Nejdelších 25 minut v životě Moravy. Tornádo očima svědků

Co je náš cíl?

Kniha TORNÁDO NA MORAVĚ OČIMA PŘÍMÝCH SVĚDKŮ vyjde přesně rok po této ničivé události (24. 6. 2022) a bude připomínkou události všem záchranářům, dobrovolníkům i zasaženým. Připomínkou na děsivé chvíle a připomínkou na obrovské úsilí a vzájemnou soudržnost při obnově poničených obcí.

Čtenáři budou mít možnost podívat se na obce tak, jak vypadaly dříve, jak je tornádo zasáhlo a změnilo, i jak vypadají téměř rok poté. Nebudou chybět ani medailonky a příběhy lidí, kteří jsou s touto událostí či oblastí spjati. Ať už se jedná o místní obyvatele, duchovní, podnikatele, ale i dobrovolníky, pomocné a záchranné složky či politické představitele. Přečtou si také rozhovor s hejtmanem  Jihomoravského kraje, velitelem hasičů starostou Hodonína či Mikulčic.

Cílem projektu je vybrat peníze na výrobu knihy a nabídnout zájemcům koupit si knihu za výhodnou cenu ještě před tiskem.

Předpokládaná cena knihy po tisku je 599 Kč vč. DPH

Ukázka připravované knihy

Jeden příběh za všechny: 

Když pes ví, kdy se schovat

Toho osudného dne jsem se vracel z vinohradu dříve a začal na dvoře uklízet věci, které by mohl vítr odnést. To první, co mě vlastně upozornilo na to, že může přijít něco silnějšího než normální bouřka, bylo chování psa. Najednou jsem si totiž všiml, že Gira se jde schovat do míst, kam normálně nechodí. Ještě jsem běhal po dvoře, když začaly padat kroupy, tak jsem si nasadil přilbu, abych, řekněme, to krupobití přežil. A začal jsem přemýšlet, kam se případně schovám. No, asi do toho sklepa mě napadlo. Ale ještě jsem potřeboval zachránit kačeny, které jsem zavřel a vlastně v ten moment bylo prakticky všechno v bezpečí kromě mě.

No a včil jsem se podíval nahoru na oblohu, a tam jsem viděl poletovat různé předměty… To už jsem věděl najisto, že toto při normální bouřce není. To jsem byl ještě někde v dílně. A z ničeho nic se to přihnalo a já jsem se už do toho sklepa vůbec nestihl schovat!

Udělal jsem pár kroků a už to kolem mě ze střech létalo – plechy, tašky, prostě všechno. Tak jsem couval do stodoly, vrata se tlakem samy zavřely a já jsem nestihl nic jiného, než si sednout a čekat.

A ještě jednu vzpomínku mám – že ten zvuk byl tak odporný a protivný. A já jsem si říkal: „ sakra, co toto je, asi si ani život nezachráním… Tak si zachráním aspoň sluch.“ A strčil jsem si prsty do uší a čekal jsem na konec světa.

Bylo to ale strašně rychlé. Následně to odeznělo a nastal neuvěřitelný, až apokalyptický klid.

Vít Pavka – Mikulčice

Jak to začalo

Ve čtvrtek 24. června 2021 okolo 19:20 hodin zasáhla několik obcí na jižní Moravě extrémní bouře s nejsilnějším tornádem na území Evropy od roku 2001. Jednalo se nejsmrtelnější meteorologickou událost roku 2021 a svým rozsahem nejsilnější evidované tornádo na českém území.

Tornádo během 25 minut prošlo úsekem dlouhým 26 km, širokým 200 – 700 metrů. Kriticky bylo zasaženo několik obcí, nejvíce postiženy byly Moravská Nová Ves, Mikulčice, Hrušky, Lužice a městské části Hodonína Bažantnice a Pánov. V těchto obcích bylo poničeno až 1 600 staveb. Devastujícím způsobem byla také zasažena veškerá veřejná zeleň a infrastruktura včetně železničního koridoru. Škody na majetku byly vyčísleny až na 15 miliard korun, ke zbourání bylo určeno okolo 200 domů. Ošetřeno bylo několik set zraněných osob a zemřelo šest osob.

V průběhu noci 24. 6. 2021 byl aktivován krizový štáb Jihomoravského kraje a do rozsáhlých záchranných operací i následných odklízecích prací, byly zapojeny veškeré složky integrovaného záchranného systému naší země. Do oblasti bylo vysláno stovky záchranářů, hasičů, policistů i vojáků. Pomoc přijela i ze sousedních zemí.

