Rádi bychom vydali dobrodružnou knihu o království Sintian, které obsazují mohutná vojska dobyvačného vládce. Napínavý příběh princezny Riny je určen především náctiletým.
Autor: Justin Lutz
Milovice, Středočeský kraj, Česko
Všetko alebo nič. Projekt skončil 30.10.2022 v 10:39.
Prvotní impuls k napsání této knihy vznikl zhruba před čtyřmi lety po přečtení dvoudílné série Serafína od Rachel Hartman. Právě hlavní postava této série mě inspirovala k vytvoření vlastního příběhu.
Mám celkem dobrou fantazii, rád vymýšlím příběhy, hodně čtu literaturu zejména young adult žánru. Baví mě český jazyk, stylistika a hraní se slovy, a tak jsem vše spojil dohromady a rukopis Ztracená královna byl na světě.
Mým cílem je přeměnit rukopis na voňavou knihu a dát tak, vám čtenářům, nejen napínavý příběh, ale i kus mého já. V současné době spolupracuji s portálem Vydej knihu CMYK 57, s.r.o., který rozšířil svou činnost o podporu začínajícím autorům. Prošli jsme již několika fázemi. Máme hotovou obálku a rukopis jsme nabídli knižním influencerům. K mému, musím přiznat, milému překvapení se strhl o příběh opravdu velký zájem. V tento moment ke konečné realizaci a uvedení knihy na trh chybí už jen potřebný obnos. Věřím, že s vaší pomocí se vše povede. Záleží jen na vás, zda a v jakém nákladu kniha vyjde.Předem všem děkuji za podporu, které si opravdu neskutečně vážím.
Příběh vypráví o malém království Sintian, které obsazují mohutná vojska dobyvačného vládce, jež touží získat absolutní moc nad známým světem. K dosažení tohoto cíle mu chybí získat neznámý předmět, jenž se podle prastarých legend nachází kdesi ve východních oblastech Sintianu, poblíž tajemstvími opředeného Martského jezera. Odvážná princezna Rina, budoucí královna, se vydává na sebevražednou misi, aby tento předmět nalezla a zničila dříve, než padne do rukou cizího krále.
Na cestě ji provází čarodějka Taria, ovládající led, která přislíbí Rině, že ji s vyhledáním předmětu pomůže. Postupně vychází najevo, že i Taria má své vlastní démony.
Jako první musím říct, že to skončilo dost otevřeně. Zcela jistě takový konec vyvolá vlnu emocí, sama jsem téměř vykřikla rozčarováním, co to sakra! Marně jsem hledala další stránky. Takže pevné doufám, že autor plánuje pokračování :-).
Příběh je temný, protkaný hromadou akce, litry prolité krve, zrádnými bytostmi, spornou hrdinkou – na jednu stranu velmi odvážnou, na stranu druhou sobeckou a rozmazlenou – honbou za pomstou, a hlavně spoustou tíživé osamělosti.
Jedná se o velmi čtivý text, od kterého budou mít milovníci temnějších fantasy, z nichž vyprchala snad veškerá dobrota lidstva, problém odtrhnout oči.
Autor má dar vytvořit uvěřitelné postavy. Rina je odvážná, hrdá, nemilosrdná bojovnice s touhou chovat se správně, zároveň šlechtična každým coulem, takže občas umí s tím svým "Jsem princezna!" pěkně lézt na nervy. Dost často se chová sobecky, když se vezme v potaz její věčné nárokování si trůnu, ale také je dost osamělá.
A právě ta osamělost z už tak dost temného příběhu činí ještě větší "depresárnu". Kape snad z každé stránky, je téměř hmatatelná a vyvolá až husinu na těle. Chvílemi jsem s Rinou soucítila, když mi tedy nedrásala nervy svou povýšeností. Ale je to pochopitelné. Stejně jako ta její nemilosrdnost.
Rinu zpočátku pohání touha po pomstě, neboť nepřátelé povraždili její lid a zmocnili se jejich domova. Princezna vychovaná v Hradu se služebnictvem za zády se tak najednou ocitá sama ve světě, kde ji kvůli šupinatému tělu považují za nestvůru. Je Křížencem člověka a draka, což je darem i prokletím zároveň. Nic ji však nedokáže zastavit na cestě za záchranou jejího lidu.
A samozřejmě trůnu, který jí náleží.
Svět, v němž se příběh odehrává, je představen jen povrchově – a vůbec to nevadí. Tvoří ho tamní legendy, bytosti, s nimiž se Rina na své dobrodružné výpravě setkává, bohové i magická a nebezpečná místa...
Jelikož je příběh vyprávěn jejich-formou, vše sledujeme očima sedmnáctileté princezny, jejíž manýry vás budou chvílemi štvát –zároveň z ní ale činí reálnou postavu.
