English
Česky
Slovensky
Milí přátelé, kteří se stejně jako já těšíte na knihu rozhovorů s válečnými veterány Příliš mladí na válku,
rukopis včetně fotografií jsem odevzdal a kniha je po prvních korekturách. Radost mi kalí fakt, že z šesti veteránů, kteří jsou v knize a kteří byli ještě počátkem roku živí, mezitím tři zemřeli. Kromě generála Milana Píky pak začátkem léta generál Alois Dubec a koncem prázdnin Margita Rytířová, příslušnice WAAF v Anglii. Jejich snímky a pár vět přikládám. V knize najdete celkem patnáct rozhovorů a příběhů válečných veteránů a také překvapení, tak se máte na co těšit. Kdo můžete, vzpomeňte si, prosím, na nedávno zemřelé veterány i na fakt, že v těchto dnech roku 1938 vrcholila mobilizace, ale vlastenecké nadšení a odhodlání milionů Čechoslováků zchladila Mnichovská dohoda. Přesto se s ní mnozí nesmířili, a hrdinové z naší knížky k nim patří. Čest a úctu jejich památce!
Byla jsem hrdá na nášivku Czechoslovakia
Margita Schneiderová - Rytířová (na snímku první žena zprava). Foto: Archiv Paměti národa
„Od roku 1942 jsem působila na letištích v anglických jednotkách jako příslušnice WAAF. Mnohokrát jsem žádala, aby mě poslali k české peruti, jenže mě k nim neposlali, ani nevím proč. Celou dobu jsem proto sloužila s Angličany. Ale měla jsem na rameni napsáno Czechoslovakia a byla na nášivku na uniformě hrdá. V jednotce jsem vždycky byla jedinou Češkou. K Čížkům, jak se v Anglii Čechům říkalo, jsem se dostala teprve na samém konci války. Konečně jsem se s ostatními vojáky mohla bavit česky, protože češtinu jsem za ty roky nezapomněla.“
Margita Rytířová (1924-2019)
Ve vládním vojsku jsme nosili lvíčka na čepici
Alois Dubec (vlevo) a Emil Boček, příslušníci RAF. Foto: Radek Gális
"V anglickém Southendu mě zastihl i nábor do letectva RAF. Nejdřív jsem ale chtěl k parašutistům. Jenže major zpravodajců z Londýna mi řekl: Podívejte se, mám tam synovce, a půl roku o něm nevím. Blíží se konec války… Šel byste k letectvu? Říkám mu tedy, že velmi rád. V Londýně mě potom čekaly složité zkoušky zdravotní i zkušenostní. Pak jsem odjel do Cosfordu, kde tenkrát bylo obrovské výcvikové středisko. V něm nás bylo na pět tisíc účastníků všech možných národností. Bylo tam také oddělení zkušených pilotů, kteří už měli odlétané bojové hodiny, což jsem velmi vítal. Chodil jsem mezi ně a zbožně jim naslouchal. V dubnu sem pak přijeli ještě další letci, kteří byli osvobození ze zajateckých táborů..."
Alois Dubec (1923-2019)