Kdybych vám vyprávěla všechny kroky zřizování minimlékárny, nevydrželi byste to, buď byste usnuli nudou nebo byste nechtěli ztrácet čas. Je to tolik byrokracie, kontrol, poplatků a investic, že kdybychom tuhle práci nechtěli dělat doopravdy, už bychom dávno skončili. Jenže má láska ke kozám byla tak velká, že jsem to prostě nemohla vzdát. Po třech letech stavebních úprav, vyřizování a zadlužování se, jsme konečně otevřeli. Přesně to bylo 29.února minulého roku. Konečně přišel den D, lidé přišli ve velkém, vykoupili nám prodejnu, muzika hrála do noci a my se s Alessiem a s dětma usmívali, jak kdybychom právě dobyli svět. I další dny zákazníci chodili, naše sýry si velmi pochvalovali a nadšení neutichávalo, ba naopak. Pořád a znovu se nám rodily nové nápady v hlavě a všechny jme je museli uskutečnit. Co se týče produktů, prodeje lokálních produktů od ostatních farmářů, Alessio nadšeně jezdil do Itálie vybírat zboží.í.
A pak přišel nouzový stav, jestli si dobře pamatuju, bylo to kolem 13.3. Lidé se báli, včetně nás, sami jsme rozdávali roušky, tehdy vyrobené z mléčných filtrů :D, pomáhali jsme nosit nákupy seniorům .A lidé se naučili volat si o produkty, později už zase chodili přímo do obchůdku, za dodržování všech podmínek. Na léto jsme byli otevření každý den do noci, protože k sýrům si lidé dali pivo, nebo sýr k pivu :-). Stavovali se u nás cyklisti, lidé projíždějící kolem se stavovali do práce a z práce. A tak jsme si říkali, že ikdyž máme dluhy, kam se podíváme a jsme unavení k zbláznění, stojí to za to. Náš nápad frčí a chutná!
U zvířat je to neskutečná dřina a ne vždy je to tak poetické, jak to vypadá. Každé naše zvíře má jméno,nějaký osud a nějaký příběh. Když si dovezete kozu, která nikdy pořádně nebyla v kontaktu s člověkem a hrozně se vás bojí, vás po dvou měsících přijímá a mečí smutkem, že odcházíte domů, to jsou ty chvíle, kdy víte, že to má cenu. Když přijdete k porodu a kůzle se zasekne napůl uvnitř, protože je otočené, pomůžete, jak nejlíp umíte. A ta koza, matka, si to pamatuje, je vám opravdu vděčná. Pak jsou chvíle, kdy vám někdo nakrmí zvířata přes plot, když tam zrovna nejste,a dojdete ke koze ve smrtelných křečích. Jste nuceni ji střelit do týla jateční pistolí. Přitom je to vaše Anežka, jedna z vašich prvních zvířat, věrná kámoška.
Někdy přijde vichřice, přívalový déšť, a celou noc lítáte kolem ohrady, chytáte vše, co lítá, zachraňujete, co se dá. Déšť je tak prudký, že vytopí celou salaš a kozy stojí po kolena ve vodě. A kozy vážně vodu nesnášejí. Tento deštivý rok byl pro nás velmi náročný. Doteď se po kolena brodíme v bahně, voda stojí všude, už se nemá kam vsakovat. Chodíme domů, jak hnědí sněhuláci. Díkybohu mají zvířata už novou salaš, kde nezatéká, nefučí a aspoň konečně máme pocit, že i v tom nejhorším počasí jsou v bezpečí.
Aspoň, že obchod jede, máme na krmení, veterináře, na elektřinu, splácíme dluhy......
A pak přijde lockdown. Další omezení, uzavírání obchodů a služeb. My jsme zavřít nemuseli. Díky bohu. Ale vlastně to vůbec nehraje roli. Od prvního de lockdownu se situace obrátila, lidé ze dne na den přestali chodit. Bojí se covidu, nebo o svoje příbuzné. Nechodí do práce, takže najednou nikdo neprojíždí kolem. Alessio nelenil, přidal se do skupiny Italů ve Vídni a každý týden jim tam vozí sýry. Ale nestačí to ani na pokrytí nákladů. O každý pytel ječmene či ovsa pro zvířata vedeme dlouhé diskuze. Nedá se nic dělat. Místo starání se o zvířata během dne, sedím u pc, objíždím obchody a nabízím výrobky. O zvířata se stará teĎ převážně sedmnáctiletý syn, kterému docházejí síly. Spravuji eshop, aktualizuju FB, z ložnice se stala kancelář na dvacet hodin denně. Lidé k nám ted nezavítají. Tak musíme my k nim. Brno máme hned vedle, pojedeme kamkoliv. Ale hygiena vám nedovolí prodávat z auta. Musíte mít schválenou pojízdnou prodejnu.
A tak by se k malé prodejničce na vesnici u Brna přidala pojízdná prodejnička, která se hne tam, odkud k nám zákaznící chodívali.
Proto vám budeme velmi vděční za pomoc. Pomozte nám přežít v této době, my zase pomůžeme někomu, kdo to bude potřebovat po nás :-).