Motýlí kniha

Jak to začalo

Milí přátelé, 

ráda bych Vám představila Motýlí knihu, která ukrývá příběhy pro děti, dobrodružství pro všechny, velký kus přírody a také malé ale statečné skřítky. A motýly. 

Abych vám mohla ukázat místo a čas, kde to všechno začalo, musím Vás poprosit, abyste si představili opravdu hluboký les a  rozkvetlou louku, jejíž tráva vám sahá klidně až po pás. Představte si sluneční paprsky, které vás lechtají na tváři a malují vám na nose pihy. Představte si, jak bosí kráčíte loukou a chladná půda mírní letní horkost. S každým dalším krokem vylétají z vysoké trávy motýli s křídly v barvě sluníčka a titěrní i trochu větší brouci s tvrdými krovkami se rozbíhají do všech stran. Zavřete oči a zaposlouchejte se do bzučení, jež se nese nad loukou. Nadechněte se. Cítíte tu vůni vlhké hlíny, sladkého maliní a pylů všech těch modrých, fialových, bílých a žlutých květin?

Máte to?

Tak to je Studénka.

Místo, kam jsem jezdila jako opravdu malinká holčička za prababičkou a pradědečkem Konrádem. Místo, kde byly zasety mé motýlí příběhy. Klíčily pak v poklidu dál, aniž bych o nich věděla. Psala jsem mezitím jiné pohádky, stala se mámou a profesně se věnovala biologii. V určitý okamžik jsem pocítila, že čas kolem nás letí tak rychle, až se v lidech vytrácí naděje, že dokážeme něco ovlivnit a změnit. A v tom okamžiku mé motýlí příběhy dorostly a dostaly jasný tvar. Sepsala jsem je, okořenila trochou dobrodružství, ochutila fantazií a uhladila špetičkou znalostí.

A pak jsem rozkvetlou louku s motýly a hluboký les i se skřítky odnesla do rodinného brněnského nakladatelství Barrister & Principal. Ukázalo se, že co se týče našeho vztahu k přírodě, jsme na stejné vlně. A spolupráce byla na světě. Společně jsme oslovili ilustrátorku Sofii Helfert, jejíž něžné ilustrace dokáží zachytit přírodu tak uchvacujícím způsobem, až máte pocit, že byste v tom obrázku mohli šťastně žít.

Co je náš cíl?

Rádi bychom, aby v dětech Motýlí kniha zanechala dojem, že přírodní zákony jsou jako veliká pavoučí síť, ve které záleží na každém drobném vlákně. A že v každém z nás je ukrytá schopnost v přírodě číst, že i děti dokáží podle jednoho titěrného motýlka poznat, jak se daří celé louce. A co je nejdůležitější, že mají sílu věci kolem sebe měnit.

Záleží nám na tom, aby všechno to krásné a zelené zůstalo i pro další generace. Mou snahou však bylo zároveň stvořit hřejivé příběhy s vůní lesa a louky a s jistou mírou dobrodružství, které by děti povzbudily vyběhnout do míst nesoucí název "příroda" a objevovat. A tak vybrané peníze použijeme na fyzickou tvorbu knihy, což je ta nejnákladnější část. Pomůžete nám zaplatit tiskařskou práci, sekládání knihy a vůbec dáte Motýlí knize její konečný tvar, jenž si pak čtenáři budou moct prohlédnout a ovonět. A proto jsme také vybrali Hithit, poskytuje nám bezpečné místo, kde se můžeme spojit s vámi, čtenáři na stejné motýlí vlně.

Takže o čem vlastně Motýlí kniha vypráví?

Vypráví o místě se starým stavením a krásným jménem Studénka, které by mohlo být dost skryté, dost zelené a dost vlahé na to, aby se v něm cítilo jako v ráji vše, co pučí, klíčí, kvete, bzučí nebo švitoří.

Ale není tomu tak.

V soukolí přírodních zákonů se něco zadrhlo, ze Studénky radost vyprchala už před řadou let a zůstal jen šedý, ponurý a suchý kout.

Jednoho jarního dne se však na statek přistěhovala kudrnatá Beáta a cesta k uzdravení ráje započala. Beátě neunikli ani ti nejskrytější domácí: skřítčí slečna Douška, její kamarád Konrád a trochu lenivý skřítek Konvička.

Motýlí kniha je soubor 15 příběhů, které vyprávějí o životě tří skřítků na statku Studénka. Propojují se v ní přírodní krásy s fantazií. Děti spolu se skřítky vyléčí louku, najdou zaběhlé hříbě, přemůžou pytláka, objeví nádheru říční nivy a mnoho dalšího. Čtenáře všemi zážitky jako tenká nitka provází vývoj motýlů a popis našich nejznámějších a nejběžnějších. V doprovodu něžných a zároveň realistických obrázků Sofie Helfert se je děti naučí rozeznávat.

