Jakožto začínající autorka mám na knižním trhu nelehké postavení. Proto jsem se rozhodla vydat svou první knihu sama, ale chybí mi potřebné finance. Kniha je nyní hotová a čeká jen na tisk. Podpořte prosím můj projekt a pomozte tím dostat knihu do tisku.
Autor: Zuzana Štorková
Brno, Jihomoravský kraj, Česko
???project.detail.fixedGoal??? Všetko alebo nič. Projekt skončil 29.10.2022 v 21:14.
Abyste vůbec věděli, kdo napsal knížku Kronika osudu – Hadí královna a snaží se ji vydat, tak Vám zde napíšu pár informací o mně. Jmenuji se Zuzana Štorková a je mi 27 let. Kromě toho, že ráda čtu a píšu příběhy s fantasy tématikou, jsem zapálená do cestování (hlavně po cizích zemích).
Od dětství se věnuji skautingu, který mi dal řadu zkušeností. Nejenže mě přespání pod širákem nijak nerozhodí, ale také jsem díky tomu pochopila, co bych v životě chtěla dělat a vrhla jsem se do práce s dětmi. A tak jsem pět let navštěvovala Masarykovu univerzitu v Brně, kde jsem vystudovala Speciální pedagogiku se zaměřením na psychopedii a etopedii. Během studia jsem si vždy na pár měsíců zkusila život v zahraničí, konkrétně v řecké Soluni a poté v Anglii ve Warwicku.
A kde jsem teď? Už třetím rokem pracuji jako vychovatelka v Dětském domově v Brně.
Odjakživa mě uchvacovaly fantasy a dobrodružné příběhy, které jsem nacházela v knihách. Až se mi jednoho dne v hlavě usadila myšlenka: Proč také nevytvořit svůj jedinečný svět? Myšlenka si začala žít svým vlastním životem, a tak se zrodilo království Katerilie a Lilien - hlavní postava mé knížky.
Když jsem knihu psala, říkala jsem si, že nejtěžší je ji dokončit. Avšak pravý boj nastal až po jejím dopsání. Napadaly mě otázky: Co teď? Jak tu knihu dostat ke čtenářům?
Rozhodla jsem se nejít stejnou cestou, kterou chodí většina autorů knih a neoslovila jsem žádné nakladatelství. Říkáte si, proč jsem to ani nezkusila? Jednoduše proto, že vydat knihu přes nakladatelství je velice těžké a celý proces se může táhnout i několik let. Navíc zjistíte, že Vám kniha po vydání tak úplně nepatří. Jste sice autor, ale nemůžete si s knihou dělat, co chcete. A pokud jste do jejího psaní vložili svůj čas, trpělivost a lásku, není to úplně to, co jste si představovali. Ani já jsem v tom neviděla svou cestu k cíli, ale naštěstí jsem našla jinou. Oslovila jsem přímo tiskárnu, která se specializuje na málonákladový tisk knih. Avšak abych mohla dojít až na konec, jsou potřeba finance. Na nich v dnešní době stojí skoro všechno, a proto jsem se rozhodla vytvořit projekt na Hithitu, protože zde mohu svou knihu nabídnout přímo Vám, jejím budoucím čtenářům.
Kniha je nyní dokončená. Je hotová i hlavní korektura a já jen dolaďuji detaily. Jsem domluvená s tiskárnou, která jen čeká na mé oznámení jestli tisknout, či ne. Vše záleží na tom, jak bude projekt úspěšný.
I Vy tedy můžete ovlivnit, zda kniha letos na podzim opravdu vyjde! :-)
Každý čtenář knih mi dá dle mého názoru za pravdu, když napíšu, že čtení knih v nás probouzí emoce. Knihy nás na chvíli dokážou odnést do jiné reality, uklidnit, anebo nás naopak mohou rozzuřit. Někdy se natolik sžijeme s hlavními postavami, že jejich problémy vnímáme jako ty své. Cítíme radost, strach, bolest, ale i lásku. A než knihu dočteme do konce a často i poté, přemýšlíme o životě těchto postav. Můžeme se učit z jejich životů, hledat, co bychom udělali stejně a co bychom naopak nikdy neudělali.
Mým snem je tedy nejen vydat knihu v tištěné podobě, ale také příběh uvnitř knihy dostat ke čtenářům. Zda to pro Vás, budoucí čtenáře, bude jen oddechovka na zahnání nudy, nebo v příběhu najdete nějaké ponaučení, nechám jen na Vás.
