Bau Max je autorskou knihou jednoho "blázna". Příběhy nejsou smyšlené, ale jsou syrovou realitou.
Autor: Jan Harant
???project.detail.fixedGoal??? Všetko alebo nič. Projekt skončil 27.8.2015 v 17:58.
Před nástupem na AVU jsem několik let pracoval ve firmě Baumax v Liberci. Tlakem a přesvědčováním ze strany okolí jsem měl pocit, že takhle vypadá život a jednání lidí kolem mne je naprosto normální. Tak, jak bylo uzavřené pracoviště, byla uzavřená i rodina a město. Mým životem bylo pouze ráno vstát a dojít do práce, nechat se „seřvat“ a jít domů. Jednou za měsíc jsem si koupil hru a tu po večerech hrál. Platil jsem daně, sociální a zdravotní. Byl jsem průměrným občanem, kdybych však z té normálnosti neskončil v „blázinci“. Psychiatrická pomoc vedla nakonec tak daleko, že jsem se dostal na AVU. Moje cesta byla Baumax, „blázinec“, AVU. V době mé hospitalizace jsem si začal psát deník, který se stal nástupem na AVU hlavním námětem práce. Reflektuji bytí jedince v konzumní společnosti. Jeho samotu a přizpůsobování se okolí. V současné chvíli bych rád uzavřel svoje téma Baumaxu, abych se mohl začít věnovat své druhé životní etapě: psychiatrické léčebně. Rád bych vydal knihu svých textů, která vypráví příběhy jednoho obyčejného zaměstnance s jeho ještě obyčejnějšími kolegy, doplněnou o svoje obrazy, které vznikaly v průběhu posledních tří let na AVU.
Cílem projektu je seznámit diváka (čtenáře) s fungováním mezilidských vztahů v uzavřené společnosti. Na ploše, která bývá často stejně velká, jako jedno malé letiště, spolu pracuje uzavřená komunita lidí. V prostoru, který je od okolního světa oddělen, vznikají vztahy, které v lidech umocňují jejich „já“. Kniha Bau Max, není kritikou fungování jednoho obchodního domu, slouží pouze, jako kulisa pro nastínění dnešního fungování mezi lidmi. Jakýkoliv uzavřený prostor, dává lidem možnost vytvářet svoji hierarchii. Příběhy, které se staly, nejsou pro čtenáře nikterak strašné. Každý z nás podobné situace zažil několikrát. Strašné na nich je ovšem to, že jsme se jako společnost dostali do situace, kdy nám tato jednání připadají normální.
Tak, jak se chováme v práci, se často chováme i k rodině. Hranice toho, co je pro nás akceptovatelné a tzv. normální se čím dál více posunuje k poměrně argesivnímu chování. Adorace jednotlivce v nás vytváří pocit, že pouze náš názor je ten správný, a komunikace a empatie jsou velice často v pozadí. Kniha Bau Max by měla otočit zrcadlo na nás.
Všechny ilustrace, které kniha obsahuje jsou ve skutečnosti obrazy o průměrném formátu 2/3 m. Všechny příběhy, které kniha obsahuje jsou pravdivé. Nejedná se o kritiku jedné firmy, tato firma je pouze zástupná (pracoval jsem v ní), ale o záznam dnešních vztahů a komunikace.
Ke knize proběhne autogramiáda, kde bude možné s autorem promluvit o jeho zážitcích, pohnutcích a představách, které vedly k realizaci knihy. Každá kniha je autorem podepsaná a číslovaná. Dále bude kniha zveřejněna na výstavě u příležitosti diplomové výstavy v roce 2016. Ve 13 knihách je přiložena originální kresba Jana Haranta. Projekt podporuje sdružení na podporu kultury a krásné knihy ontogenie. Ontogenie věnovala jako odměny grafické album a knihy do kapsy. Součástí grafického a fotografického alba je práce: Alexandra Atlasová, Michaela Čejková, Marie Krajplová, Vojtěch Maša, Tomáš Mitura, Tereza Příhodová, Sáva Spirová, Teri Varhol.
Dále ontogenie věnovala knihy do kapsy: Jaroslav Šlauf, Pavel Hora, Martin Bražina, Michaela Čejková, Viktor Vejvoda, Tomski.
Jmenuji se Jan Harant a studuji v ateliéru malby u pana Prof. Machaela Rittsteina na AVU. Na knize spolupracuji se Štěpánem Markem a Marií Krajplovou.
Deníky byly výchozím bodem pro moji malířskou práci. K výstavám, které jsem pořádal jsem občas vystavil i deníky, aby si lidé rozšířili kontext příběhu. Vydáním knihy reaguji na přání čtenářů na výstavách, že by knihu chtěli vlastnit.
ukázka z knihy
Kapitola 1 – Strategie vlastní reality
Kdysi dávno, v jednom městě jsem sháněl půl roku práci úplně všude, nikde ve svém oboru rytce nic, až v zoufalém spěchu nemajíce ani na hrušku, jsem bez energie došel do Rochlic, kde je Baumax a tak, když jsem se zeptal na práci, řekl mi tady vyplň ten dotazník, tam bylo třeba: Jak dlouho Vám trvá, než se dostanete do Baumaxu? Jakou dopravou? BUS X TRAMVAJ X AUTO? A za kolik minut? Už první 3 minuty jsem se cítil podivně. Po chvíli přišel šéf a řekl mi: „tak vy sháníte práci? A jaký je Váš obor?“ Říkám: „Umění rytectví a tvarování raznic a malba obrazů.“ A on na to: „a pane Harant?“ (chápete po střední škole, kde se bavíte jinak se spolužáky) Nezvyk no. „A pane Harant? A nebudete se věnovat tomu v budoucnu? PAČ JÁ DO VÁS BUDU INVESTOVAT!!!!“ "říkám tiše: „NEBUDU“… „no tak zítra můžete nastoupit, vezměte si zámeček na skříňku a ŽLUTÝ TRIKO S VAŠÍM jménem obdržíte zítra“… a tak sem přišel k práci, u které jsem vydržel rok a půl.
Komentáre