Ou, z jeho výrazu vyvodila, že tohle bude asi jedna z těch typicky ženských (slepičích) vět, které by nikdy, nikdy, ale opravdu nikdy neměla žádná manželka vyslovit, pokud chce udržet zdravé sebevědomí muže ve zdravém manželském soužití. Provinile sklopila oči pod tlakem manželova přísného pohledu, popaměti nahmatala ovladač a znovu nechala svou paži, aby jej vynesla do kýžené polohy kupředu směr čtyři Ká.
Uf! He! Uf! He! Uf! He! PRÁSK!
Klika cvakla, dvéře letí,… dítě vchází do dveří.
„Mamííí, tady pořád něco bouchá.“
… Tak to byl další díl Eliščina oblíbeného seriálu.
Milí a úžasní přispěvatelé, všem vám nesmírně děkuji za vaši přízeň! Projekt byl úspěšně dokončen a já vám díky tomu mohu dodat tolik žádaný a tolik očekávaný druhý díl Nultý rozměr. Doufám, že i úplní nováčci v řadách mých čtenářů ocení knihu Na hraně koule podobně jako ti, kdo knihu již četli,…
VíceZměna! Otevírá se jedinečná možnost uspořádat křest kdekoli, třeba právě v místě vašeho bydliště! Uvedená předběžná adresa akce se ruší z důvodu puštění prostor přáteli, u nichž se křest měl konat. Pokud už jste si knihu objednali, al…
Více
Komentáře