- Vánoce jsou o radosti a naději. Ukázka z knížky patří k těm smutnějším, protože se odehráhá po zjištění diagnózy desetileté Rózy. Přesto knížka dává naději všem dětem se zdravotním znevýhodněním, které musí být v životě silnější než ty zdravé, že jejich boj není zbytečný a že z něho mohou vzejít jako vítězové.
- 4. kapitola Kouzla neexistují...
- Já to na začátku dost špatně snášela, že jsem nemocná. Myslela jsem, že injekce inzulínu si musím dávat jen v nemocnici, a až se vrátím domů, budu úplně zdravá. Máma totiž mně a bráchovi vždycky říkala, že nejdůležitější věc na světě je, že jsme zdraví. Takže večer, když jsem si vlezla do postele, mně přišlo hrozně líto, že už zdravá nejsem a brečela jsem.
Máma mě asi slyšela. Přišla, sedla si na okraj postele a zeptala se: „Copak se děje?“
„Mami, ta doktorka mi ale neřekla, proč mám cukrovku zrovna já. To je strašně nespravedlivý, proč ji mám já?“
Máma se zamyslela a řekla: „Na světě je moc nespravedlnosti…“
„Budeš mi něco vyprávět?“
„Dobře, ale pak už musíš spát, je moc pozdě.“
Vlezla si ke mně do postele a začala vyprávět:
„Byla jednou jedna malá holčička a ta neměla rodinu, která by se o ni starala. Nikdo se o ni nezajímal. Nebyla ani chytrá, ani hezká, a ve škole jí to moc nešlo. Nikdo jí totiž nepomáhal s úkoly a nic ji nevysvětlil. Ona ale chtěla být něčím výjimečná. Chtěla, aby ji měl někdo rád a aby někoho zajímala. To její trápení viděl anděl, přiletěl za ní a nabídl jí, že jí trápení zbaví. Přinesl kouzelný lektvar, který když se dostane pod kůži, tak způsobí, že holčička bude chytrá, hezká, bude umět krásně malovat a bude mít rodinu, která ji má ráda. Podmínkou bylo, že si holčička bude do konce života píchat kouzelný lektvar pod kůži, protože to byl jediný možný způsob, aby kouzlo působilo. A víš co? Ta holčička okamžitě souhlasila.“
Samozřejmě, že jsem pochopila, co tím máma chtěla říct: že já všechno to, co ta holčička neměla, mám a že jsou děti, které na tom jsou podstatně hůř než já.