Slovensky
Česky
English
„Pravdu pověděl, kdo nazval Novohradsko kusem ráje, a to, ač na půdě české, nám Čechům přec neznámého, jakoby na kraji světa kdesi položeného.“
Když jsem četl tuhle větu prvně, myslel jsem, i přes její krásnou češtinu, že byla vyřčena a napsána někdy v devadesátých letech 20. století, kdy se do té doby zakázané Novohradské hory otevřely a my nevěděli co s nimi. S jejich krásou, s jejich duchem a také přináležením.
Jsou české nebo rakouské?
Rozuměl jsem v tom citátu pocitu ráje a rozuměl jsem neznámosti pro Čechy.
Ale pak jsem zjistil, že věta pochází z knihy Čechy od nakladatelství Otto a byla napsána nejméně o sto let dřív. V době Rakouského mocnářství, kdy vedle těch hor nevedla žádná státní hranice a žádný svět tu tehdy nekončil, v době, kdy tu v horách a blízko pod nimi žilo k dvaceti tisícům lidí.
A kdy byli lidé zvyklí svůj domov a svou vlast milovat a kdy tedy Češi věděli odkud kam jejich země sahá a co krásného v ní je.
A přece (nebo právě proto?) pro ně byly Novohradské hory rájem.
V tom citátu je vlastně napsáno "Nové Hrady", sídlo panství, pod něž Novohradské hory tehdy patřily, jako horstvo vlastní jméno ani neměly, německy byly výběžkem Šumavy.
Hory tehdy byly skoro bez lesů, úzká, ale ne chudá políčka se táhla až těsně pod tisícimetrové vrcholy, jedno vedle druhého. Fotomapy z roku 1952 zachycují krajinu v podobě, kterou měla předcházejících sto let, vypadá jako Podřipsko nebo jižní Morava.
Nemůže být nic tak samo sobě si nepodobného než byly Novohradské hory tenkrát a dnes. A přece z nich před sto lety někdo cítil stejnou krásu a tajemství, jako my teď. Nikdy jsem úplně nepochopil, jak je to možné.
Ať jsou tu obhospodařovaná pole nebo nekonečné lesy, tisíce lidí v úhledných vesnicích nebo jen pár samot, ať se tu mluví německy nebo česky, ale také třeba i francouzsky, holandsky, slovensky, rumunsky...
Pořád to jsou duchem ty samé hory.
Něco mimořádného a nepojmenovatelného v nich je.
Milan Koželuh