Kniha je niternou výpovědí o hledání Cesty k sobě samé. Autorka bere čtenáře na procházku krajinami mysli i těla, svými strachy a obavami, ale i vírou a nadějí, že vše se v dobré obrací, že vše má svůj daný řád, vycházející ze samé podstaty uvnitř nás.
Autor: Markéta Biri Lexová
Příběh Ostrova mi v hlavě začal běžet někdy v patnácti letech, kdy jsem knihu začala psát - ještě na psacím stroji s černočervenou páskou a s trošku jinými kulisami. V prostředí devadesátých let, kdy slova jako duše, nevědomí, Cesty k sobě, poznání a mnoho dalších zněla v atmosféře nastupujícího volného trhu tržního hospodářství poněkud podivně.
O pár let později sloužil jako předloha pro táborovou hru - jeli jsme tenkrát 3 týdny Vltavu, byly povodně a podivuhodně se to tehdy vše proplétalo. Ještě teď mi běhá husí kůže po těle. Některé chvíle už z paměti nejdou vymazat. Následně usnul. Na bratru téměř 15 let.
Až do roku 2012, kdy začal do vnitřku mé hlavy bubnovat s téměř nesnesitelnou vervou. Vyblinkala jsem ho na papír snad za dva měsíce. Obě děti byly tenkrát malinkaté. Jen co jsem je uspala, sedala jsem k počítači a psala a psala, mnohdy až do rozednění. Při psaní pasáže o touze rozbít staré vzorce a nalézt sílu jít dále, jsem skončila na operačním stole. Za pět minut 12. Bylo 21. 12., podle starých Mayů měl nastat konec světa. Nakonec to opravdu byl den, kdy se životy začínaly i končily. Druhý den po operaci jsem ještě v bolestech vzala comp a na pokoji ze sebe vypsala všechny ty pocity do závěrečné pasáže první části knihy. Když jsem knihu dopsala, nesmírně se mi ulevilo.
Tak moc, že opět usnula v šuplíku a teď o téměř 10 let později už do toho jdu naplno. Už musím! Snad proto, abych tuto kapitolu mého života mohla definitivně uzavřít a psát další knihy, které po čase opět začaly bubnovat do vnitřku mé hlavy. Jsou už zcela jiné. Stejně jako já. Ostrov je mé ohlédnutí. Snad bude ku prospěchu jako maják všem, kteří se vydali na Cestu za sebou samými.
Kniha je napsána, ilustrace jsou vytvořeny, grafik i tiskárna vybrány. Zbývá "už jen" vybrat dostatečný obnos financí tak, aby mohla kniha být vydána v co nejlepší kvalitě a dostatečném množství výtisků. Pravdu říct, to už sama nezvládnu a tak se obracím na Vás, laskavé přispěvatele, zda-li spolu dokážeme poslat jeden dávný sen do světa široširého.
Druhým cílem je dát světu vědět i o dalších 14 skvělých lidech, kteří kampaň podpořili svým jedinečným darem. Všechny nás spojuje touha jít vlastní Cestou, na níž si můžeme tvořit naše životy, tak jak chceme či cítíme my sami. Veliké díky!
Třetím cílem je vzdát hold Labíbovi, který před 20 lety vytvořil obálku i jednotlivé ilustrace. Kniha je z velké části protnuta jeho přítomností a následnou nepřítomností v tomto světě. Byl to nejlepší bratr pod sluncem. I pod hvězdami. Patří do Klubu 27 a čím dál tím více v tomto světě chybí. Tak abychom nezapomněli a nezapomínali, jaké skvělé věci vytvářel, jak fantastický to byl člověk.
Za podporu či sdílení kampaně Vám všem patří mé obrovské Díky!
Ve videu naleznete poděkování všem 14 dárcům, kteří poskytli své jedinečné dary do této kampaně. Moc si popory vážím. Opravdu! Je to vlastně taková první networkingová crowfundingová kampaň. Jak říká starý dobrý John Donne: "Žádný člověk není ostrov sám pro sebe....". Když už jsme tedy u toho Ostrova...
Zároveň bych při této příležitosti chtěla poděkovat všem betačtenářům, kteří mně svými cennými připomínkami pomohli knihu doladit tak, aby mohla být zaslána k finální korektuře.
Obrovské díky za pomoc a trpělivost patří i mé rodině a mému fantastickému muži.
Jste nejlepší! Jakože NEJLEPŠÍ!
A kdyby se chtěl někdo, kdo mezi dárci ještě není, do této skvělé jízdy přidat a stát se součástí kampaně, jste samozřejmě vítáni. Ráda Váš dar přidám jako další možnou odměnu a pošleme Vás do světa!
