Podpořte vydání originálního románu Pohádka ze squattu, který nahlíží na možnosti jedince v kolosu dystopické totality roku 2077! Kombinaci zábavy a hlubších témat v pozoruhodném podání si zamilujete a knihu neodložíte!
Author: Nakladatelství HČK
Teplice, Ústecký kraj, Česko
???project.detail.fixedGoal??? All or nothing. Project finished on May 6, 2022 at 12:49.
Začalo to absurdními státními zákazy před dvěma lety a autorovou nemilou představou o totalitní budoucnosti, v níž jediná vládnoucí Strana všech lidí zakáže v rámci ochrany svých Občanů i chůzi, a tak vznikla loni vydaná kniha Země invalidů situovaná do roku 2087.
Pohádka ze squattu pak ukazuje tuto „realitu“ o deset let dříve a sleduje příběh squattera přezdívaného Pohádka, který po nocích píše román, v němž se odehrává jakási fantasy paralela jeho bytí. Přes den pomáhá revolucionářům s protistranickým činem, neboť se zamiluje do krásné Anežky a touží být s ní.
Kniha je zábavnou kombinací dystopie a fantasy reflektující ve svých kulisách aktuální společenské problémy a poukazující na nebezpečí ztráty svobody a lidskosti.
Squatter přezdívaný Pohádka si v posledních letech klade otázku, co může obyčejný člověk jako on udělat, aby skončila krutovláda Strany všech lidí.
Je odpovědí kniha, kterou po nocích píše? V ní převléká bezútěšnou totalitní přítomnost roku 2077 do dobrodružných fantasy kostýmů a pomocí dračí magie rozehrává dramatický souboj o rovnováhu ve vysněném světě. Věří, že poselství o svobodě, lásce a přátelství v podobě románu půjde rozšířit mezi Občany, poslušné členy Strany, a že se tím něco změní.
Když jej krásná Anežka požádá o pomoc, učiní rozhodnutí připojit se k velké revolucionářské akci, v níž mu jde o život. Musí však spolupracovat i s těmi, kterým nelze věřit, a to přímo před zraky násilných Pořádkových sborů. Stane se protistranický čin odpovědí na jeho palčivou otázku?
A existuje vůbec nějaká naděje na únik ze světa, v němž jsou lidská práva prázdným pojmem? Z reality, v níž je odboj fyzicky likvidován a v které se lidé stali manipulovanými loutkami sledovanými na každém kroku?
V knize se setkáme i se Světlanou, hlavní hrdinkou Země invalidů. Je jí zde sedm let a touží si přečíst knihu o dracích, kterou hlavní hrdina píše.
Symbolem jednoty lidí proti útisku mocných se zde stává zlatý špendlík podobně jako u nás.
V knize hraje překvapující roli hudba i poezie.
Martin Honzák (*1980) publikuje básně v časopise Divoké víno a na svých webových stránkách.
Vystudoval češtinu a společenské vědy na PF UJEP a v ústecké Dobré čajovně založil pravidelné Večery autorské tvorby, které se tam pořádají sedmým rokem. Hraje na didgeridoo a brumli v kapele JakToPřijde.
Jeho prvotinou je román Země invalidů (HČK, Teplice 2021) varující před rozdělováním lidí a destrukcí demokratické společnosti i před nenápadným zrodem novodobé totality v podobě manipulace strachem, tyranie prolhaných médií a bezhlavé vládní ochrany za každou cenu.
Toto volné uskupení vzniklo z pravidelných čtvrtečních improvizovaných džemovacích akcí v ústecké Dobré čajovně. Základ tvoří zpěv a looper efekty, brumle a didgeridoo, džembe a šamanský buben, mnohdy i další nástroje.
Hraje hypnotickou meditativní hudbu umožňující hluboký ponor do vlastního nitra. Ukázky z jejich tvorby naleznete ZDE.