... a ještě něco navíc

...Elegantním obloukem překonal zeleninový záhon a zapadl do Beátina květinového koutu. Oblaka pylového prachu se zvedla do nečekaných výšin a Konvička si zarazil o slunečnicový stonek vprostřed toho nakvetlého území.

Nosem.

Oči zalily slzy bolesti, a ačkoliv nechtěl, zanaříkal: „Au, au, au!“

Třel si horkou dlaní od hlíny nos a mžikal, aby vyhnal potupné slzy z očí.

Když bolest ustoupila, zaostřil na něco podivného, co leželo u paty stonku neústupné slunečnice.

Neměl ani ponětí, na co se vlastně dívá. Vypadalo to jako spacáček pro úplně malilinkatého pidi skřítka. Nepořádně poházený spacák utkaný z tak jemných vláken, že se nad ním Konvička obával i jen vydechnout.

Vzal tu věc do dlaně, přesvědčený, že jakmile se jí dotkne, rozplyne se. Ale spacáček byl překvapivě pevný.

Konvička zapomněl na bolavý nos, naražená kolena a málem i na Dárečka. Hříbě se však, naštěstí pro Konvičku, připomnělo mohutným zeleným frknutím, kterým starostlivě osprchoval Konvičku hned, jak opustil bezpečí květinového porostu.

Konvička si otřel koňský prskanec z obličeje a zkontroloval spacáček, který ochranitelsky sevřel v dlani.

Nic se mu nestalo, stále držel tvar.

Rozběhl se za Beátou, protože ho nenapadl nikdo jiný, kdo by mu pomohl záhadu pidispacáčku rozluštit.

Beáta zrovna stála na samém vršku žebříku opřeném o stěnu stáje a připevňovala tam podivné podlouhlé dřevěné krabičky s oválným otvůrkem.

„Beáto, to musíš vidět!“ hulákal Konvička a šťouchal do žebříku volnou rukou. Beáta, která se zrovna natáhla, aby utáhla ten šroub nejvíce vpravo, měla co dělat, aby Konvičkovu naléhavost vybalancovala.

„Co to tam máš?“ vydechla Beáta s námahou, když už se ujistila, že žebříková rovnováha byla opět nastolena.

„Nemůže to chvíli počkat? Zrovna věším budky pro rorýse.“

„Nemůže! Asi tady žijí pidi skřítci! Našel jsem jeho spacák!“

„Pidi skřítci?“ zamračila se Beáta a rozhodla se, že bude bezpečnější řešit Konvičkovu záhadu na pevné zemi.

„Počkej, už lezu dolů!“ Zarazila Beáta Konvičku, který se zrovna chystal své úvahy podpořit dalším šťouchancem.

Konvička netrpělivě poskakoval kolem žebříku s nataženou dlaní.

„Tak co to máš?“ zkoumavě se sklonila nad jeho ručkou Beáta.

„Žádné pidi skřítky tady sice nemáme.“ usmála se Beáta. „Ale udělal si veliký objev, to se jen tak nevidí!“ sedla si před něj a opatrně sebrala tu záhadnou věcičku a uložila si ji na vlastní dlaň.

„To je stará kůže z housenky.“

„Fuuuj!“ ošil se Konvička a začal si otírat ruku o kalhoty.

„Na tom není nic fuuuj!“ napodobila jej Beáta.

„Housenka, než se zakuklí, musí hodně jíst, a tak je stále větší a větší. Její vnější kůže je velmi pevná. Housenku chrání. Nese to s sebou však tu nevýhodu, že s housenkou neroste. A tak housence nezbývá nic jiného, než se několikrát za svůj život převléct.

A toto, můj milý Konvičko, je svlečka. Kůže, která housenku tlačila jako staré boty.“

„Takže žádný pidi skřítek?“ ujistil se Konvička

„Ne, žádný pidi skřítek, jen obyčejná housenka.“ potvrdila Beáta.

„Co to tu máte?“ Douška strčila mezi Beátu a Konvičku zvědavý nosík. Vzápětí se přidal i Konrád.

„To je svlečka!“ pravil důležitě Konvička.

„Z housenky.“ Doplnila Beáta a pokračovala: „Motýl naklade vajíčka na živé listy. Vajíčka si tam tak týden nebo klidně dva týdny hoví. Když mají štěstí a nic je nesezobne, vylíhnou se z nich malinkaté housenky. Ty pak sežerou všechno, co je šťavnaté a zelené. Rostou a rostou, až se zakuklí a ….“

Kdo jsme?

Nakladatelství Barrister & Principal je menší nezávislé, české, rodinné nakladatelství, které vzniklo v roce 1996. V současné době se zaměřuje na knihy z oblasti náboženství, společenských věd a na knížky pro děti. 

Sofie Helfert ilustrovala velké množství dětských knížek, její obrázky mě nadchly od prvního okamžiku. Dokáže zachytit mou nejnitěrnější představu, aniž bych ji nějak vyjádřila. Je to neuvěřitelné. Velmi si vážím, že s ní spolupracujeme.