Jana Kvičerová
Příští rok dovrším zatracených osmnáct let, což pro mě znamená, že mi vyberou za muže nějakého bohatého šlechtice z významného rodu, za něhož se z donucení provdám. Jen při pomyšlení na tuhle nastrojenou šaškárnu se mi uvnitř vzdouvá oheň. Prvorozená dcera Nejvyššího krále a jediná následnice trůnu vstoupí do svazku s mocným mužem, jenž převezme vládu po mém otci. Stanu se královnou, ve skutečnosti však ze mě udělají poslušnou loutku, která zaujme čestné místo po manželově boku v roli společnice a průvodkyně při nejrůznějších oficiálních událostech. Klidně si za slovo oficiální dosaďte nudný, vyjde to nastejno. Měla bych být hrdá na to, že pocházím ze vznešené generace věhlasných předků, jejichž počátky sahají nespočet let do minulosti. Žiji v dobře opevněném sídle na těžce přístupné skále, pod nepřetržitou ochranou královské gardy, s dostatkem vybraného jídla a vína. Měla bych být spokojená a nestěžovat si...
Šťastná ale nejsem.
Mnohem raději chodím v přestrojení za chudou pocestnou, zahalená v dlouhém konopném plášti, za obyčejným lidem z podhradí. Pozoruji jejich běžný život a každodenní starosti. Často slýchávám stesky, že si tam nahoře žijí v nepředstavitelném pohodlí, zatímco oni se potýkají s všudypřítomnou chudobou. Mají pravdu. Nesčíslněkrát jsem přemýšlela o tom, že uprchnu někam hodně daleko. Od nablýskaných pokojů, otravných hodin etikety a namyšlených šlechticů, kteří by zasloužili trochu srazit hřebínek. Vím ale, že mi to nikdy nemůže vyjít. Královští gardisté mi visí za zády na každém kroku. Plíží se za mnou. Nelze jim proklouznout. Možná mě sledují i teď, na starobylém mostě přes Vardar.
„Kdy si mě konečně všimneš, Rino?“ ozve se dotčený chlapecký hlas. „Nebo bych měl říct Výsosti?“
„Nech toho,“ zašklebím se na něj. Poplácám ho po rameni. Rukáv lněného pláště se trochu vyhrne a odhalí pás šupin na ruce. Neklamný důkaz toho, kým skutečně jsem. „Víš přece, že si na tituly nepotrpím.“
Nakloní hlavu doleva. Povzbudivě se na mě usměje. Pookřeji. Kůže se mi rozehřeje silou rodinného krbu.
„Starosti?“ zeptá se.
Jeho schopnost přečíst mé emoce mi někdy leze pořádně na nervy. Ale já se za to na něj nehněvám. „Za necelé čtyři týdny postoupila nepřátelská vojska o osmdesát kilometrů do vnitrozemí. Naše armáda se je snaží zpomalit, ale nemáme dost mužů. Utrpěli jsme značné ztráty,“ recituji z obsáhlého hlášení vojevůdců z předešlého dne. „Tohle mi dělá starosti.“
Zakaboní se. Nakrčí čelo, uhladí si rozcuchané světlé vlasy. „To nezní dobře.“
„Pokud se nestane nějaký zázrak, do začátku zimy dosáhnou hranic hlavního města,“ povzdechnu si sklesle. „Bůh s námi.“ Odmlčím se. Cloumá se mnou potlačovaný hněv. Potáhnu nosem, abych potlačila slzy. „Zvědové hlásí, že z dobytých území nezůstal kámen na kameni. Nepřátelé všechno spálili. Zničili! Zmasakrovali a zotročili tisíce mých lidí. Mých lidí, Faride.“
Soucítím s těmi trpícími nešťastníky. Přestože denně slyším od otce znepokojivé zprávy o dalších desítkách, mnohdy stovkách mrtvých, raněných a nezvěstných, očekává se ode mě, že si za všech okolností zachovám chladnou hlavu, i když mi to někdy připadá zatraceně obtížné. Nejraději bych se proměnila v hrozivého draka, dolétla na bojiště a sežehla ohněm co nejvíce nepřátel. Ale přísný otec o tom nechce ani slyšet. Až přehnaně úzkostlivě dbá o mou bezpečnost.
Někdy si říkám, zda nepřestavěl Hrad na vězení...
Jmenuji se Jaroslav Bielawski.
Narodil jsem se v Praze, avšak od roku 2008 žiji v Milovicích na Nymbursku. V současné době pracuji ve farmacii, konkrétně ve společnosti, která se zabývá distribucí léčiv. Původně jsem vystudoval obor zdravotní laborant na střední zdravotnické škole v Praze a následně obor Diplomovaný farmaceutický asistent na vyšší zdravotnické škole.
Ve volném čase se kromě psaní věnuji i amatérskému fotografování přírody. Některé fotografie publikuji na svém instagramovém profilu. Občas z těchto fotek vytvářím koláže a video prezentace. Také mám velmi kladný vztah k historii našeho národa a snad proto rád v létě navštěvuji České památky a zámky.
Použiji slova španělského spisovatele.
„Každá kniha má duši – duši toho, kdo ji psal, a duši těch, kdo ji četli a snili s ní.“
S vaší pomocí bych rád dal duši i Ztracené královně. Pravdou je, že bez vaší podpory má kniha nevyjde.
Závěrem mi dovolte poděkovat za čas, který jste věnovali těmto řádkům. Vězte, že si toho nesmírně vážím a předem bych rád poděkoval za vaše přispění.
S úctou, Jaroslav Bielawski
Komentáre