Kvalitní detektivka je zábavou pro muže a zamyšlením pro ženu. Detektivní zápletka vraždy řidiče noční tramvaje na odlehlé konečné. Podaří se v nepřeberném množství stop a podezřelých odhalit skutečného pachatele? Musel řidič tramvaje opravdu zemřít?
Autor: Trampilot Vlad
Havířov, Moravskoslezský kraj, Česko
???project.detail.fixedGoal??? Všetko alebo nič. Projekt skončil 28.3.2022 v 13:42.
„Ani ta nejkrásnější žena nedokáže v muži probudit tolik emocí jako kvalitní detektivka.
Přesto se k té své krásce vždy rádi a s láskou vrací. Ale až po vyřešení případu.“
- P.P. Kovaříková
S tímto citátem mohu jen souhlasit a snad proto se mi v tom nejméně vhodném okamžiku zrodila v hlavě myšlenka na detektivní zápletku. Neváhal jsem ani minutu a vše zachytil do literární podoby. Současně s tím jsem se rozhodl nechat veřejnost nahlédnout do pozadí mé pestré profese, kterou řidič tramvaje bezesporu je, a tak děj zasadil právě to tohoto prostředí.
Můj cíl je prostý – vydat knihu. A proč? Jelikož již přes půl roku neutuchající zájem z řad mých kolegů, přátel i známých mne utvrzuje ve správnosti mého rozhodnutí. Věřím, že společnými silami dosáhneme toho, oč se již delší dobu snažím, tedy aby kniha konečně spatřila světlo tohoto divokého světa a zpestřila alespoň zlomek každého prožitého dne kohokoliv z vás.
V jakém konečném množství se kniha usadí na pultech knihkupectví máte nyní ve svých rukou. Tak pojďme do toho, ať to dotáhneme na 500 výtisků.
Konečná zastávka je určena všem příznivcům detektivní literatury. Příběh je od začátku do konce pečlivě promyšlený, a navzdory většímu množství postav neztrácí na logičnosti či komplexnosti. Skoro desetičlenný tým kriminalistů oddělení násilné kriminality v čele s vedoucím oddělení, majorem Průchou, řeší vraždu, která se (naštěstí) nikdy nestala. Příběh je záměrně vystavěn tak, aby čtenáře nenudil, ale naopak ho stále nutil číst dál a dál. Početný kolektiv řidičů, řidiček a dalších zaměstnanců kteréhokoli dopravního podniku v zemi skýtá téměř nepřeberné množství možností, představuje nekonečnou studnici inspirace a zajímavých podnětů, jež jsem se rozhodl pro potřeby příběhu využít.
Jsem vystudovaný zubní technik, jenž nakonec skončil u profese, která ho lákala již během studií na ostravské střední zdravotnické škole. V současné době konečně žiji svůj sen – řídím tramvaje. Snad proto odtud pramení i děj mého detektivního příběhu. Kromě řízení tramvají a psaní prozaických textů se ve volném čase věnuji hře na kytaru, četbě vskutku zajímavých detektivek či thrillerů nebo sestavování dřevěných 3D puzzle, pokud možno funkčních. Alfou a omegou mého života jsou především moje manželka Jana a dcerka Leontýnka, pro které se snažím dělat naprosté maximum.
Závěrem bych velice rád poděkoval především Platformě Hithit, že mi dala tuto příležitost. Dále děkuji portálu Vydej knihu za podporu a pomocnou ruku a všem knižním influencerům za cenné rady a podněty. A nakonec děkuji vám všem. Jelikož bez vaší finanční pomoci cílovou páskou neproběhnu, což by byla velká škoda. Věřím, že to společně dotáhneme do cíle a uděláme radost nejednomu čtenáři, neboť:
„Kvalitní kniha dokáže totéž, co nejlepší přítel. Vyplní tvou samotu. Pobaví i rozteskní. Dá ti podnět k zamyšlení. A hlavně, nikdy tě nezklame.“
S úctou
Trampilot Vlad
Zvuková výstraha a červené světlo nade dveřmi tramvaje vyzývaly cestující k ukončení výstupu a nástupu. Krátké zacinkání tramvajového zvonce signalizovalo odjezd ze zastávky Kino Svět.
Karolína pohledem na monitory kamer naposledy zkontrolovala situaci uvnitř i kolem vozu. Vyhodila levou směrovku a popojela k výhybce. Kdyby jela svoji oblíbenou linku, pokračovala by rovně na Vrtaň. Dnes však musela zatínat zuby nad jízdním řádem devítky, která rozhodně nepatřila k jejím oblíbeným. Milovala, když musela závodit s časem. Na devítce by si cestou s přehledem stihla vyrobit vlastní pomazánku, kterou si na konečné namaže na chleba. Časomíra na displeji palubního počítače hlásila čtrnáct minut před druhou hodinou ranní a zpoždění lehce přes třicet vteřin. Zbývalo jí odjet ještě půl druhého kolečka a padla. Na Vítězném náměstí ji vystřídá kolega a ona konečně bude moci odjet domů. Čtrnáct dní nechce o práci ani slyšet. Na tak dlouho měla naplánovanou dovolenou. Těšila se na ni od ledna a vzhledem k blížícím se podzimním prázdninám bylo evidentní, že si dávala načas bezmála tři čtvrtě roku.
