Kniha Labutí srdce I. Skok do temnoty

Jak to začalo...

Touha napsat knihu ve mě zrála již několik let. A ani moje setkání s rakovinou, která se stala jakýmsi mým životním budíčkem a průvodcem po mojí nové cestě, nebylo tím nejsilnějším podnětem k napsání knihy. Skutečným impulsem k sepsání knihy se stalo až setkání s osobu, která ve mě probudila dosud spící část mojí bytosti. Však se říká, že k umělci musí nejprve přijít múza. Ani já jsem se nestala v tomto případě výjimkou :-)

Co má kniha přinést vám?

Cílem knihy je přinést vám intenzivní prožitek a spustit ve vás proces, který otevírá vaše vědomí. Důležité je dodat, že spuštění procesu není automatické, pro spuštění je potřeba, abyste si jej při čtení dovolili začít prožívat.  Kniha rovněž otevírá jiný úhel pohledu na životní situace, než na jaký byla většina z vás doposud zvyklá. Přiznávám v ní všechny své barvy a když si dovolíte prožívat, možná zjistíte, že i vy je můžete kdykoliv světu přiznat, protože jsme v tom všichni spolu.

Co v knize najdete?

Kniha, kterou bych ráda vydala je příběhem napsaným na základě mých skutečných prožitků, který je protkán snovou dimenzí, v níž se skrývají naše nejhlubší touhy. Nechybí v ní příběh lásky, dotek smrti a nalezení víry a radosti v životě. 
Hlavním tématem knihy, jak již její název napovídá, jsou tu partnerské vztahy, které považuji za nejkrásnější a zároveň nejobtížnější lekce našich životů. Partner nám vždy nastavuje s velkou intenzitou zrcadlo tak, abychom mohli vidět své vlastní skryté stránky. Pokud si to dovolíme uvidět, pak je to nejrychlejší cesta seberozvoje. Bohužel, však často v našich vztazích umíme dávat spoustu různých věcí, ale nejsme schopni dát to nejcennější, co máme – sami sebe.
Dalším důležitým tématem mojí knihy je cesta ke zdraví. Jde o onemocnění rakovinou děložního hrdla, kterým jsem si prošla. Vždy jsem velmi silně poslouchala svůj vnitřní hlas, a ani v této záležitosti jsem nejednala jinak. Vedl mě po jiné cestě léčení, než je ta, která je v dnešní společnosti obvyklá. Přestože si lékařské péče velmi cením, jasně jsem věděla, že není v jejich možnostech vidět a léčit to, co se mi děje, protože to šlo opravdu hodně do hloubky. I přes původní smíření se s operací, mi přišlo velmi jasné prozření, že právě moje cesta vede jinudy. A tak jsem se rozhodla opustit konvenční způsob léčby a začala jsem se léčit a uzdravovat sama. Nejde mi však o to, abych vám nutila jakýkoliv způsob léčby, ale o to, sdílet, ukázat možnosti, které má každý z nás nadosah.
Kniha se dále zabývá i tématy porodu, mateřství a pocitů žen po porodu. V knize jsou také z pohledu vypravěče citlivým způsobem osvětlovány situace z vyššího náhledu, který ještě nemá hlavní postava k dispozici.
Součástí knihy jsou i energetické léčivé obrazy, a část knihy tvoří texty se kterými může čtenář pracovat.
Kniha Labutí srdce je zamýšlena jako dvoudílná. Zde vám předkládám první díl, který má podtitul Skok do temnoty. Druhý díl s názvem Světelná cesta nyní vytvářím.  
S ohledem na témata, která kniha pojmenovává osloví nejvíce všechny dospívající dospělé i dospělé.

Ukázka z knihy:

