Slovensky
Česky
English
V roce 1989 mi bylo 14 let a tak na prahu dospělosti jsem již mohla vnímat, že změny ve společnosti se dotknou i mého života. Děti z jezdeckého oddílu Bludička, který jsem následně vlivem různých náhod založila a jež dodnes je nedílnou součástí všech aktivit na stejnomenné usedlosti, mnohdy vůbec netuší, že bez tohoto dne by na koníky chodit nemohly a pokud ano tak určitě ne od útlého věku, ale až by dosáhly 12-ti let tak jako to bylo před rokem 1989. Občanská společnost musela být podchycena, všechny zájmové organizace a kroužky řídil stát, což znamenalo nejen omezený výběr, ale také stagnaci rozvoje na místní úrovni, u lidí, jež vnitřně byli namotivování něčím ze své podstaty společnosti přispět pro její rozvoj pro svůj vlastní pocit naplnění, byl stát velmi opatrný a často je v tomto směru "šikanoval". Co se týká koní nemohl existovat soukromý sportovní klub, lidé nemohli soukromě vlastnit sportovní koně, neboť to bylo bráno jako přežitek buržoázní společnosti tj. něco, co se do socialistické společnosti nehodí. A tak naši koníci jsou většinou chladnokrevní, neboť koně pracovní mohli být drženi i před rokem 1989 v rukou malých záhumenkářů, což byl i můj dědeček... Následná integrace hendikepovaných osůbek do naší práce a rozvoj hipoterapie ( tj.léčby pomocí koně) a pracovní terapie ( tj. léčby pomocí práce ), z níž vyvěrá i vize Dílna U beránka, byla dílem náhody, před rokem 1989 i to by nebylo možné. Má teta jako jedna z mála statečných žen nedovolila, aby její hendikepované dítě ( sestřenice na vozíku ) skončila v ústavu a tak za velkého úsilí o Marušku ona i všichni z její rodiny pečovali doma a nebylo to před rokem 1989 věru lehké, byla to velká vyjímka. Pro mě to byl můj první kontakt s odlišností v tomto směru a velmi důležitý, neboť jako dítě berete vše velmi přirozeně. Příležitostí k setkávání s hendikepovanými lidmi jsme měli velmi málo, často byli zavírání za velké kamenné zdi do ústavů a normální smrtelník neměl šanci se setkat a navázat s hendikepovaným člověkem obyčejný lidský vztah.
V čem pramení dnes nebezpečí, co bublá pod povrchem nespokojenosti občanské společnosti ? Možná to, že stát opět chce mít vše podchyceno. Nedůvěra k vlastním občanům dle známého hesla "podle sebe soudím tebe" způsobuje velké pnutí a turbulence na obou stranách a není to jen často zmiňované "eet", ale každodenní boj s úřady, obrovským nárustem byrokracie, kontrolami na všech možných úrovní, jejichž cílem není poradit a pomoct jak postupovat dál a lépe, ale srazit toho, kdo se snaží nějakou myšlenku či vizi uvést v život, na kolena, dokázat , že to co děláte děláte špatně a možná nejlépe by bylo nedělat nic. Tak jsem se cítila v roce 2017 na Úřadu práce odkud jsem se snažila vyrvat ze sociálního systému Mirunku, spouštěč toho všeho, ale také před pár dny v Praze na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kde už jsem šla s konrétní vizí Dílna U beránka, kterou na místní úrovni podpořilo mnoho institucí a našich příznivců. Srazilo mě to na kolena, ale při následném setkání v Neratově, kam jsem z Prahy jela s podobně smýšlejícími lidmi, mimochodem Neratov je velmi inspirativní místo, doporučuji navštívit, jsem se však z pocitu zmaru zvedla a přes platformu hithit svou vizi nabídla veřejnému prostoru a požádala o podporu občanskou společnost, v níž stále věřím. Je toho tolik k povídání, ale u příležitosti 17.listopadu jsem měla potřebu něco k tomu aspoň v tomhle ohledu sdělit. Věřím, že pokud přijmeme to, že všichni jedno jsme, dokážeme se vzájemně na sebe dívat optikou srdce a to už je jen krůček k lásce bez podmínek, která všechno to, o čem píšu výše, vymaže, už nebude třeba žádných myšlenkových proudů v tomto ohledu, už budeme vědět co a jak, srdéčko nám to napoví... G.Ž.