Slovensky
Česky
English
Vážení a milí,
někteří z vás mě znají dobře, jiní jen tak odkudsi, mnozí vůbec. Jmenuji se Vladimír Kučera. A obracím se na vás kvůli penězům. To aby bylo od začátku jasno. Když jsem si tenhle doprovodný dopis formuloval, napadlo mě takové mazané: „ty, kdo mě znají hodně, asi překvapí, že si říkám o peníze, ale ty prachy nejsou pro mě“, jenomže pak jsem si uvědomil, že bych lhal.
Protože Jiří Sozanský chce udělat knížku o roce 1969. O roce, na který se v této společnosti zapomnělo, nevím proč. Na osmašedesátý se vzpomíná, na ten ano. Ale, alespoň dle mého názoru, ne když přijely tanky, avšak až tehdy, v tom „roce druhém“, se lámal v mojí zemi chleba i páteře.
Rok Jana Palacha a potom srpna, v němž vyšli zejména mladí lidé do ulic Prahy i dalších měst, aby demonstrovali, že chtějí svobodu. Byl to na dlouhou dobu poslední veřejný výkřik, žádající tuto základní potřebu normálního člověka. Brutalita zásahu proti demonstrantům byla neuvěřitelná. Včetně zastřelených v Praze a Brně (mezi nimi i dívka a třináctiletý kluk). Surové bití a mučení na ulicích i v policejních „vachcimrách“. Kriminalizace bez soudu. Dodatečné zákony, přijaté protiprávně. A neudělali to okupanti, nýbrž „naši“ policisté, „naši“ milicionáři, ba i „naši“ vojáci. „Naši“ poslanci. „Naši“ Dubček, Svoboda, Černík. Jo, ti taky, podepsáni pod „zákonná opatření“.
A lidé se potom začali dělit: otevření kolaboranti; ti zcela ohnutí přizpůsobivci; další, sice nesouhlasící vnitřně, navenek však hlasující vždycky pro; pak všelijak manévrující; zbyla menšina těch, kdož byli schopni říci alespoň „Nevím“, když už „Ne“ bylo příliš; a potom pár statečných, kteří neustoupili od svých i obecných zásad.
Možná proto jsme na rok 1969 tak nespravedlivě zapomněli; začali jsme se v něm uzavírat společnosti, ale otevírat sami sobě: od té doby jsme si ve svém svědomí (disponovali-li jsme jím) shromažďovali a měřili každou srabárnu.
Myslím si ale, že bychom si měli toto období připomínat. Nejen kvůli jeho významu pro vývoj kolektivní (ne)mravnosti, ale i pro připomenutí historických faktů: konec touhy po svobodě nebyl v té bezútěšné frontě lidí u rakve Jana Palacha, jak píše Petr Pithart ve svém Osmašedesátém, ale v ulicích a na náměstích srpna 1969, kdy desetitisíce vyšly za svobodu natvrdo bojovat. Tam byl důkaz, že v roce 1968 „pod hladinou“ společnosti nešlo o žádný „socialismus s lidskou tváří“, ale jen a jen o onu svobodu. Tenkrát, na náměstích „devětašedesátého“ byla zavražděna duše jedné generace.
Jak praví prorocký text Karla Kryla: „I naše generace / má svoje kajícníky / a fízly z honorace / a skromné úředníky / a tvory bez svědomí / a plazy bez páteře / a život v bezvědomí / a lásku - k nedůvěře // Už nejsme, nejsme to, co kdysi / už známe ohnout záda / umíme dělat kompromisy / a zradit kamaráda / a, vděčni dnešní realitě / líbáme cizí ruce / a jednou zajdem na úbytě / z tý smutný revoluce / I v naší generaci / už máme pamětníky / a vlastní emigraci / a vlastní mučedníky… / A s hubou rozmlácenou / dnes zůstali jsme němí / Ne - nejsme na kolenou / Ryjeme držkou v zemi!“
Bylo by, myslím, neslušné, kdyby tato země zapomněla na období, v němž se ještě zvedli poslední, kteří se nesmířili s mravním debaklem. Nemáme, věru, v historii právě nadbytek hrdinů a okamžiků, na které můžeme být hrdi. Myslím, že na srpnové náměstí a ulice v roce 1969 bezesporu můžeme vzpomínat se vztyčenou hlavou. Právě tak, jako je nutné coby výstrahu připomínat si marasmus, který po tom předem poraženém povstání následoval.
Jirka Sozanský chce o této době vydat knížku, protože si v mnohém myslí totéž, co já, a protože se také cítí být příslušníkem oné ubité generace. Proto se obrátil na veřejnost. Na vás. A já se k němu připojuji.
Takže teď asi už chápete, proč jsou to peníze vlastně i pro mě: patřím k té generaci, jejíž tělo i duši mlátili v srpnu 1969 na Václavském náměstí i leckde jinde. Byl jsem tam. A budu tam do smrti. Nelze zapomenout. Ani na surovost bolševického režimu, ani, a to zejména, na odvahu mnoha lidí, které člověk viděl proti tomu svinstvu doslova bojovat.
Chceme snad zapomenout na chvíle hrdinství, či na varování, jak a proč se společnost mravně hroutila? A věřte, zmužilosti tehdy bylo dost. I při vědomí následků. Také to morální zhroucení pak bylo veliké. Zpočátku z většiny pro vědomí následků. Později ze setrvačnosti.
Myslím, že není právě doba na zapomínání okamžiků statečné touhy po svobodě; i příčin její dlouhodobé ztráty.
Těm, kteří si to myslí také, děkuji.
Vladimír Kučera