Pamatuje, když ho viděla, jak na ni čeká. Během cesty autem za ním se přesvědčovala, že tohle je to nejlepší, co mohla udělat. Odjet na chvíli z domova, který se jí stal klecí. Nebyla schopná vidět si na to všechno, co se zrovna odehrávalo. Byla nešťastná a na konci sil. Chtěla odejít, ale zároveň nikomu neublížit, a tak zůstávala už příliš dlouho. Veronika milovala obě své děti, ale něco ji dusilo. Cítila na hrudi tíseň a snažila se nadechnout se zhluboka, aby tlak uvolnila, ale moc se nedařilo. Vzpomínala na to teď, když seděla ve svém autě a mířila vstříc novému. A přestože se soustředila na provoz před sebou, koutkem oka sledovala paprsky slunce, jak se prolamují mezi stromy, jako by vytvářely světelné prameny mířící do země. Výživa lesu, půdě a všemu, co v ní žije. Náhle jí do cesty vběhla srnka. Lehce stlačila brzdu a auto se zpomalilo. Naštěstí nejela moc rychle. Srnka přeběhla silnici bez újmy, měla štěstí, ale ve Veronice se rozlil pocit smutku. Přišla si trochu ztracená jako ta srnka. Tam, kde býval krásný celistvý les, tam krajinu rozřízl beton a po něm přejížděla čoudem zapáchající smrt. Buď přeběhneš, nebo tě nemilosrdně srazí k zemi. Tělo pak rozmetají na kousky další projíždějící obrovské mašiny, a to tak dlouho, až z něj nezbyde téměř nic. Tahle paralela, která připomínala její život, jí vehnala slzy do očí. Plakala. Přes slzy skoro neviděla silnici. Zase ji pochyby polapily, ale věděla, že už se vlak rozjel. Že nejde vystoupit. Myšlenky přehlušil zvonící telefon. Akorát jí volal. Už tam měla být. Nechtěla hovor přijmout, měla by příliš uplakaný hlas, tak hovor stiskem tlačítka zrušila. Zavolá mu, až bude blíž. Čím víc se blížila, tím víc se vnitřně uklidňovala. A při sjezdu do města už se těšila. Jako by ji čekalo nějaké dobrodružství, jen ještě neznala jeho příchuť. Blížila se už k místu, ve kterém žil, a po chvíli už sjížděla do zástavby na okraji města. Zaparkovala přímo před vchodem. Místo pro ni bylo Vesmírem připraveno. Ruce ještě chvíli ponechala volně ležet na volantu. Vědomě se párkrát prodýchala a teprve poté znovu vzala do ruky telefon. Málem jí z dlaně vyklouzl, jak se jí cestou zpotila.
„Už jsem tady,“ hlásila, když signál na druhé straně našel spojení.
„Dobře. A mám jít dolů? Chceš s něčím pomoct?“ a aniž by čekal na odpověď, dodal: „Nebo počkej, já jdu dolů.“
Čekala. Za chvíli vyšel Jaromír ze vchodu. Tělem jí projela vlna, která se nedá moc popsat slovy. Zahnala její analýzu a vystoupila z auta.
Měla v sobě úzkost a pocit nepatřičnosti, ale on se usmál, roztáhl doširoka své paže a byl připraven ji přijmout do svého objetí. Tak jako vždycky, když ji viděl. Nečekala dlouho a nechala se svou touhou dovést až k němu. Když spočinula v obejmutí, všechno z ní spadlo. Jako by ji obejmulo samotné slunce, jako by splynula s tou hořící krásnou hvězdou a přišla si mnohem víc než celá. Přišla si doma. Vůbec by jí nevadilo, kdyby se tato chvíle protáhla až do konce jejího života jako jeden dlouhý okamžik. Vůbec by nepotřebovala s ním být nijak víc, něco prožívat, milovat se s ním, mluvit s ním. Stačilo by tohle. Být v jeho objetí bylo nejvíc, co kdy v životě pocítila. Další kroky, které následovaly, už vnímala v tomto opojení jeho energií. Věděla, že se dnes večer něco důležitého odehraje.
Přivezla s sebou tašku s oblečením a jednu další s nákupem, aby si uvařili, takže byla ráda, že jí šel dolů pomoct. Po celé zemi se zrovna děla spousta nových změn. Kvůli panice ze zabijáckého viru se zavřela spousta obchodů včetně restaurací. Tak nezbývalo nic jiného, než si jídlo uvařit. Stoupali po schodech až do posledního patra. Trochu se zadýchala a hlavou jí prolétla myšlenka, že by se mohla víc hýbat. Několik měsíců už se dost zanedbává. Nechtěla, aby poznal, že není v kondici, tak se snažila dýchat co nejhlouběji a výdech vedla v tichosti.
Když ji pozval dál, omlouval se za byt. Je prý v pronájmu, téměř nic z vybavení tu není jeho. Ale hned nato sdělil, že má koupený dům, v kterém probíhá rekonstrukce, a až bude hotový, moc rád ji tam pozve. Jako by ji snad mělo zajímat to kolem. Nebyla schopná vnímat nic jiného než jeho. V hlavě jí stále běžel pocit z obejmutí dole u auta. Vůbec to nedokázala nikam zařadit. Bylo to podobné, co ona cítila ze sebe, když někoho objímala a soustředila se u toho na své srdce. Vždy cítila, že to vychází z ní. Netušila, zda to cítí i ten objímaný, nikdy se nezeptala. Teď poprvé ten pocit však přišel z druhé strany, a to její srdce bylo tou silou přehlušeno. Vše bylo obrovsky znásobeno. A pociťovala to i teď v jeho přítomnosti. Přemítala, zda to cítí také tak. Pomalu vybalovala nákup a pozorovala tu výměnu energií mezi nimi. Cítila stupňující se napětí, jak se na ni usmíval. Byl neoholený, nepřipravený, ledabyle oblečený. Možná měl snahu ji odpudit, jež se minula účinkem.
„Co si dáš?“ zeptal se jí.
Věděla, že se musí trochu uvolnit. Vytáhla z tašky láhev bílého vína a položila ji na stůl.
„Tohle. Nalej mi rovnou hned.“
Cítila, že potřebuje dostat odvahu. Vedle něj si přišla jako nahá, přestože byla oblečená.
Zasmál se, ale neodporoval. „Tak dobře, otevřeme ji hned, jak myslíš.“
Jeho ruce prohlédly pár skříněk v kuchyni, než otvírák na víno našel. Pozorovala je dál, jak otevírají láhev a lijí víno do skleněných broušených skleniček. Podobné mívala doma její babička, to ji nutilo pousmát se. Všiml si jejího úsměvu: „No jo, jsou to takový starodávný sklenice, vím. Ale víš, co je na nich nejlepší?“
Moc netušila, tak pokrčila rameny. „No nevím,“ odvětila.
„Tak počkej.“ Dolil spěšně i druhou skleničku a významně se na Veroniku podíval, než spustil: „Poslouchej, jak krásně znějí,“ a hned to i názorně předvedl. Ticho prořízlo jemné, ale jasné zacinkání, které mělo doznívající ozvěnu. S tím zvukem se něco v ní ještě víc uvolnilo a ona se tak mohla vnořit do Jaromírovy smyslné energie, kterou s rozechvěním nasávala. Zaplnil celou místnost. Bylo to jako sluneční lázeň.
Zasmála se a pokývala hlavou na souhlas. Její smích byl téměř jako cinkot těch skleniček.
Víno do sebe nalila příliš rychle. Cítila ho v krvi již po pár locích. Jaromír se s pitím taky neloudal. Seděli naproti sobě a vyprávěli si o dětech, o svých snech a o životech, které žijí. Jaromír se s ní vždycky cítil tak, že může být sám sebou. Uvolněně a sebejistě. Četl z jejích gest, že ho nesoudí. Nikdy. Ještě se nesetkal s dívkou, která by mu přišla tak sladká. Viděl, jak na ni silně působí, a to ho naplňovalo vzrušením. Věděl, že dneska v noci se bude zase dotýkat jejího nahého těla. Je to už tolik let, co ji držel v náručí naposledy. Tentokrát to chtěl vše dokonat. Pozoroval její gesta, která napovídala, že už se jí víno dostalo do krve, a ona se zjemnila ještě víc než doposud. Neustále se na něj usmívala. Zářila tak jasně, že musel chvílemi odvracet zrak, aby ho její záře nespálila.