Ihned po ničivém tornádu bylo možné sledovat dechberoucí vlnu pomoci a solidarity. V prvních dnech přijelo do postižených oblastí odklízet následky tornáda tisíce dobrovolníků. Ve sbírkách bylo vybráno přes 1 miliardu korun.

Autor knihy Jakub Bartoník popisuje důvody ke vzniku knihy:

Když se mou rodnou obcí a celým Podlužím prohnalo ono děsivé tornádo, nebyl jsem doma. Byl jsem pracovně na cestách, a tak jsem běsnění živlu neviděl a vlastní oči. Možná mě to trochu uchránilo od prvotního šoku, ale zároveň jsem se musel vyrovnat s určitou bezmocí. Mí blízcí zažili něco strašného a já to od nich slyšel jen po telefonu, nemohl jsem bezprostředně nic dělat. Jakmile jsem uviděl první fotografie, věděl jsem, že se musím co nejrychleji dostat za nimi, domů.

Jsem zvyklý být neustále v pohybu, stále něco dělat a ony dvě hodiny na cestě mi najednou připadaly jako věčnost. Nemyslel jsem ale jen na svou rodinu, vždyť v Mikulčicích i okolí mám spoustu kamarádů, známých a přátel. Netušil jsem tehdy, kdo z nich přežil a jak na tom jsou. Bylo mi ale okamžitě jasné, že tohle sami v Podluží nezvládneme. A tak jsem se od prvního momentu snažil dělat to, co umím nejlépe – tedy kromě výroby vína – komunikovat. Takže na Facebooku zakládám událost „Pomoc Hodonínsko“.

Nechávám auto v Lužicích a pěšky se vydávám do Mikulčic. Chvílemi si připadám, že jsem se nějakou zvláštní časovou kapsou ocitl uprostřed nějakého apokalyptického filmu. Jenže se odehrával v kulisách, které jsem tak důvěrně znal. 

Vzpomínám si, když jsem byl dítě a zahoukala siréna, vyhlížel jsem, kdy a kam ty hasiči pojedou. V onu noc byli modré majáky naprosto všude. Po nějaké době dorazil i rakouský červený kříž a spolu s ním i vrtulník. Tu noc v Mikulčicích nikdo nespal, všude kolem se ozýval zvuk motorových pil a v oknech, aspoň v těch, která zbyla, se odráželo blikání majáků. Navíc jsme nevěděli, jestli někde pod sutinami nejsou lidé čekající na pomoc, zamhouřit oko není v takové situaci asi možné.

Ráno vlastně ani nevstáváme, spíše čekáme, když už konečně to slunce vyjde. To co jsem v prvních slunečních paprscích toho rána uviděl mi doslova vzalo dech. Všude kolem mne jen trosky, domy bez střech a skelná vatu se povalovala naprosto všude. Nepochyboval jsem, že Mikulčice i tuhle katastrofu přežijí, ale od téhle chvíle mi již bylo naprosto jasné, že uklidit tohle všechno a postavit obec znovu na nohy, nezvládneme sami.

Beru kolo, abych zjistil, jak to vypadá jinde. Všude potkávám příslušníky Policie ČR a postupně, jak projíždím zničenou obcí, se v mojí hlavě začíná pomalu rodit myšlenka, že toto neskutečné neštěstí je potřeba zdokumentovat. Sahám po telefonu a první snímky dělám ještě za východu slunce. Koukáte kolem sebe a dochází vám, co kde přesně bylo, a teď prostě není. A nikdy už nebude. Najednou mě přepadl smutek a do očí se mi draly slzy.

Pak ale události začínaly nabírat opravdu rychlý spád a následující dva týdny utekly až neuvěřitelně rychle. Téměř neustále nám někdo volal s nabídkou pomoci. Snažili jsme se je propojit s potřebnými.

Organizuji různá setkání dobrovolníků, také samozřejmě přijíždějí politici. Někteří aby skutečně pomohli, jiní chtějí být jen vidět. Ale nakonec, i to nám v konečném důsledku může pomoci k tomu, aby si všichni ve zbytku republiky uvědomili, co se skutečně stalo. No, a samozřejmě, snažil jsem se sám přiložit ruku k dílu všude, kde to bylo potřeba a říkal si jen, ať už tenhle zlý sen co nejrychleji skončí.

