V roce 1931 se vydává mladý, nadějný komunista Josef do Sovětského svazu. Cestuje spolu s manželkou a malou dcerkou Jarmilkou, ke které se jen o necelý rok později přidá mladší sestra, hlavní hrdinka našeho románu Lastočka. Ale nepředbíhejme... Pojďme se nyní podívat, jaký byl příjezd její rodiny do země rudých vlajek, srpu a kladiva.
.........
Za malou chvíli je všechno naloženo. Lokomotiva vypustí s mohutným zapískáním oblak páry a vlak se trhavě rozjede kamsi do neznámé dáli. Vojáci spěšně naskočí na plošinky vagonů mezi částí české skupiny a zbytkem vlaku, a muž v tříčtvrtku se usadí ke dveřím. Začte se do jakési knihy v červených otrhaných deskách. Tu a tam taky vzhlédne od knihy, očima bleskurychle přehlédne své české svěřence, a poté se opět zabre do četby a nenechá se nikým vyrušovat.
Stmívá se a česká skupinka mladých komunistů se ukládá ke spánku. Vlak si to zvolna šine krajinou, a Josífek s Růženkou pozorují skrze tlusté sklo okna vlaku tu širou, až nekonečně rozlehlou zemi. V porovnání s jejich rodnou hroudou je sice na první pohled úplně stejná, ale na ten druhý zase naopak velmi odlišná.
Všechno zde je mnohonásobně větší, než jak byli zvyklí z domova. Jestliže na českém venkově zdobily pole úzké remízky, které od sebe oddělovaly pečlivě obdělávanou půdu jednotlivých sedláků, tady ve Svazu oddělují pole přímo kilometry nikým neobdělávaných luk a divokých hájů. A tato, až místy neuvěřitelně veliká území nikoho přímo vybízí k okamžitému budování takřka čehokoliv. Tak toto je tedy ten Sovětský Svaz, země, ve které budou šťastní...
Růženka si položí hlavu na Josífkovo rameno a šibalsky na něj zamrká.
„Jak to tam asi bude vypadat? Tam, kam dorazíme.“
V noci vlak dvakrát zastaví. Josef se vždy probudí, stejně jako ostatní z vlaku a zvědavě vyhlíží ven. Nádraží těch dvou měst jsou omšelá a oprýskaná. Všude samé rudé vlajky a velké nápisy zlatým písmem na rudém podkladu.
Obrazy Stalina, Lenina a lidé…ach, ti lidé.
Josef pátrá zrakem po peronech i po místních cestujících. Všimne si, jak lidé v bázni obloukem obcházejí vojáky, ty, kteří vždy při zastávce pokaždé seskočí z plošin vagonů. Lidé se jim vyhýbají, s pohledem nejistě zabodnutým do země. Proč se jich tolik moc bojí?
Nádraží jsou osvětlena sice jen spoře, ale i tak si všimne dalších a dalších vojáků, kteří na nádražích hlídkují a občas prohlíží lidem doklady. Není na to z domova zvyklý, ale řekne si, že je to asi místní opatření pro bezpečí obyvatel. Netuší… tehdy ještě ne.
Na každé ze zastávek se vojáci postarají o zásoby pitné vody a odněkud se objeví v jejich rukách i chléb, nějaké přepravky se zeleninou a konzervy s masem.
Růženka si vždy namočí kapesník a otře si tváře i krk, aby se osvěžila. Malá Jarmilka se chce vody napít, ale maminka je opatrná.
„Počkej Jarmilko, kdo ví, jaká ta voda vůbec je....“
Nakonec se ženy domluví a na kamínkách v jednom z vagonů, do kterých jim ten podivný muž v tříčtvrtku pokaždé na nádraží sežene pár třísek a novin na podpal, vodu převařují. Jeden přeci nikdy neví…
Potom pomalu a pozvolna nadejde nový den. Na obloze vyjde slunce a nad rozlehlými pláněmi se občas vznášejí ptáci, kteří s veselým štěbetáním poletují kolem a ukazují cestujícím ten širý, lidským okem nepřehlédnutelný horizont. Krajina, kterou vlak proplouvá, je až nadpozemsky krásná.
Kniha Lastočka