Ještě shrnutí ke knize, text ze zadní strany obálky knihy...

Kdo jsem?

Jsem Veronika Laué Klímová. Jsem spisovatelka, terapeutka, umělkyně života a provázím lidi na cestě k jejich skutečnému já, k lásce a svobodě v jejich vlastních tělech. Pro mě bylo v životě zásadní přijetí svého daru, který byl na začátku mnou vnímám spíš jako přítěž. Přijala jsem to, že dokážu vidět neviditelné, nacítit to, co je skryto. Pracuji s lidmi, vnímám vžité masky lidí a to, co je vedlo k tomu, že se rozhodli je vzít za své. Když se maska, nebo spíš vrstvy jednotlivých masek, nosí dlouho, postaví se na nich naše identita. Je pak těžké je vůbec jen vidět, natož si je chtít dobrovolně sundat. S nimi však přicházíte o ten nejkrásnější dar, o dar života. Život není jen časový sled, ale je o prožívání událostí, které se dějí. A čím více jste sami sebou, autentičtí, čím více svých masek odložíte, tím více žijete. Změní se úplně způsob, s jakým k sobě přistupujete, a způsob s jakým přistupujete k ostatním. 

Proč Hithit?

Projekt Hithit mě oslovil již dříve, než jsem tušila, že kdy budu přes něj nějaký projekt dělat. Přispívala jsem tu druhým na jejich cestě ke splnění snu. Mým cílem je vybrat částku, která pokryje náklady na korekturu, grafické úpravy a výtisk knihy v nakladatelství Květy života. Nejnižší možná částka, aby se kniha mohla dočkat své finální podoby je právě 100 tisíc. Pokud by se vybrala částka vyšší, bude moct být výtisků víc, nebo se část peněz použije na vydání druhého dílu knihy, která se teprve připravuje. Za každý příspěvek koupí knihy či jen sdílení odkazu mezi své přátele proto velmi děkuji.