Zveme vás do Facebookové skupiny, která je pro nás všechny - můžeme sem psát naše příběhy. Příběhy o překážkách, které jsme v životě překonali, příběhy o odvaze ke změně... Přidejte se k nám a pojďme se inspirovat navzájem.
-----
Je mi 40 let a mám dvouletou dcerku Ellu. Už od svých 10ti let jsem prý říkala, že nebudu mít děti, že si nějaké adoptuji, chtěla jsem být jako prateta Maruška. Ta hodně pracovala a cestovala, ale děti nikdy neměla. Teď je jí 85, stále pracuje a vypadá úžasně. Když jsem začla ve svých 20ti letech navštěvovat dětské domovy a viděla kolik je dětí bez táty a mámy, citila jsem, že je to moje povinnost si nějaké adoptovat. Nechtěla jsem dítě kvůli sobě, necítila žádné silné mateřské pudy a popravdě mě vždy víc zajímala zvířata než děti, jen jsem chtěla jednomu nebo více dětem, které to štěstí neměly, dát rodinu, domov a hlavně LÁSKU. No a tak jsem to zkoušela na každého svého přítele. Jasný, každý typický chlap chce aspoň jedno “svoje”. Když mi bylo 33, potkala jsem Toma, muž mých snů, krásný, vysoký, chytrý a ještě o 7 let mladší. Prostě můj zajíc po 5ti letech vztahu souhlasil. A začal proces. Když jsme prošli všemi potřebnými testy, byli jsme zařazeni do registru čekatelů. Prý; “budete čekat rok až dva, nejste manželé to bude trvat déle, my se vám ozveme” Za pět dní zazvonil telefon. “Máme pro vás holčičku”. Udělalo se mi trošku blbě. Tom pracoval na Slovensku a zrovna neplánoval skončit. Já měla rozdělané krásné projekty se zvířaty, které mě moc bavily. Zavolala jsem to Tomovi na Slovensko. Byl neuvěřitelně šťastný. Já ne. A teď přijde ten moment, kdy pochopím, když mě někteří odsoudíte a těm, co aspoň trochu pochopí, děkuji. Jeli jsme se na Ellu podívat. Tom si k ni sednul na zem a hned se na ni usmál. Za to ho miluji. Já seděla na sedačce. Ella byla tlusté miminko. Nelíbilo se mi co má na sobě ani mi nevoněla. “Nechcete se také na něco zeptat, paní Zikmundová?” Vytrhla mě z hodinové agonie paní ze sociálky. “V kolik hodin vstává?”. Tom na mě hodil pohled, že mi bylo hned jasné, že to není ta správná otázka. Po dvou měsících návštěv jsme si vezli 10měsíční Ellu domu. Seděla jsem s ni vzadu. Nedívala se na ní, nešlo to, byla cizí a já ji měla milovat. Nevěděla jsem co s ní budu dělat. Můj sen najednou nebyl ten sen. Byl to obrovský tlak. Totální narušení mého “softwaru” a v ten moment se začly hroutit i ostatní “programy”. Tom stále na Slovensku. Já na vsi, 3psy, stádo kozenek, venku začal padat sníh, já s lopatou prohazovala cestu a brečela jsem. Brečela jsem každé ráno i večer. Ella byla moc hodná. Jak kdyby všechno věděla. Věděla, že mi má teď dát čas. Já nevěděla, že to chce čas. Prostě jsem ji nemilovala, ale dělala vše proto, aby to nepoznala. Ten drobek malá za nic nemohla. Do toho jsme spolu spadly ze schodů. Skončily jsme na jipce, kde se ke mně chovali jako že je to má vina, že má Ella půlku obličeje modrou. Bylo mi hrozně, nejhůř. Už jsem nevěděla kudy kam. Mé kamarádky, co mají vlastní děti, si spiš ze mě utahovaly, že jsem matkou roku. Hledala jsem pomoc všude. Bála se to někomu říct, že nemám ráda svojí Ellu. Našla jsem velké pochopení a hlavně podporu u mé tchýně. “Prostě mi jí sem dej kdy budeš chtít” řekla tenkrát a sejmula ze mě hroznou tíhu. I tak mi chyběl Tom. Po půl roce, kdy se nic v mém vztahu k Elle nezměnilo jsem zavolala Tomovi. “Buď se vratíš za námi domů nebo odcházím a Ellu ti tu nechám” slyšela jsem říkat sama sebe do telefonu. Za měsíc se vrátil. Těšil se na nás. Začal mě učit lásce k Elle. Začal Ellu učit ke mě přijít pohladit mě a říct “miluju”. Byl s námi doma. Já skončila s projektama. Nemuseli jsme pracovat, měli jsme ušetřené finance. Navštívila jsem i úžasnou terapeutku Ilču a pak Dášu. Jedna mi řekla “no a co”?, druhá mě “přeprogramovala”. Jednou ráno jsem se vzbudila a Ella stála v ložnici a slyším jak říká Tomovi “pst maminka spí, miluju maminku”. Mě začly téct slzy a já věděla, že láska přišla a že vše je jen o trpělivosti a o tom chtít. Děkuji mé Elle, že byla takový odvážlivec mě učit LÁSCE.