Koutkem oka pozorovala v monitoru kamer unavený zamilovaný pár v přední části vozu. Asi dvacetiletý mladý muž seděl opřený o rozhraní stěny a okna, přibližně stejně mladá dívka se spokojeně opírala o jeho mužné rameno. Určitě ji do tváře netlačila ostrá hrana kosti, jako se občas stávalo Karolíně, když během návratu z oslavy nebo společenské akce usnula vedle manžela.
V zadní části pospávali tři osamělí cestující. Každý z nich obklopen přirozenou intimní zónou, do níž by v tuto dobu neměl nikdo zasahovat. Ani revizor či asistenti přepravy. Dokonce ani ve skupinkách fungující hluční spoluobčané momentálně nevyužívali služeb městské hromadné dopravy. Buďto dávno spali, nebo jako jedni z mála i uprostřed týdne stále vytrvale řádili ve víru nočního velkoměsta.
Vrzání tandemů kola – kolejnice neodmyslitelně patřilo k prakticky každému průjezdu obloukem. Čím rychleji tramvaj jela, tím intenzivněji vrzala. Karolína vždy brala maximální ohled na spící obyvatele nočního města a rychlost jízdy tomu patřičně uzpůsobovala. Rachotu provázejícímu přejezd podvozků po výhybkách a kříženích kolejnic však doposud neuměl zabránit nikdo, navzdory jednadvacátému století.
„Příští zastávka: Zámostí,“ ozvalo se k cestujícím. Veškerá hlášení zastávek po dlouhá léta namlouvala hlasatelka zdejší veřejnoprávní rozhlasové stanice. Kdo tuto stanici poslouchal, nepochybně poznával i její nezaměnitelný hlas.
Ulice nejen městské části Šrotíř, ale prakticky celého města nyní zely prázdnotou. Občas někudy projede taxík, autobus, či pekař nebo jiný pracant nastupující dříve než v obligátních šest nula nula, jinak nikde ani živáčka. Okna bytovek lemujících ulici potemnělá, jen ojediněle se v některém z nich svítilo. Někdo už vstával, jiný šel teprve spát. Tisíce lidí, tisíce osudů. A Karolína právě přemýšlela nad osudem svým. Nejspíš byla přepracovaná a potřebovala vypnout. Utěšovala se vědomím, že následujících čtrnáct dní jí zase vlije energii do žil a vrátí chuť jezdit. Poslední týdny doslova mlela z posledního. Další týden by nepřežila. Mlela by tak dlouho, až by se totálně semlela.
Zazněl gong a hlasatelka oznámila příjezd do zastávky. Tramvaj začala pozvolna brzdit, dokud úplně nezastavila. Pětice cestujících vstala ze sedadel, mladý pár po zastavení dokonce lehce zavrávoral, ale chlapec i dívka se udrželi na nohou a nespadli. Jakmile vystoupil poslední pasažér, Karolína opakovaně stiskla tlačítko zavření dveří a plynule zadávala jednotlivé stupně jízdy.
V dálce před sebou viděla nad kolejemi koncová světla.
„Co to?“ utrousila si sama pro sebe. Pak jí došlo, že cestou do Šrotíře nekřižovala se spojem, který tady měl jet před ní. Tuto noc se potkali několikrát, pokaždé na sebe mávali a blikali dálkovými světly, ale poslední míjení neproběhlo. V zastávce, kam teď mířila, končila jen jedna jediná linka. A pokud před sebou vidí koncová světla, není něco v pořádku. Předchozí spoj měl být dávno pryč, na cestě do smyčky Severská situované do městské části Kočáry pod výpadovkou na severozápad.
Karolínin tep neutěšeně rostl, spánky pulzovaly ostošest. Hlavou jí vířily děsivé myšlenky. Pokud měl řidič nedejbože konflikt s neukázněným cestujícím a hrozilo, že od něj dostane nějakou tu ránu, proč si nezavolal pomoc? Od toho přeci mají v kabině k dispozici nouzové tlačítko, které smějí v oprávněném případě použít k okamžitému přivolání policie a dispečinku. Velice užitečná pomůcka především pro ženské osazenstvo, které obvykle nedisponuje takovými možnostmi, jako jejich maskulinní protějšky.
Třeba jenom nevydržel, špatně se vyspal a usnul, uklidňovala se vzápětí. Řidiči jsou lidé, nikoliv stroje. Stroj lze zapnout a nechat běžet, dokud ho někdo nevypne, ale člověk? Bohužel, stále na celém světě neexistoval nikdo, koho by bylo možné ovládat spínacím tlačítkem. Občas se s nepřekonatelnou únavou potýkala i sama Karolína. Nepomáhaly ani litry kávy. Jiné podpůrné prostředky nezkoušela. Ne snad proto, že je zakazoval zákon, ale protože je zcela jednoduše odmítala. Nepotřebovala zkoušet vše, co existovalo.