Na severu, v království zvaném Katerilie, žije ve vesnici Sella sedmnáctiletá dívka Lilien, jež získala dar dorozumívat se ve své mysli s hady. Stala se tak další Hadí královnou a hadi díky tomu poslechnou každý její rozkaz. Ale takovéto nadání nahání ostatním vesničanům strach. Ona však není tím, čeho by se měli bát. V temnotě noci se skrývá jiné nebezpečí, jež už několik měsíců sužuje zdejší obyvatele.
Nad tím vším jako sekera kata visí hrozba blížící se války. Tu však nemůže Rada starších, jež vládne Izufirskému údolí, ignorovat. Mění tedy svá původní rozhodnutí, která se velice dotknout života Hadí královny – Lilien.
Aby si čtenář dokázal správně představit svět z mé knihy, vytvořila jsem k němu i mapu. Vytištěná bude i v samotné knize.
Malá holčička běžela lesem. Nebyla ani tak udýchaná, jak vypadala, byla ale nadmíru vystrašená. Čeho se takové děvčátko může bát? Snad strašidla pod postelí nebo tmy a podobných věcí, ze kterých mají strach všechny děti. Ale ona se nebála žádné z těchto věcí. Bála se, že zůstane sama. Úplně sama!
„Tati!“ zakřičela holčička tak, jak nejvíce mohla. Nedočkala se však žádné odpovědi. Jediné, co slyšela, byl její pravidelný dech, jenž se začal pomalu zrychlovat nahromaděným strachem. V tuhle chvíli vypadalo zlověstně i šeptání světle zelených listů bříz, jež se při sebemenším větříčku nakláněly k sobě a sdělovaly si ta nejtajnější přání.
„Tati!“ vykřikla znovu dívenka a zastavila se. Bylo jí do breku. Stála sama v lese a nikdo jí nepřišel na pomoc. Nikdo. Vůbec nikdo. Zůstala sama. S pláčem se sesunula k zemi a nechala slzy, ať si razí cestu po jejích tvářích.
Nevěděla, jak už je tu dlouho. Nestarala se o čas. Už ne. Čas byl teď jejím nepřítelem. Nechtěla přemýšlet nad tím, jaká by mohla být budoucnost bez otce. Bez jediné pevné opory v životě, která ji dosud zbyla.
Utopená v myšlenkách se nezajímala o okolní svět, ale náhle jí přišlo, jako by někoho slyšela mluvit. Bylo to ale velice zvláštní. Netrvalo jí dlouho, než si uvědomila, že ty hlasy slyší přímo ve své hlavě.
Vítej! Vítej… čekali jsssme tě. Už je časss.
Tyto věty slyšela pořád a pořád dokola. Slova se ozývala ze všech stran. Nenašla sebemenší skulinku ticha. Byla součástí velikého šílenství ve své hlavě. Už to nemohla vydržet. Chytila se oběma rukama za hlavu a vykřikla: „Dost! Přestaňte!“
Jen to učinila, ve vteřině přestal zmatek hlasů existovat. Jako by ani nikdy nebyl, a to co slyšela, byla jen její fantazie vyvolaná strachem ze samoty.
Náhle ucítila, jak se něco chladivého otřelo o její nohu. Instinktivně ucukla a když se otočila, aby spatřila, co to způsobilo, zůstala fascinovaně hledět do černých korálkovitých očí.
Někde vzadu v mysli věděla, že by se hadů měla bát, ale uvědomila si, že naopak cítí obdiv a radost, když je tento dlouhý šupinatý tvor tak blízko u ní. Zaujatá jeho lesklou hnědavou barvou, která při jeho pohybu těla jako by měnila odstíny, vztáhla ruku a lehce se dotkla hadí kůže. Had zakmital v rychlém sledu tenkým červeným jazykem.
Neboj ssse násss. My ti neublížíme. Víme, že násss ssslyšššíššš, a tak to má být. Neměj ssstrach a pojď za námi, ozvalo se opět v její hlavě.
Lesklý had na ni stále upíral své temné oči. Pak stočil tělo pryč od dívenky a když i ona zvedla hlavu, mezi stromy zahlédla další vlnivé pohyby. Ze všech stran se začali slézat nejrůznější hadi všech barev a velikostí.
Pojď!
Násssleduj násss!
Ukážeme ti cessstu.
Dívenka vstala ze země a rukou si utřela zbytky slz z obličeje. Jako by v jednom okamžiku získala vše, co potřebovala k tomu, aby se odhodlala jít za nimi. Udělala první krok, druhý a třetí. Nebála se. Ne, teď se bát už nebude.
