S Landou do Afghánistánu, jak Matěj Homola ztratil pas v jižní Indii, Křišťálový Buddha z Káthmándú. Jakub Horák vydává zlatý fond svých historek z expedic do exotických krajin. Koupí Podivuhodných cest podpoříte tiskárnu, co vyrábí svítící obálku knížky.
Autor: jakubhorak.com
???project.detail.fixedGoal??? Všetko alebo nič. Projekt skončil 10.6.2020 v 10:04.
Podivuhodné cesty - cestopis z Afghánistánu, Indie, Nepálu i Tibetu
Zachraňte tiskárnu, jejíž obálky v noci svítí! Jakub Horák je autorem bestselleru Kočky jsou vrženy a desítek reportáží z exotických zemí. Zakladatel Eccentric Clubu a Hnutí Nevím zažil ohromné množství neuvěřitelných historek, které na sociálních sítích a v magazínech baví stovky tisíc lidí. Na svých cestách projel Nepál, Barmu, Čínu, Indii, Tibet i Afghánistán a v cestopise Podivuhodné cesty shromáždil crème de la crème ze svých cest. Koupí knížky přispějete staré rodinné tiskárně, která vyrábí unikátní obálky Jakubových knih. Ty totiž díky fluorescenčnímu laku v noci svítí. Vinou koronavirové krize a zhroucení trhu s knihami se tiskárna potýká s vážnou existenční krizí. Kniha Podivuhodné cesty vychází na podporu staré rodinné tiskárny a s její koupí získáte kromě dobrého pocitu i výborný bestseller. A jeho obálka samozřejmě v noci svítí. A bude svítit!
Ke sportovnímu stadionu Ghazi uprostřed Kábulu přijíždíme dvěma černými landcruisery s pancéřovanými skly. V prvním voze na zadním sedadle jede prezident Česko-afghánské obchodní komory Fawad Nadri a vedle něj známý afghánský zpěvák Sediq Shabab, oba v černých bundách s nášivkami ve tvaru rudé runy.
Ve druhém voze sedím já a Daniel Landa v kostýmu kouzelníka Žita, tedy v kožené motorkářské bundě s runou přes celá záda.
„Chci jít až k té bílé značce kde popravoval Taliban,“ opakuje Landa vzrušeně, z jeho vyholené hlavy a tváře s poněkud dračím výrazem sálá energie. Krk mu obepíná torques - mosazný nákrčník se zubatou hlavou draka na obou koncích. V ruce pevně svírá cédéčko se svou poslední skladbou - Árijskou hymnou, kterou se chystá zazpívat pěti stům afghánským sportovcům, kteří se mají na místě shromáždit. Žitova akce „Nepopsaný list“ začíná.
U brány stadionu všechny tři vozy zastavuje ozbrojená vojenská hlídka a odmítá nás pustit dál. Z předních sedadel aut vylezla naše ochranka se samopaly a začala s hlídkou vyjednávat, marně. Pak z prvního vozu vystupuje Nadri a předává jednomu z hlídkujících černý mobil - na druhém konci je člověk z afghánské národní bezpečnosti. Stačí pár slov ze sluchátka telefonu a důstojník se staví do pozoru. Vyřešeno, na jeho rozkaz nám vojáci uvolňují cestu, ukazuje se ale další problém, mechanismus brány je tak zarezlý, že ji nedokážou otevřít. Vojenský vůz nás tedy doprovází k jinému vjezdu o dvě stě metrů dál.
V zázemí stadionu vystupujeme z vozů, obklopuje nás dalších pět vojáků se samopaly. Náš řidič nese balík čistě bílých kancelářských papírů, nevím proč, brzy se to však dozvídám. Přichází několik činovníků afghánského Olympijského výboru ve vytahaných modrých teplákách s nápisem adidas. Landa jim předává balík papírů a prostřednictvím tlumočníka instruuje: ať rozdají každému na stadionu jeden bílý list s pokynem, že jakmile začne znít Árijská hymna, ať ho zvednou nad hlavu. Ať ho zvednou nad hlavu jako symbol nového začátku, tady na stadionu, na kterém před patnácti lety popravoval Tálibán své odpůrce pověšením na fotbalových brankách, které teď vidím před sebou.