A co se týče mě, jmenuji se Martina Macháčová a velmi ráda spřádám svou fantazii, sepisuji ji a přetvářím v ucelené příběhy. Většinou mých příběhů se prolíná láska k přírodě. Motýlí kniha není má první knížka pro děti o skřítcích a přírodě, mám již na kontě knihu Sazínkové a Mračná země. A na mém blogu, který se jmenuje trochu šíleně, Mé děti jsou v tom nevinně, si můžete přečíst příběhy o mých dětech (tvořili jsme je společně) a  jejich školních zážitcích. Není to kategorie sci-fi, jak by se dnes na první pohled mohlo zdát, nýbrž spíše sekce čarodějnictví, lumpárny a školní saně (prosím, nepopleťte si se sáněmi).

Proč to děláme?

To je dobrá otázka. Protože cítíme zodpovědnost za to, v jakém stavu je naše příroda, a máme touhu s tím trochu pohnout. Svou cestou. Byla bych moc ráda, aby naše děti necítily bezradnost, kterou občas cítíme my dospělí. Aby prostě věděly, že odpověď je napsaná v přírodě, stačí otevřít oči a cítit trochu respektu.

A přikládám názory na Motýlí knihu mých dvou laskavých beta-čtenářek. Obě jsou bioložky a obě jsou v respektování přírody na opravdu vysoké úrovni.

Motýlí kniha –  Lucie Grodecká

V této knížce jsme s dětmi objevili laskavé a jemné vyprávění příběhu tří skřítků z jednoho statku uprostřed luk, které společně ožívají díky výměně majitele. Tím, jak jsme prožívali proměnu statku společně se zvědavými a roztomile vrtošivými skřítky, se nám přiblížila celkem komplexní ekologická tématika – příběh jednoduše vykreslil různé způsoby, jak může člověk citlivě i necitlivě zacházet s přírodou, jak se k ní můžeme vztahovat a jak může příroda reagovat. Díky tomu, že jsou malebné popisy přírody prostřídány úsměvnými momenty ze života skřítků a také velmi napínavými pasážemi, je příběh velmi čtivý (a děti ho chtěly několikrát opakovat). Přestože je knížka pohádková a tedy lehce nadpřirozená, celkově vyznívá velmi přirozeně a pravdivě. Věřím, že si najde místo v srdci řady malých i velkých čtenářů, a že jim snad i otevře pomyslné dveře do světa ochrany přírody.

Mgr. Lucie Grodecká, Ph.D. matka dvou dětí (3 a 6 let), molekulární bioložka, t.č. zaměstnaná v Ústavu výzkumu globální změny, AV ČR, v Oddělení řasových biotechnologií, kde zkoumáme, jakým způsobem lze využít mikrořasy k dosažení udržitelné společnosti; aktivně se zajímám o problematiku životního prostředí a změny klimatu.

Motýlí kniha - Veronika Holá   

Informace v knize předané jsou nesmírně zajímavé, přitom je pochopí i menší děti okolo čtyř až pěti let. Knihu však ocení také malí školáci na prvním stupni, protože svým přesahem se nejedná o pohádkovou knihu, ale čtenáři se v ní dozví konkrétní příběhy a příklady z přírody, které se  týkají našeho vztahu k přírodě, hospodaření s vodou, nakládání s odpadky a vznikem černých skládek, ale také se zde dozví mnoho informací  ze  života  řady zvířátek, květin  a  vlastně  i  fungování  celého ekosystému a pohádkový kabátek jen vhodně dokresluje edukačně velmi cennou pomůcku, která umožní dětem vidět to, co by jinak neviděly, protože by to ve svém okolí nehledaly.   V textu jsou krásně popsaní nejen motýli, ale i ptáci a květiny, se kterými se můžeme běžně setkat a úplně knihu vidím jako bohatě ilustrovanou publikaci, která ke slovnímu popisu dodává ještě  přidanou hodnotu mnoha (třeba jen černobílých) kreseb a mnoha a mnoha detailně vypracovaných  velkých obrázků, ke kterým text přímo vybízí (jezírko s pulci a vážkami, kde jsou popsané a vysvětlené jejich vztahy, niva říčky s nivními rostlinami a živočichy, ale i blízké ruderalizované okolí statku využívaného k produkci). U všech typů stanovišť dokáže autorka nenásilně vysvětlit jejich přínos a hodnotu pro přírodu a biotopovou mozaiku.   Mohu říci, že se jedná o skvělou knihu, která rozhodně stojí za podporu a za vydání a já budu jedním z prvních zájemců, který ji koupí pro děti našeho oddílu a na tábory, které spolupořádám.  Knihu tedy posuzuji nejen jako přírodovědně vzdělaný odborník, ale právě i hlediska edukačního, kdy  zohledňuji, jak se s knihou bude pracovat s cílovou věkovou skupinou a jak kniha naplňuje moje představy o nenásilném a stimulativním vzdělávání dětí.   

Ing. Veronika Holá, Ph.D., odborný asistent, Mikrobiologický ústav Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, Brno