Slovensky
Česky
English
Úryvek z knihy: „Šestý den naší výpravy trávíme v hustém lese. Rychlost pohybu vpřed odhadujeme na 200 metrů za hodinu, a přitom se rozhodně neflákáme. Terén je na první pohled naprosto neprostupný a hlavně velice pichlavý. Jednotvárnost celodenního prodírání džunglí přeruší Petr až pozdě odpoledne, když zvolá: „Kde mám foťák?! Já jsem …!“ a řekne velice sprosté slovo, které nikdy neříká. Ukáže se, že nový, velmi drahý foťák se super fotkami tučňáků leží zřejmě kdesi v tom pralese.
Vzpomínáme, kde jsme ho viděli naposledy. Dvě hodiny cesty nazpátek jsme se ocitli u jezera, kde jsme si sedli na skálu a posvačili. Tam fotil. To místo by možná šlo najít, ale vracet se tou džunglí zpátky by byl horor. Asi před dvaceti minutami jsme na chvíli zastavili, abychom si sundali bundy. To bylo ale kdesi v houští, neprostupný les vypadá všude stejně. Co teď? Stopy jsme po sobě nezanechali, jen jsme se prodrali houštinou, hned se za námi zase zavřela. Zachováme pozitivní myšlení a vracíme se zpátky.
Po deseti minutách prodírání objevím pichlavý angrešt. Petr nechtěl, abych to zkoušela jíst, ale kolem tohohle křoviska jsme určitě šli. Vzpomínáme, tápeme, hledáme a zkoušíme si vybavovat sebemenší drobnosti. Za půl hodiny si Petr všimne vysokého stromu a pod ním skutečně leží jeho foťák. Začínáme věřit na zázraky.“
To bylo šestý den naší cesty kolem světa. Od té doby Petr ztratil a zapomněl bezpočet věcí. Soutěž o večeři, kterou jsem pro něj vymyslela asi v polovině cesty, nikdy nevyhrál. Ta výzva zněla takto: „Nejméně sedm dní v kuse nesmíš nic ztratit ani na nic zapomenout...“