Jenomže to co se na jižní Moravě odehrálo, nekončí ani dnešním dne. Za poslední rok se udělal obrovský pokrok. Ale než se s tím obce a občané, jak po materiální, tak, ale psychické stránce vypořádají. To bude trvat ještě nějaký ten čas.

Zde je odkaz na video Policie ČR zobrazující let nad trasou ničivého tornáda. Živel začal ničit už v polích mezi Lanžhotem a Břeclaví. Tornádo za sebou zanechalo více než pětadvacet kilometrů zkázy. Před Ratíškovicemi se větrný trychtýř naštěstí rozpadl.

Proč to dělám?

Kde se zrodil nápad autenticky zdokumentovat a popsat, co se u nás v Podluží tehdy 24. června 2021 odehrálo, už asi nedokáži říct. Zárodky se nejspíše začali skládat už těsně potom, co živel utichl. Byl jsem tehdy mimo domov a plánoval jsem návrat domů. Těšil jsem se na svou přítelkyni i čerstvě narozenou dceru. A možná právě proto, že jsem nebyl přímým svědkem, velmi silně jsem si uvědomoval, že se stalo něco strašného, a mimořádného zároveň. Vrátil jsem se do úplně jiných míst, než ze kterých jsem – jen dva dny předtím – odjel.

Ještě v silných emocích jsem začal fotograficky zachycovat podobu Podluží po řádění tornáda. Tehdy ještě neměl v hlavě myšlenku, že by z těchto fotografií mohla vzniknout kniha. Ale jsem velký fanda historie, a tak jsem – možná trochu povědomě – dokumentoval dění, abychom jej mohli předat budoucím generacím. Dobře totiž vím, že bez záznamů by historie mohla z pamětí lidí velmi rychle zmizet. A já chtěl, aby má dcera po letech věděla, co se stalo krátce po jejím narození. A nejen ona. Proto se nakonec začala rodit tato kniha. Chtěl jsem zaznamenat a uchovat to, co se u nás stalo pro další generace.

A pak je tu ještě jeden důvod. Tornádo vzedmulo obrovskou vlnu lidské pomoci a podpory. Proto by tato kniha měla být také formou poděkování celé republice, zasahujícím složkám, dobrovolníkům, a vlastně všem zúčastněným za neuvěřitelnou pomoc a solidárnost. Není na škodu pravidelně připomínat nám všem celé společnosti, že příroda je mocná čarodějka a máme si jí vážit a s úctou k ní chovat.

Aby byla kniha kvalitní, vyšla s redaktorskou péčí a včas, spojil jsem se s CBS Nakladatelstvím, které zajistí všechny potřebné vydavatelské práce. Kniha nebude standardním projektem a nebude ani zisková. Proto jsme se rozhodli využít Hithit k získání prostředků na její výrobu a nabídnout zájemcům knihu za výhodnější cenu před tiskem.

A proč jsem si vybral právě CBS Nakladatelství? Právě lidé z tohoto nakladatelství přijeli jako dobrovolníci pomáhat při odklízení v poničené obci Lužice. Tehdy jsem ještě netušil, že naše spolupráce nebude poslední. :-)

Kdo jsme?

Jakub Bartoník: jsem rodák z Mikulčic a koordinátor dobrovolníků

CBS Nakladatelství: jsme ze Zlína a vydáváme edici knih leteckých fotografií Česko z nebe,  knih s romantickými fotografiemi regionálních fotografů Čarovné Česko, ručně malované mapy nebo 360° letecké videomapy. Vytváříme originální produkty, které spojuje jediné poslání – přinášet lidem potěšení z jedinečného a neopakovatelného pohledu na krajinu.

To, co se stalo v červnu loňského roku na jižní Moravě, nás velmi zasáhlo. Možná i proto, že Valašsko a Podluží nejsou od sebe příliš daleko.
Kromě finanční podpory jsme se zapojili i osobně a alespoň trochu vlastními silami přispěli k obnově okolí obce Lužice.
Když nás pan Bartoník oslovil s myšlenkou knihy o tornádu, doslova nás to nadchlo. Zároveň jsme si ale uvědomili, že musíme knihu vydat v šibeničním termínu.
Čeká nás spousta práce, ale my víme, že to zvládneme!