Knížka Šípkové Růženky naruby, která vyjde na začátku příštího roku, není odborné pojednání o diabetu prvního typu. Je to dětská beletrie, ale přesto dává odpovědi na otázky spojené s touto diagnózou. Malí diabetici někdy ve škole slyší od svých spolužáků nebo od dětí z okolí, že si za svou nemoc můžou samy, protože jedly hodně cukru. Cukrovku mají většinou spojenou se staršími lidmi a obecně známým faktem o přehnané konzumaci cukru ve společnosti. Nejenom děti, ale i někteří dospělí nechápou, jak může mít dítě cukrovku, nevědí, že se jedná o autoimunitní onemocnění. Veřejná sbírka na vydání knížky a všechny aktivity s ní spojené, slouží lepší informovanosti o problémech spojených s diabetem prvního typu u dětí.
9. kapitola Letím do kouzelnické školy
V pátek máme ve škole slet čarodějnic, beru si černý šaty s kloboukem a koště. Kostým mi koupila máma, na klobouku i na šatech jsou fialový mašličky. Koště mi udělala babička a dokonce mi na něj dala podobný fialový stužky. Těším se, dneska odlítám do kouzelnické školy, nebudeme se učit. Chtěla bych doopravdy chodit do Bradavic a učit se kouzlit. To by bylo mnohem užitečnější než matika nebo čeština. A i když mám náš učitelský sbor ráda, radši bych ve škole měla Albuse Brumbála nebo Severuse Snapea.
Na svačinu si na školním dvoře opíkáme buřty u ohně. Já je moc nemám ráda, tak si opíkám chleba. Už jsem se změřila a píchla inzulín. Kolem koluje mísa s bonbony, já ji ale podávám dál. Dala bych si citrónový nebo pomerančový bonbon, ale udržím se.
Najednou slyším: „Nechci, dík. Nechci dostat cukrovku.“
„Cože? Co to je za kravinu?“ Otočím se a vidím Luboše, jak se na mě dívá, šklebí se a ukazuje na mě: „Nechci dopadnout jako ona.“
Nahrnou se mi slzy do očí. Učitelky asi nic neslyšely, takže mu nikdo neřekne, že je mimo a že by mohl v pátý třídě vědět, že cukrovku nechytne jako chřipku. Luboš k nám do školy chodí teprve měsíc, přešel k nám ze školy ve městě. Patří do zvláštní, ale dali ho k nám. Vím, že si z něho nemám nic dělat, ale stejně bych brečela.
„Seš blbej, nebo co?“ slyším Kubu, který šermuje před očima Lubošovi klackem, na kterým má kouřícího buřta. „Drž hubu, když tomu nerozumíš.“
„Nic si z něho nedělej, je blbej!“ otočí se Kuba ke mně. „Chceš?“ukáže na buřta.
Nechci, ale je mi teď mnohem líp. Usměju se na něho.
„Ty odjíždíš do lázní už v pondělí?“zeptá se mě.
Přikývnu.
„Já bych taky jel, aspoň bych nemusel do školy.“
„Tam je taky škola“.
„Fakt? Ale tam se prej moc neučí. Napiš mi na mejl, jaký to tam je.“ Když to řekne, tak se trochu začervená.
Slíbím mu to. Určitě napíšu.