Zpěv a looper Tomáš D-Kon Buchl, didgeridoo a brumle Martin Honzák, džembe a zpěv Ondřej Prchal, džembe a šamanský buben Jakub Airril Machek, džembe Jan Pelc, cajón a zpěv Venus Sun Temple.
Nakladatelství HČK bojuje literaturou proti nesvobodě, které v posledních letech nepříjemně přibývá. Rádi bychom časem dali prostor i dalším autorům podobného smýšlení.
Hithitový projekt je zajímavou cestou, jak získat peníze potřebné na vydání i jak dát vědět okolí, co pro něj máme nachystáno, na co se může těšit.
Pohádka s Anežkou vyrazili směrem k místu, kde se měla jeho squatterská rodina sejít. Pořádkové sbory právě došly k prvním budovám. Slyšeli štěkot psů, kteří budovy prohledávali, a nepříjemný, těžký krok zabijáckých robotů, kteří umisťovali výbušniny. Tu a tam zazněla střelba, která jen urychlila pohyb lůzy.
Díval se, jak jsou společností odháněni jako nějaký odporný hmyz, jako dobytek, špína lidstva, a bylo mu líto, kam to všechno zašlo. Tady se to ukazovalo v plné síle. V budovách se to hemžilo jako v mraveništi a lidé prchali směrem od hradeb. Bude to dlouhý den, pomyslel si Pohádka. A násilný! Během Přesunu mnozí propadali hysterii a agresi, strachu a malomyslnosti. Jako by toho všeho nebylo i tak až dost!
Lůza rozhodně nebyla jednotná a mírumilovná skupina. Někteří čekali na Přesun, jen aby mohli usmrtit své nepřátele. V chaosu, který nastal, totiž nebylo možné přijít na to, zda byl zmizelý zabit psy či svým soudruhem. Mizeli lidé, odhalovaly se charaktery. Stačilo si všímat chování všech těch kolem. Nebylo velkou výjimkou, když jste zahlédli vraždu – rozbíjení lebky kamenem či tyčí, škrcení, probodnutí a různé jiné způsoby usmrcení. Jako by se to v těchto dnech snad smělo, jako by to bylo omluvitelné.
Měl proto oči na stopkách a pevně Anežku držel. Tady nikoho neznal a napadení kvůli nějaké mstě tedy nečekal, během Přesunu však docházelo i ke znásilněním. Anežka to věděla a stihla už udělat mnoho úprav svého zevnějšku, takže vypadala takřka odpudivě, leč násilník v nouzi bývá mnohdy nevybíravý.
Pohádka se při kličkování ulicemi díval často i nahoru. Někteří psychopati se bavili i tím, že shazovali kameny na ty dole. Pravda, nejčastěji to dělali uniformovaní strážci občanského pořádku a ti byli ještě daleko, jenže Pohádkovi se v tom hluku a spěchu vybavily vzpomínky na minulý Přesun a na maminčinu smrt.
Ulicemi se valily tisíce lidí a on se pokoušet držet se jim nablízku, aby eliminoval zmiňovaná nebezpečí. Občas někomu pomohl vstát, poponést příliš objemný balík hadrů nebo přenést někoho staršího přes překážku. Anežka se přitom slabomyslně usmívala a odhalovala začernalé zuby, přičemž trochu slintala. Maskování měla vážně dobré, léta u revolucionářů byla znát.
Za nimi se ozvaly první výbuchy a zvuk padajících stěn budov. Mísily se s výstřely a zuřivým štěkotem psů, ulice zavalila oblaka prachu a všichni zase přidali na rychlosti. Zatímco však mířili přímo, Pohádka s Anežkou to stáčeli doprava, aby se dostali co nejblíže smluvenému místu, čímž se stalo, že davy se jim brzy ztratily a oni probíhali mezi opozdilci. Pořád tam ještě bylo dost lidí, a tak Pohádka nepanikařil.
