... Právě začínalo jaro a slunce probouzelo svými teplými paprsky vše k životu. Pod lesem u potůčku začaly růst petrklíče a tak se malá zrzavá pastýřka pustila jako každý rok do sběru žluťoučkých kvítků, aby je v hojném počtu nasušila do zásoby na zimu, kdy ji častokrát potrápil kašel a nachlazení. Čaj z petrklíčů měla ze všech bylinkových čajů nejraději, připomínal ji za dlouhých zimních večerů právě to jarní sluníčko, které ji dnes prozářilo vlasy do nebývalé krásy. Ve svém nitru milovala i samotné jméno této rostlinky tak znělé a jiskrně zvučné a tak při sbírání si jej mnohdy potichounku opakovala: "petrklíč, petrklíč, petrklíč ..." A když snila, představovala si, jak svatý Petr na nebi drží v ruce svazek těchto kvítků a odmyká jimi bránu do nebes každému, kdo je toho hoden. Sbírala proto kvítek za kvítkem do svého košíčku s něžností sobě vlastní, maje při tom v sobě úctu k této první jarní bylince, díky níž na chvilku tak pro dnešek zapomněla na smutek, který se rozhostil v jejím nitru a né a né odejít. Občas zvedla hlavu směrem ke svým ovečkám, které se pásly na kopci pod lesem. Z dálky vypadaly jako rozházené drahocenné perly na zeleném koberci a pouhý pohled na ně malou zrzavou pastýřku pro daný okamžik činil šťastnou. Když se v jednu chvíli opět sklonila k žlutým kvítkům petrklíče a už už se chtěla pustit do dalšího sbírání, uslyšela slaboučké zabečení. Zpozorněla a nastražila uši, když tu opět slyšela, nyní již zcela zřetelně, slaboučké "bééé". Malá zrzavá pastýřka se rozhlédla kolem a najednou jen pár metrů před sebou uviděla studnu. Přiběhla k jejímu okraji a podívala se dolů. To co uviděla, ji úplně ochromilo, na chvilku snad ztratila i vědomí, hrůzou úplně zkoprněla !! Ani v nejhorším snu nezažila strach a úzkost, který ji pohledem do studny náhle přepadl. Na dně totiž uviděla malé vystrašené jehňátko...