Aniž by Karolína musela opustit kabinu, viděla, co vůbec vidět nechtěla a nepotřebovala. V zadní části vozu ležel na břiše, obličejem k sedadlu, muž v modré bundě a tmavých kalhotách. Zaujímal dost nepřirozenou pozici. Co se mu ksakru stalo? honilo se Karolíně hlavou, ale odvahu jít za ním a prověřit situaci v sobě nenašla. Zadní dveře byly dokořán. Pod tělem se na šedém povrchu rozlévala jakási lesklá tekutina. Možná krev. Nevěděla a raději ani vědět nechtěla.
Rozhlédla se po nejbližším okolí. Zdálo se, že nikde nikdo není. Roztřesenýma rukama stiskla nouzové tlačítko. Palubní počítač ji okamžitě spojil s dispečinkem.
„Lumen jedna, tady Lumen devět tři sta dva, hlásím přede mnou stojící kurz devět tři sta tři na konečné ve Šrotíři. V zadní části vozu u sedaček leží řidič v kaluži krve! Příjem!“ hlásila Karolína. Hlas jí samým rozrušením neovladatelně přeskakoval a místy vynechával.
„Lumen jedna pro Lumen devět tři sta dva rozumím. Okamžitě tam jedeme, příjem,“ ozval se rozespalý hlas. Na dispečinku asi měli výjimečně pohodovou směnu. Až doteď, než je vyrušila Karolína.
„Rozumím, čekám. Konec!“
Karolína se zamkla v kabině, ven by v žádném případě nevyšla. Nevěděla, jak na tom kolega je, a ačkoliv by mu opravdu moc ráda vyrazila na pomoc, měla strach. Neměla sebemenší ponětí, co se stalo. Pokud kolegovi někdo ublížil, jakou mohla mít jistotu, že pořád nečíhá někde tady, schovaný za křovím či stojící opodál v přítmí mimo dosah pouličních lamp?
V ústech jí vyschlo, jazyk se přilepil k patru. Dýchala rychle a krátce. Netrvalo dlouho a celou ji polil ledový pot. Takový strach jako teď nezažila na žádné noční. Přestože se snažila maximálně zaostřit na kolegu ležícího na podlaze tramvaje před ní, nevypozorovala, jestli alespoň dýchá. Odmítala si připustit, že by kolega mohl být po smrti. Odmítala přijmout fakt, že stačilo málo a klidně mohla být na jeho místě. Uplynulo teprve necelých dvacet vteřin, ale připadalo jí, jako by tady čekala dvacet minut. Nekonečných dvacet minut.
Chňapla po mobilu, ale jak se jí nezvladatelně třásly ruce, vypadl jí a odrazil se od panelu kamsi na zem. Bála se pro něj sehnout. Cítila se lapená do pasti, ze které není úniku.
„Ať už jsou tady, ať už jsou tady!“ úpěnlivě prosila zkřivenými ústy, když se jí z očí začaly valit slzy jako hrachy. Takové chvíle hrůzy, jaké prožívala teď a tady, by nepřála ani svému úhlavnímu nepřítel. Hrůznou scénu na konečné zastávce nasvětlovala dvojitá pouliční lampa. Karolína ovšem nenaletěla skryté kameře. Dokonce tady nikdo nenatáčel béčkový horor s nic netušícími neherci. Ocitla se přímo uprostřed kruté reality, jakou by snad nevymyslel ani Hitchcock. Karolína měla pocit, že čas v pravém horním rohu palubního počítače přestává běžet. Spíše naopak. Ubíhal pomaleji... a pomaleji... a pomaleji... až se bála, že každým okamžikem zůstane stát úplně a pomoci se nikdy nedočká.
„Dobrý deň,
príbeh som dočítala a veľmi sa mi páčil. Trochu mi spočiatku pripomínal štýlom Dominika Dána, no to sa pri čítaní zmenilo a bolo to skutočne dobré.
Musím povedať, že ten zvrat v podozrivých som vôbec nečakala a potom som skutočne rozmýšľala prečo. Bavilo ma riešiť prípad spoločne s postavami. Bol to super zážitok a páčilo sa mi, ako ste na konci všetko krásne vysvetlili. Teším sa, keď budem Vašu knižku držať v rukách :).“
Maťka Holotňáková – knižní influencerka
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Vážené ženy, Vážení příznivci a milovníci dobré knihy, dnes slavíme Mezinárodní den žen, a zároveň je březen měsícem knihy. Rozhodl jsem se tedy uspořádat pro vás velkou soutěž spojenou s detektivním románem nesoucím název „Konečná zastávka“, jehož předprodej nyní probíhá na Platformě Hithit. A o…
Viacej"Chtěl jste si přečíst detektivku? Chtěl. Tak prosím, směle do toho. Jízda začíná!" - parafráze citátu z knihy, shrnující skvěle o čem je řeč. "Lumen jedna, tady Lumen devět tři sta dva, hlásím přede mnou stojící kurz devět tři sta tři na konečné ve Šrotíři. V zadní části vozu u…
Viacej
Komentáre