K celé této akci Dana Landy alias kouzelníka Žita jsem se dostal naprostou náhodou. Můj otec má v Londýnské ulici na pražských Vinohradech muzeum minerálů a drahých kamenů Geosvět. Jeho sbírka je rozdělena podle jednotlivých kontinentů a zemí a je tak veliká, že je dokonce větší než ta část sbírek Národního muzea, která je veřejně vystavena. Často mi vypráví o svých expedicích do celého světa. Přiváží z nich metráky hrubé suroviny, z níž brusičky dokážou vykouzlit překrásné polodrahokamy. A české brusičky jsou hned po holandských ty nejlepší na světě! Právě touha udělat radost svému otci mě do téhle situace dostala. Jak to celé vzniklo?
V roce 2015 jsem bydlel ve filmových atelierech na Barrandově. Obýval jsem tam za pouhých 10 000 korun měsíčně celou tři sta padesátimetrovou budovu, ve které se kdysi natáčely animované večerníčky. Vlastnoruční obří kresby Maxipsa Fíka od Adolfa Borna na stěnách chodeb, tajemné podzemí se skladem celuloidových kotoučů, do kterého se dalo vniknout nefunkčním nákladním výtahem a celková nejasnost, komu budova vlastně patří - to vše dodávalo mého bydlení tajuplnou atmosféru. Pohádky se tu již nevyráběly, ale prostor, ve kterém se doposud vznášely přízraky Motýla Emanuela a Makové panenky, Macha a Šebestové a Králíků z klobouku, přitahoval podivuhodné příběhy.
V polovině prosince jsem tam potkal Jirku Jurtina, producenta filmu Lída Baarová. Natáčení jako výkonný producent řídil můj kamarád Dan Severa a film se střihal ve vedlejší budově, propojené s tou mou krátkou chodbou. Jiřího jsem pozval k sobě na vzácný černý čaj Black Pearls Tea, který jsem si přivezl z poslední nepálské expedice, a protože Jurtin byl tehdy zároveň i producentem Landových koncertů, řeč se přirozeně stočila na to, co to tam vlastně zpěvák v Afghánistánu vyvádí; bylo to zhruba měsíc po bizarní tiskové konferenci, na které Landa vyhlásil, že pod maskou kouzelníka Žita už tři roky bojuje proti islamistům a chce zastavit příval uprchlíků do Evropy.
Jurtin potvrdil, že Landa opravdu do Kábulu létá, údajně se tam stýká s politickými špičkami. Prý se dobře zná s prezidentem i předsedou afghánské vlády! Jistě... to určitě, myslel jsem si. Landa měl pověst skinheadského násilníka, na jehož koncertech vlají české vlajky a chodí tam vyholenci v maskáčích. Já sám jsem ke skinům žádné sympatie necítil, neboť mě v mládí, když jsem ještě chodil na punkové koncerty, jednou dva skini chtěli hodit do kolejiště metra. Skinheadi, Afghánci, germánské runy – na normálního člověka toho bylo trochu moc najednou. Afghánistán v té době platil za válečnou zónu a Daniel Landa za blázna, jehož modelu s kouzelníkem Žitem jsem nerozuměl nejen já, ale nejspíš ani nikdo další.
Celé to znělo příliš šíleně, než aby mě to zajímalo jinak než coby příležitost k zasmání, při jedné další Jurtinově poznámce jsem však zpozorněl. Když totiž producent viděl, že jen s úsměvem naslouchám jeho historkám o bojích proti islamistům, zmínil se, že celá operace Afghánistán má samozřejmě i obchodní aspekt. A řekl mi o smaragdových dolech v údolí Panšír, kam prý mají přístup.
To už začalo vypadat zajímavě. Afghánistán byl ponořen v násilí přinejmenším od roku 1979, kdy do něj vtrhl Sovětský svaz. V té horské zemi žilo deset národů, které se navzájem přehlížely, a ani před invazí nebyla žádným ostrovem stability. Bojovalo se tam takřka neustále. Bylo zřejmé, že pokud jsou v zemi nějaké smaragdy, už desítky let k nim nikdo ze Západu nemá přístup.
