Slovensky
Česky
English
Dneska bych chtěla napsat pár řádků o Mirunce. Ona se na mě možná bude v koutku duše hněvat, ale těch pár řádků napsat musím. Píše se leden 2017 a ...
Nečekaně přede mnou stojí žena, které si nesmírně vážím. Právě si přijela k nám na statek pro dva litry mléčka od naší kravky Růženky. Proč právě ona je člověkem, o kterém píšu ? Protože ona je spouštěčem mé cesty zaměstnávání osob se zdravotním hendikepem, cesty tzv. sociálního zemědělství. Ve chvíli našeho setkání jsem to však ještě vůbec nevěděla.
Tato žena vychovala čtyři děti, z toho dvě v pěstounské péči. Celý život pracovala, poslední léta pro charitu a to až do chvíle, kdy téměř rok promarodila. Život, který dala svým dvěma vymodleným synům v pozdějším věku, kdy už ani nedoufala, si vybral svou daň v podobě zdravotních potíží o mnoho let později. Téměř rok byla odkázána na péči svých blízkých a ne náhodou to zrovna byli ti synové, kteří své mamince posloužili, mamince, jež je nesmírně skromná a vnitřně silná a je mým lidským vzorem. Tak tato žena přišla k nám na statek ve chvíli, kdy jsem si myslela, že vyúčtovávám svůj poslední projekt v životě. Ještě pár okamžiků jsem přesvědčena, že letos ani v letech příštích už o nic nikoho žádat nebudu. Všude kolem mě je spoustu rozházených papírů a já si jen tak vyběhla pro kávu do klubovny „naší Bludičky“, která je hned vedle stájí v bývalé kotelně, abych si do těla dostala dávku kofeinu na povzbuzení. Ve dveřích se střetám s pro mě drahou bytostí. „Odkud pak jdete“, ptám se zcela nevinně. „Z pracovního úřadu“, zní odpověď. „Už jsem rok nezaměstnaná“. „Vy ?“ Bodlo mě u srdce a hlavou mi proběhlo snad tisíce myšlenek a také vzpomínka na dáreček v podobě ručně dělaných ozdůbek, které jsem nedávno od této ženy krátce před Vánocemi dostala při jednom našem milém setkání. „Vy jste na pracovním úřadě ?“ Opakuji otázku a odpovědí je mi mlčení. „Pojďte, dáme si kávu,“ zvu dál tuto vzácnou ženu, která je pro mě andělem a tuším, že nastal čas na můj již dávno vysněný projekt, který hrubou nepotřebnou vlnu z Valašských ovcí, jež nikdo před dvaceti lety nechtěl chovat a do jejichž záchrany jsme se před dvaceti lety s manželem pustili, propojí s lidmi, které také nikdo nechce, jako ty ovečky kdysi. Stávám se, jako již mnohokrát ve svém životě součástí chvíle, kdy tuším, že z ničeho vytvoříme něco a bude to krásné. To vím už teď …
Ušly jsme spolu Mirunko dlouhou cestu, vím, jak často se obě cítíme unavené, ale také vím, že v hloubi duše jsme naplněné radostí. Děkuji za setkání s Vámi, tři roky uběhly jakoby nic a my se můžeme s hrdostí za těmi třemi léty ohlédnout, zvládly jsme toho spolu víc než dost. Dílna U beránka se začala rodit už při našem prvním setkání, je to společné dílo ... Všichni jedno jsme.