„Tohle nebude dobrý,“ pořád mluvila k sobě, snad aby se udržela v té linii, kde právě teď potřebuje být. „Musíš to vypustit, musíš to ovládnout!“ Přikazovala si, ale bylo jí jasné, že vůbec neví, jak se s nadcházejícím stavem poprat. To "Něco" ji odnášelo neznámo kam a způsobovalo výpadky ve vnímání času i prostoru. Oheň se již konečně rozhořel a osvětlil tak prostor v půlkruhu před jejím čelem. Oči napjatě upírala do tmy. Stála mírně rozkročená a s velkou hořící větví, kterou v nápřahu držela jako baseballovou pálku, byla připravená se bránit do poslední kapky krve. Ne, nechtěla vědět, co na ní číhá v té tmě, ale nejistota toho, že neví, proti komu stojí, proti komu má bojovat, jí svírala hrdlo napětím.
Flash. Pluje mezi hvězdami, prolétá prázdnem, nekonečnem. Je nejmenší na světě. Ve všech těch galaxiích, ve všech těch prostorech, ve všech těch časech. Je veliká. Rozpíná se. Je středobodem.
Flash. Ve tmě proti sobě vidí dva žhnoucí body k ohni upřených očí. „Tak tady jsi!“ Mluví k němu. Zlověstné vrčení se blíží z několika stran. „Jak dlouho jsem mohla být mimo?“ Projede jí hlavou, ale vůbec nedokáže identifikovat čas, který strávila mezi hvězdami.
Flash. Je v jeskyni, znovu na ní padají kameny. „Já se jen tak nevzdávám,“ zní jí v uších Igorův hlas. Tohle ne, tohle opravdu už nechce!
Flash. V obou rukách drží hořící klacky a snaží se odvrátit výpady kolem pobíhajících vlků, aspoň tak vypadají. Kolem jich může být tak tucet. V uších jí zní jejich zlověstný štěkot a vrčení. Vidí, jak jim z huby trčí vyceněné a obnažené tesáky, oči jim žhnou. Vzájemně. Otáčí se dokola a plameny na hořících větvích se stávají pokračováním jejích komíhajících se rukou. V rohu slyší kňučení, cítí zápach spálené srsti. Sklání hlavu, moc pozdě na to, aby uviděla či dokonce zastavila největšího vlka, který se jí krvelačně vrhá po noze. V holeni cítí strašlivou bolest a následné trhnutí čelisti jí téměř přivádí do stavu bezvědomí. „Udrž se!“ Přikazuje si a v tom opravdovém strachu ze smrti, odhazuje jeden klacek a druhý bere pevně do obou rukou. Vší silou se rozpřáhne a trefí vlka přímo po hlavě. Ostatní kňučí.
Flash. Vidí se, jak jde. Modrá obloha. Najednou cesta končí. Posadí se. Nad její hlavou létají dvě labutě. Černá a bílá. Radostně se honí s kánětem. Ani trochu jí to nepřekvapuje. Dlouho a fascinovaně jejich hru pozoruje. Tiše.
Flash. Sedí u ohně, na stehnech má položenou hlavu vlka. Téměř neznatelně oddychuje. Je větší než obyčejní vlci. Konejšivě hladí jeho bezvládné a ještě teplé tělo, spálená srst působí drsně na její dlaně. Už nemá strach. Jsou sami. Vlk otevře oko, dlouze se na sebe dívají. Vidí se ve svých odrazech, své obrazy, své druhé já, tak jej vnímají ostatní, když opravdu uvidí. Dřevo v ohni praská. V lýtku jí bolestivě tepe, ale kolem je teplo a klid. Vlk naposledy odevzdaně zavrčí a vydechne.
Flash. Je s bratrem. Potkávají se ve vysokém domě plovoucím v blankytném moři. Letí po nebi, nadnášejí se navzájem. Je to tak osvobozující. Znovu je celá, celistvá. „Zůstat s tebou, bráško? A co když se potom nenajdu?“ Obraz se rozplývá, jak písečná mandala, když se dokončí.
Flash. Je po lokty ponořená do vlčího břicha. Teplá krev jí omývá ruce. Vedle jsou vyvržené vnitřnosti. Takové to muselo být kdysi dávno, projede jí hlavou. Čistý souboj kdo z koho. Jen dvě těla, dvoje zkušenosti, dvojí síla. Opatrně vyndává srdce z jeho hrudi. Uvnitř je něco tvrdého, zadře ruce vší silou do masa a roztrhne jej na dvě části. Zrak jí padá na dva ptačí zobáky, do sebe zaklesnuté. „To jsi byl ty, Igore?“ Napadá jí.
Flash. Zvuky okolního lesa se harmonizují. Zhmotňují se a protékají jí. Získávají jasné okraje, jen proto, aby je vzápětí opět ztratily. Aby se rozplynuly. Na obloze se mění barvy. Po fosforeskující duze se prohánějí noty. Honí je a udiveně je bere do dlaní. Září.