Zalil jsem další konvici čaje a na chvíli se omluvil. Vyšel jsem z obýváku, který tvořilo padesát metrů čtverečních bývalého studia Krátkého filmu a vešel jsem vedle do propojené režie, kde jsem zavolal otci a zeptal se ho, zda v Afghánistánu mohou skutečně být nějaké smaragdy. Jsou tam a jsou nádherné, potvrdil mi ihned. Pozoroval jsem Jurtina širokým zvukotěsným sklem, které z režie do bývalého studia vedlo. Bylo mi úplně jedno, co tam vlastně s Landou provádějí. Ale pokud tvrdí, že jsou jedna ruka s vojáky, mohl by mi smaragdy levně dovézt a já je dám otci k Vánocům.
S touto zištnou myšlenkou jsem se vrátil zpátky a rychle jsme věc dohodli. Jiří mě pozval na druhý den do jejich restaurace, kde prý bude „inženýr z Afghánistánu“, který všechno zařídí. Smaragdy nebudou problém. To se odehrálo v úterý.
Tísníme se v podzemní chodbě, která vychází z útrob stadionu na jeho plochu. Zvenčí k nám doléhá hukot davu, jsme stále obklopeni vojáky. Obklopeni stejně, jako byli před patnácti lety ti, pro které tato chodba znamenala jejich cestu poslední. Landa si naposledy prochází text Árijské hymny spolu se Sediqem. Píseň je zpívána napůl paštunsky, napůl jazykem darí a napůl česky a Dan mi podává papír. Zvědavě jsem se začetl. Text hymny shrnoval Landovu myšlenku, kvůli níž akci na stadionu uspořádal: oproti islamistické propagandě, kterou používá Tálibán, chce Afgháncům nabídnou něco jiného. Tím má být árijská identita. Stručně řečeno – Landa vymyslel, že tu namísto islámu nabídne árijství!
Do téhle chvíle jsem bral celý výlet jako trochu bizarní zážitek na způsob hraní Vanessy v Chomutově, kde nám na pódium nadšení fanoušci naházeli plastikové pytlíčky s hodně ostrým pervitinem. Jistě, doprovázeli nás vojáci v pickupu s lehkým kulometem na korbě, ale věděl jsem dobře, jak velký smysl pro dramatično tyhle kavkazské národy mají. Letadlo přece normálně přistálo a v Kábulu se nebojovalo. Ta všechna varování, že nesmím v žádném případě vyjít sám na ulici, jsem bral jako kolorit. Lidé mají sklon přehánět, aby si užili napětí. Nicméně teď, když jsem si přečetl co tu Landa hodlá zpívat, začal jsem se trochu potit.
Někdo dává znamení, otevírají se dvoukřídlé dveře, vpochodujeme na stadion. Při vstupu z podzemí do prudkého světla mhouřím oči. Na ochozech sedí tisíce lidí, skutečně drží v ruce bílé papíry, tleskají a táhle volají. Z reproduktorů znějí zvučné perské fanfáry. Odpojuji se od party kouzelníka Žita v runových bundách, která jde na pódium, a vklouznu na prázdné místo mezi kameramany syrské a afghánské televize. Žito přistupuje k mikrofonu, a začíná proslov, který Fawad překládá:
„Bílý papír znamená: Nepopsaný list!“
„Nový začátek!“
„Barvu míru a světla!“
„Znamená - my jsme Árijci a probudili jsme se teď!“
Z reproduktorů začíná hrát hymna, a Sediq a Žito zpívají:
Sediq (darí):
„My jsme jedna rasa, jedna rasa árijců, letíme do nebe, abychom přinesli mír. Jsme přímí! / Jsme svobodní lidé, nejsme na kolenou! / Jsme zrození árijci, jsme hrdí na své předky. / Lásku k lidem máme v srdci.“
Landa (česky):
„Nebe se na člověka dívá a každá stará duše zpívá – árie. / Osudem dávno je to dáno, kohout vám oznamuje ráno. Ária!“
Sediq (paštunsky):
„My jsme jedna rasa, jedna rasa árijců, světu nabízíme poznání a kulturu ze svého srdce. / Árijci jsou čestní, jsou kulturní, jsou jednotní, jsou šlechetní, jsou stateční, jsou pokorní a moudří.“
Landa (česky):
„Nebe se na člověka dívá a každá stará duše zpívá – árie. / Osudem dávno je to dáno, kohout vám oznamuje ráno. Ária!“
Oba mávají ve vzduchu bílými papíry, sportovci na tribunách a na ploše také zvedají své bílé čtvrtky takže řady ochozů na chvíli zbělají, po chvíli vypadne jedna reprobedna, ale z druhé zní hudba dál, většina lidí se tváří potěšeně, jeden mrzák s ohrnutou tváří to pozoruje nevěřícně a zdá se mi že se tomu vysmívá, ale možná má takový výraz pořád. Pak si všimnu několika mužů, kteří to sledují s vysloveně nepřátelským pohledem a o něčem vzrušeně diskutují a hrozí pěstmi směrem k pódiu, stranou na sedadlech sedí muž v arabském šátku a píše si poznámky, pak se zvedá a někam odchází. Skupina hrozících mužů vyskakuje a rychlým krokem jde k místu, kde jsou zpěváci, něco křičí, vojáci je vytlačují zpátky. Vůbec se mi to nelíbí.