Žádný z hadů se na ní neotočil. Ona ale věděla, že ji cítí, jak jde za nimi. Zase zaslechla ty hlasy v hlavě.
Už tam budeme. Je to blízko.
Děvčátko ale nevědělo, o jakém místě to mohou mluvit. Nenapadlo ji nic jiného než se zeptat. Kam jdeme? Kam mě to vedete?
Nemusela ani mluvit nahlas. Stačilo na otázku jen pomyslet a oni ji hned uslyšeli. Na posssvátné mísssto, odpověděli.
Pak už se na nic neptala a nechala se jen vést. Měla to však obtížné, protože hadi se protáhli všude, ale ona musela sklánět hlavu na každém kroku kvůli větvím mohutných stromů, které rostly velmi blízko u sebe. Pak se najednou větve rozestoupily a ona stála na kraji rozlehlé travnaté planiny.
Věděla, co je to za místo. Naskýtal se jí pohled na obrovské kameny, které byly naležato uspořádány do kruhu. Uprostřed spatřila jeden kámen, jenž byl tak dvakrát větší než ostatní, a tudíž byl jen o něco nižší než dospělý člověk. Od ostatních se lišil i v dalších věcech. Byl světle modrý na rozdíl od obyčejné šedavé barvy ostatních balvanů. Také byl jemně zaoblený a uhlazený, kdežto ty zbylé kameny byly hrubé a drsné.
Odjakživa se to tu nazývalo Staré obřadní pohřebiště. Před stovkami let se tu prý konaly obřadní rituály, které byly spojeny s pohřby. Při každé této sešlosti někdo zemřel a nebyla to jen zvířata. Ten, kdo sem vstoupil jako oběť bohům, už nikdy nevyšel ven živý.
Dívenka sem měla zakázáno chodit hned od okamžiku, co se její otec o tomto místu dozvěděl od ostatních vesničanů. Teď se ale vše změnilo. Cítila, že se stane něco velkého a ona u toho musí být.
Nic z toho, co zatím viděla, ji neuchvátilo tak, jako černovlasá postava, která se k ní pomalým krokem přibližovala. Byla to štíhlá vysoká žena oblečená jako bojovnice, v dlouhé hnědé sukni, jež měla více rozparků, než aby se dala pokládat za opravdovou sukni. Pod sukní zahlédla černé kalhoty. Ženinu hruď halila modrá halena s rukávy jen k loktům a šedé tílko na ramínka, které mělo veliký výstřih se šněrovačkou, a proto byly vidět černé ornamenty na její nahé kůži. Táhly se z pod látky haleny až k zápěstí. O těchto zvláštních znameních dívenka ale nikdy dříve neslyšela. Poslední věc, která upoutala její pozornost, ji však nahnala strach. Ta záhadná žena měla za opaskem připevněný nůž.
Holčička si vzpomněla na spoustu příběhů, které jí vyprávěl otec každý den těsně před spaním. Několik příběhů bylo o ženách, jež velmi vynikaly v bojovém umění. „Nazýváme je Katerilskými bojovnicemi. Žijí po celé naší zemi,“ říkával její otec. „Jsou to nebezpečné bojovnice a nikdy se ničeho nezaleknou. Nežijí s ostatními lidmi, ale vytvářejí skupiny mezi sebou nebo žijí samy. Jsou to lovkyně života bez přátel a vztahů. Svůj domov hledají tam, kde se vypráví o různých nebezpečích. Nikdy ale dlouho nevydrží na jednom místě.“
Žena došla až k ní a promluvila: „Ty musíš být Lilien. Já jsem Eleren.“
Lilien jen nepřítomně pokývala hlavou. Jak je možné, že ta žena zná její jméno? Dívenka zvedla pohled od zbraně u ženina pasu a setkala se s Elereninýma modrýma očima. Čišela z nich vlídnost a něha a Lilien v tu chvíli opustily poslední střípky strachu.
„Dříve jsem byla Katerilskou bojovnicí, ale nyní jsem už někým jiným. To, co jsem se ale naučila ve svém minulém životě, je pro můj nynější život výhodou. Nyní je však čas, aby někdo nahradil mé místo, protože další část mého dosavadního života je u konce. Odteď budu provázet tvůj život.“
Holčička jí moc dobře nechápala. Neměla vůbec tušení, o čem to mluví.
„Lilien, ty máš tu výsadu stát se mojí následnicí. Ty budeš další Hadí královnou!“
Už jste zvědaví, co se stane dál? Pořiďte si knihu Kronika osudu - Hadí královna a dozvíte se, jak Lilienin příběh pokračuje. :-)
Komentáre