Flash. Najedla se do sytosti. Utírá si pusu od pečeného masa. Tělo jí pokrývá popel a teď už dvojí krev. Jde k potoku, zapíjí vlčí maso a pečlivě si vymývá ránu na lýtku. Je hluboká, ale myslela, že bude horší. Ví, že tady už spát nemůže, nerozeznává přesně, co je sen a co realita. Jde dlouho, je chladno, ale ona jej necítí. Automaticky pokládá nohy před sebe, nebloudí, jde najisto. Překvapuje ji, jak dobře vidí. Měsíc svítí jasně, je těsně před úplňkem, ale bez zjitřeného vědomí by takhle vidět schopná nebyla. Les se mění, stromy jsou menší, košatější, jiné. Smrky. Klasické horské smrky.
Flash. Padá, dlouhou dobu padá, bojí se. Ale ví, že nemůže. Za sebou cítí stěnu. Rozhlédne se dokola a silou vůle začne otáčet prostorem kolem sebe. Za okamžik elegantně dopadá na obě nohy. Ví, že dokáže cokoli.
Jasněže bych mohla psát chvalozpěvy na vlastní knihu, ale myslím, že pro Vás bude důležitější, jak to vidí jiní....ti, kteří se po Ostrově mé i své duše procházeli....
Za mě jen dvě věci, kniha je relativně útlá (cca 100 stran) a začátek je dost drsný.
Snad jste nalezli vše, co jste potřebovali vědět. Kdyby ne, tak tady je... ještě něco navíc
Markéta Biri Lexová (1978) založila se svým bratrem uměleckou skupinu Sindibad´s Singers, pod jejíž hlavičkou vycházela v devadesátých letech ve vlastním nákladu různá díla jako Almanach Puch, Prvenství, Blá-zen, následně pak Kamenem či Ticho slov. Rovněž se pořádaly různé výstavy obrazů a fotografií či audiovizuální projekt „Mé město je industriální štika“. Jeden čas aktivní člen básnických komunit Literra a následně BáSnílkové. Po delší odmlce dokončila svou první prozaickou knihu Ostrov a dále pracuje na knize Bohem zapomenutý bohém, kterou jak doufá, někdy dokončí…
Osmnáct let se profesně zajímala o udržitelný rozvoj, zapojování veřejnosti a systematické zlepšování veřejné správy prostřednictvím Zdravých měst. Během posledního roku se rozhodla vydat svou vlastní Cestou a založila projekt Back to the Roots. Provádí ženské lesní Poutě - PoBytí. Nebaví ji chodit po povrchu a říká věci takové, jaké je vidí. Věří, že v laskavosti je síla a jedině stoprocentní autenticita vůči sobě samým nás k sobě samým znovu může přivést.
Nevyznává žádné náboženství, následuje vlastní filozofii BLÁ–ZENu s jemnou inklinací k východním filozofiím a indiánským moudrostem. Se závislostmi lásky…focení…psaní....cest…hor…výšek…ohňů…hudby a mnohých dalších, se kterými zatím zdárně bojuje.
Protože jít po vlastní Cestě bolí, setsakramentsky. Ale také zachraňuje.
A také proto, že je třeba si plnit i žít své sny. Máme jen jediný život (aspoň v tomto životě).
S láskou a úctou
Biri
P.S. A JAK TO BUDE S ODMĚNAMI?
Kniha vyjde na přelomu února a března 2022. Ostatní odměny mohu od 15. 12., kdy kampaň skončí, osobně předat v Praze nebo budou následně zaslány poštou. Bohužel není v silách České pošty je doručit do Vánoc. Pro konzultační dary bude emailem zaslán voucher, který lze následně vytisknout. Voucher je platný jeden rok. Při jakémkoli dotazu se na mě neváhejte prosím obracet: marketa.lexova@gmail.com. Těším se na všechny zprávy od vás!
Hezký den, Ostrovčané moji, chtěla jsem napsat již včera, když jsme se vrátili z vnitrozemí zpátky k pobřeží, ale má duše byla po celé té Cestě vyždímaná více, než jsem si dokázala a mohla vůbec připustit. Dnes, když tady, na pláži svých myšlenek, sedím a zasněně se dívám se do třpytících se vln…
VíceHezký den, Ostrovčané, jsme na Ostrově! Hurá! Díky vám připlula naše loď až k jeho břehům a my tak můžeme vystoupit, s klidem a pohodou se svlažit ve slané mořské vodě, posedět a poklábosit na vyhřáté pláži, o tom, co život dal i vzal a pustit se ještě kousek do vnitrozemí prozkoumat jeho taje a…
Více
Komentáře