Kniha "Áronovy lapálie"

O čem kniha je a kdy bude

Příběh vypráví pes Áron. Popisuje své zážitky s nadhledem a se smyslem pro humor. Pozoruje lidský svět a utváří si na něj názor, tak jako malé dítě. Snaží se pochopit, co se okolo něj děje a vtipně své příhody komentuje. Je velmi zvídavý a hravý, což se mu někdy vymstí, ale to ho nikterak neodrazuje od dalšího prozkoumávání světa. Příběh začíná tím, jak se Áron jako štěně dostavá do nové rodiny a popisuje vše, co se mu stalo během tří let života. Příběh je založený na pravdě. Kniha je pojata i jako omalovánky. Obsahuje mnoho obrázků, které si mohou děti vybarvit či dokreslit. Děti tak rozvíjí nejen své čtecí schopnosti, ale i svou fantazii a kreativitu. 

Kniha bude přibližně 100-stránková, rozdělena do 20 kapitol. Každá kapitola bude doplněna o stránkové až půlstránkové obrázky. Některé budou hotové, některé budou připravené k dodělání. Knihu vydá nakladatelství Krigl a přibližný termín vydání je březen 2015. Na FB stránce "Dětská kniha Áronovy lapálie" budou k vidění jak úryvky z textu, tak některé obrázky. Budete zde také informováni o průběhu realizace knihy až do jejího vydání.

Jak jsem začala psát knihu

Baví mě psaní. Píšu převážně povídky a příběhy, ale zatím všechny skončily v šuplíku. Jednoho dne, to mi bylo 16, jsem se rozhodla, že budu psát o Áronovi. O tom, co všechno zažil, kde byl a co se mu stalo. Je to zvídavý pejsek a o vtipné zážitky s ním není nouze. Pouze jsem je dala na papír. Jenže jsem nechtěla vytvořit pouhé vyprávění. Rozhodla jsem se, že příběh budu vyprávět v první osobě, tedy, že ho bude vyprávět sám Áron. Také jsem ji chtěla pojmout více interaktivně. Z vlastní zkušenosti vím, jak rády si děti do knihy kreslí. Tak jsem se rozhodla, že v knize budou jednak obrázky už hotové, ale jednat také ty, které je potřeba dodělat a dovybarvit. Chci, aby děti do knihy mohly kreslit. Tady je to žádoucí.

Proč si myslím, že stojí za to?

Protože se liší od ostatních. Nejsou to pouze omalovánky, ani to není pouze kniha. Je to kniha, do které si dítě může kreslit, může si vymýšlet nové obrázky a dostatečně popustit uzdu své fantazii. Kniha je napsána dle skutečnosti. Napsala jsem ji já, nyní 20-letá autorka a majitelka psa Árona, takže má kniha rychlý spád, akci a mnoho vtipných pasáží. Je doplněna obrázky. Některé jsou nedokončené a nabádají dítě, aby si je samo dle své představy dotvořilo. Kniha je zajímavá především tím, že pes komentuje svůj pohled na lidský svět a snaží se ho pochopit. Má dostatečný nadhled, takže i v těžkých situacích vidí svět pozitivně. Je psána z pohledu psa, který má podobné chápání jako malé dítě. Pro děti je snadné se s příběhem ztotožnit a naplno si ho vychutnat. Proto je také napsaná nespisovně, což si myslím, je pro děti mnohem více srozumitelné, jelikož tak mluví normálně. 

Proč mám projekt zde?

Svůj projekt jsem na Hithit umístila z toho důvodu, že vydání knihy "prvotiny" je velice nákladné. Proto potřebuji získat dostatek financí, abych mohla knihu vydat a potěšit tak spousty dětí.  

Co je mým cílem?

Chci, aby kniha byla pro děti záživná, aby se k ní rády vracely. Proto jsem ji doplnila o nedokončené obrázky, které si mohou děti dle chuti a své představy vybarvit, dokreslit či jinak upravit. Toto je jediná kniha, do které je žádoucí, aby dítě kreslilo.

Úryvek ze 3. kapitoly

Zima postupně odezněla a začalo jaro. Tedy jestli se to jako jaro dá nazvat. Pořád prší. Já se vždycky ušpiním a musím se koupat. To je bída. Když neprší, jezdím s Karol na výlety. To je moc prima. Zrovna nedávno mě vzala na výstavu koní v Lysé nad Labem. Koně mě ze začátku trochu děsili, ale nakonec byli přátelští. Celé jaro překypovalo různými výlety. Říp nebo lom Amerika nebyly výjimkou.

Musím vám povědět, že na jednom z těch výletů jsem se ztratil. Už ani nevím na kterém. Bylo jich tolik. Normálně čuchám pachy, zvednu svojí chytrou hlavičku a koukám. Panička je pryč! Vyděsilo mě to. Začal jsem běhat jako pominutý. Volání nepomohlo. Všude byly vidět stíny a slyšet strašidelné zvuky. V tom mi došlo. Už mi šplouchá na maják.

„Vzchop se!“

Přinutit svého parťáka, čumáček, aby nebyl líný, dalo zabrat. Potřebuji stopu. Kudy mohla Karol jít? Kde je? Už ji vidím! To bylo radosti. Můj ocásek se vrtěl jako o život. Panička měla radost, že mě vidí. Tenkrát jsem si dal předsevzetí, že už ji nespustím z očí. Párkrát se mi to vymklo z pacek, ale jinak vše OK.

To bylo taky vzrůšo. Moje první koupání v potoce. Běžím, dívám se po okolí a samo sebou nekoukám na cestu. V tu chvíli se mi do cesty postavil kámen. Hodil jsem přemet a žuch! Rovnou doprostřed potoka. Voda byla strašně studená. Zuby mi cvakaly jako Rákosníčkovi. Ale co. To se stane. Když někdo nekouká na cestu. Co to je? Vidím před sebou nějaký kuňkající stvořeníčko. Pořád se to nafukuje. Fujtajbl. Přibližuji se s čumáčkem, abych si ho očuchal. Najednou to vyskočilo. Zahučelo do potoka a bylo fuč. Teda to jsou móresy! Doma jsem o tom dobrodružství vyprávěl Mirouškovi.

„Bylo to zelený a kuňkalo to“, říkám.

Mirouš jen zívl a divně koukal.

„Viděl jsi něco takového?“ ptám se zase.

„Ne. Já nevím. Nemám na tebe čas.“, odpověděl kocour.

........ Pokračování na FB stránce "Áronovy lapálie" :)

Velice děkuji všem, kteří se rozhodli podpořit tuto knihu a pomoci ji dostat se na světlo světa. Moc si toho vážím.