Slovensky
Česky
English
Pršelo. Kdo by to byl řekl. Další propršený africký večer. Vracela jsem se „domů“ se svým kamarádem Charlesem (jméno pozměněno) na motorce, který pracuje právě jako taxikář. Což je tady běžné povolání. Všude na ulicích je budete potkávat. Kromě toho se Charles také věnuje farmaření.
Museli jsme zastavit, protože je téměř nemožné cestovat v takovém dešti. V Keni když prší, je to opravdu pořádný slejvák. Schovali jsme se pod střechu a čekali, až déšť ustane. Zeptala jsem se Charlese na jeho rodiče a on se rozpovídal o svém dětství.
Narodil se jako poslední ze šesti sourozenců. Jeho táta je pastor, dokonce jeden z těch na vyšších pozicích. Maminka se snažila vydělávat, jak se dalo. Rodina často pendlovala mezi dvěma místy. Bydleli v jednom městečku, kde rodiče provozovali restauraci. Nejednalo se o žádnou luxusní, ale o malou a skromnou. Charles si nepamatuje, co přesně se stalo, ale jednoho dne museli restauraci zavřít. Rodina se přestěhovala do buše, protože si nemohla dovolit platit nájem. Žili v jednom z hliněných domků, kterých je spousta po celé Keni. Otec od rodiny často utíkal a o nic se nestaral. Máma byla nešťastná, protože nevěděla, jak uživit svoje děti. Odešla pryč, aby se poohlídla po nějakém zaměstnání. Děti zůstaly u babičky, která se starala i o jiné děti. Už tak měla problém všechny uživit. K jídlu mívali často ugali (kukuřičnou hustou hmotu – něco jako polenta). Jeden talíř ugali dokáže normálně sníst asi čtyřčlenná rodina. Tady se o něj muselo podělit 15 lidí a navíc k tomu neměli nic jiného. Ugali se obvykle jí s různou zeleninou, masem, vejci, rybou. Tady vyšel malý kousek ugali na každého. A tak většinou chodívali spát hladoví.
Charlesovi starší sourozenci brzy dokončili školy a vydali se svojí vlastní cestou, vdali se a oženili. Tři nejmladší sourozenci to měli složitější.
Charles si moc přál chodit do školy. Uvědomoval si už jako malý, jak je vzdělání důležité. Spousta vládních škol je v Keni zadarmo, ale i tak se platí za určité věci, i za zkoušky. A bohužel tyto školy nejsou tak kvalitní.
Starší Charlesův bratr ho jednou vzal a zavezl k otci, který byl zpátky ve městečku. Charlesovi bylo asi okolo deseti let. Když se dalo, chodil do školy. Většinou pěšky, přes buš, bez bot a asi 10 km. Vyrážel kolem páté ráno, aby tam stihl být včas. Ale vážil si každého dne, kdy mohl do školy jít.
Vzpomněl si i na dny, kdy byl velmi nemocný a nikdo mu nepomohl, nebral žádné léky, jen ležel a myslel si, že to nemůže přežít. Ale tvrdí, že ho zachránil Bůh, protože jinak si to nedovede vysvětlit.
Otec se o Charlese staral asi 3 měsíce a pak utekl. Charles zůstal dalších pár měsíců sám v domě. Sousedi mu nosili jídlo, protože jim ho bylo líto. Nikdo neplatil nájem a pro Charlese přijel jednoho dne bratr a odvezl zpět k babičce do buše. Charlesova maminka se vrátila a slíbila mu, že brzy půjde zase do školy. Napřed ale musí jít ona na operaci – měla nějaký útvar v krku. Maminka odjela do nemocnice, ale už se bohužel nevrátila. Zemřela a Charles měl pocit, že už se mu totálně zhroutil svět. Začal vypomáhat u sousedů, okopávat kukuřici či cokoliv jiného, aby měl alespoň malé peníze na jídlo a poplatky do školy. Občas mu pomohli finančně příbuzní. Opět ho čekalo spoustu kilometrů přes buš. Ráno odcházel do školy bez snídaně, nemíval ani obědy. Často jedl slupky od banánů, které našel, aby zaplnil žaludek. Ale podařilo se mu dokončit alespoň základní školu. Pracoval různě na farmách a začal pak i sám farmařit po té, co dostal svého prvního králíka. Také se začal živit jako ten taxikář. Po čase si postavil vlastní hnědý domek a postupně se stavěl na vlastní nohy. Nebylo to jednoduché a stále není.
Charles má nyní svoje dvě děti a žena mu utekla. O děti se stará sám téměř od jejich narození. Poslední roky se stará i o děti od svého bratra, který prostě najednou zmizel a nikdo neví, co se stalo. Stejně tak i jeho žena. Charles nechtěl, aby tyto děti zažívaly to, co on, a proto se jich ujal, i když to pro něj bylo hodně náročné, především finančně.
S otcem teď Charles žije na stejném pozemku. I když mu otec nikdy nic nedal a nepostaral se, Charles ho toleruje, protože je to otec. A zároveň ví, že jako pastor káže o něčem, co nikdy nedělal. Což je hodně smutné, ale v Keni často reálné. Ale říká, že Otce má stejně jen jednoho a to toho v nebesích – Boha. Svému otci pozemskému by neměl problém s čímkoliv pomoci. Ale ne proto, že je to táta, ale proto, že by takto pomohl jakémukoliv člověku na ulici, který by to potřeboval.
Charles je člověk, který má silnou víru v Boha a naučil se i přes všechny nepřízně osudu NEVZDÁVAT SE.
A já musela celou dobu zadržovat slzy. Slyšet takový příběh a navíc od člověka, který je mi blízký, nebylo vůbec jednoduché…
Važme si všeho, co máme…