Ještě rychlé společné focení se sportovci a ochranka nás už lifruje pryč, nakládá do aut a opouštíme stadion. Landovi září oči nadšením. Plácají se s Fawadem po zádech. Já jejich nadšení nesdílím. Naopak cítím, jak mě zaplavuje vlna strachu, který se pochopitelně uvolnil až ve chvíli, kdy jsme z té vřavy pryč. Nepříjemná nervozita mi stoupá do hlavy a dostávám pocit, že jsem se s tím magorem uvrtal do něčeho, co hraničí se zdravým rozumem.
Vraťme se zpátky do Prahy. Po úterním setkání s producentem Jurtinem jsem se druhý den dostavil do restaurace na Starém městě kousek od Pařížské. Tam měl čekat „inženýr z Afghánistánu“, který mi přiveze smaragdy. Hezká servírka mě uvedla do odlehlého salónku, kde v příšeří seděla partička v pomalovaných bundách. V nejzazším koutě se zvedla holohlavá postava a podala mi ruku. „Ahoj, já jsem Dan Landa,“ řekl hlubokým hlasem.
Brzy jsme se s „inženýrem“, z něhož se vyklubal šéf česko-afghánské obchodní komory Nadri, dohodli na všem. Muž s hlubokýma černýma očima islámského mystika a v tmavém obleku s odznakem rudé germánské runy na klopě na mě zapůsobil hned od začátku. Jemným hlasem a češtinou, v níž jen cvičené ucho postřehlo cizí přízvuk, mi slíbil vzorky smaragdů a jejich neomezené množství, když se dohodneme. Jurtin přikývl, že je vše v pořádku. Landa nás bystrýma očima celou dobu sledoval. Občas jsem na něj krátce pohlédl, ale zrak jsem s ním nekřížil. Nechtěl jsem se zaplétat s kouzelníkem Žitem. Dopil jsem koňak, který jsem si na posilněnou objednal, a když Jirka Jurtin zamítl mé snahy o placení, zdvihl jsem se k odchodu.
„V pátek letíme do Afghánistánu,“ promluvil Landa ze svého kouta. „Letíš s náma?“
V životě člověka jsou křižovatky, na kterých si volíte cestu. Uprostřed dnů, které jsou jeden jako druhý, se najednou objeví jeden co zasvítí jako drahokam. Nebo zasyčí jako had.
Zavrtěl jsem hlavou - nechci letět se skinheadem do Afghánistánu.
„Ano, letím,“ řekl jsem vzápětí k vlastnímu překvapení.
Přátelé, díky vám všem za podporu, ale rozhodl jsem se posunout vydání knihy Podivuhodné cesty o rok. Byl zrušen festival Hrady.cz, kde měl Dan Landa vystupovat a já jsem si od toho sliboval velké prodeje. Navíc jsem o celé věci začal přemýšlet hlouběji a přišel jsem na následující věc: Ta kniha…
Viacej
Komentáre