Určitě už budou nejméně v polovině trasy. Musí se dostat alespoň dva kilometry do hlubin starého města! Zdejší budovy stále ještě nesly stopy obývání squattery, někteří rádi bydleli dál od hradeb. Zejména ti mladší a také ti, kteří se vydávali na dobrodružné výpravy do neobydlených částí, které se v důsledku Přesunu zanedlouho promění v obydlené.
„Jdeme správně?“ zeptala se ustaraně Anežka, která přitom na chvíli vypadla ze své mentálně zaostalé role.
Pohádka totiž vypadal trochu nervózně a rozmrzele. Rozhlížel se a jako by stále nenacházel, co by najít měl. Potom zahlédl vchod, kudy se nedávno pustil do podzemí, a celý se rozzářil. „Je to dobré! Už jen půl kilometru!“
Vtom se zpoza temného rohu vynořil se zuřivým křikem Lotr a překvapil ho silným úderem do břicha.
Pohádka se skácel k zemi a Anežka pevně sevřela nůž, kterým chtěla násilníka pobodat, dokud je zaujatý svou první obětí. Slova nadávek, která vůči Pohádkovi chrlil, jí dávala za pravdu a ona se pokoušela přiblížit se k němu co nejnenápadněji.
Ukázalo se, že Lotr má zřejmě s bojem na ulici řadu zkušeností, neboť zcela nečekaná prudká facka odhodila Anežku o dobrý metr dozadu a dopad na záda jí vyrazil dech.
„Ty svině! Takhle mi zmařit štěstí!“ nakláněl se nad padlým Pohádkou široce rozkročený Lotr a zlostně s ním třásl. Zvedl pravačku a udeřil jej do obličeje.
Pohádka na potyčky nebyl úplně stavěný a údery jej značně bolely, při tom druhém málem ztratil vědomí. „Umlátí mě tu,“ pomyslel si. „Ještě jeden úder a je konec.“ Pud sebezáchovy zmobilizoval všechny jeho síly a on prudkým pohybem udeřil Lotra mezi nohy. Ten se zkroutil bolestí a na chvíli se skučením poodstoupil. „Dlouho ho to nezdrží,“ blesklo mu hlavou.
Vyškrabal se na všechny čtyři a pokoušel se vstát. Z nosu mu crčela krev a v uších mu zvonilo. Rozhlížel se po Anežce a doufal, že stihla zmizet. Ta bohužel zrovna pomalu, nejistě vstávala ze země a hledala svůj nůž, který jí při úderu vypadl.
Lotr byl rychlejší a nože se zmocnil. Anežka tedy popadla kámen a hodila jej po něm, Pohádka chytl pohozenou lahev a Anežku.
Útočník se na ně šklebil a celý přikrčený se blížil k nim. „Sejmu tebe a pak si tady s princeznou trochu užiju, než ji podříznu,“ vykresloval jim svou představu o budoucnosti. Poté třikrát zahvízdal. Pohádka s Anežkou před ním pomalu couvali směrem ke vchodu do podzemí, ale to hvízdání nevěstilo nic dobrého. Budou muset co nejdříve začít prchat, jen co to půjde.
Z domů kolem se vynořila parta gangsterů, kterým Pohádka pozabíjel krysy! Šli s nepříjemným úšklebkem a brzy je obstoupili v širokém kruhu. „Vida, vida! Zlodějíček a jeho femme fatale!“ překvapil Pohádku Tlustý Tony znalostí výstižných cizích slov, čímž bohužel příjemná překvapení skončila.
„Musíme do podzemí!“ špitl Pohádka směrem k Anežce a oba se jako na povel rozeběhli.
Gangsteři to však čekali a vrhli se za nimi. Tony jim zastoupil cestu a rozpřáhl ruce, aby je chytl. Byl obrovitý, jeho prasečí očka se škodolibě dívala na ty dva, kteří se blížili, a výraz jeho tváře prozrazoval, jak si je jistý, že neutečou.
Náhle vzduchem cosi zasvištělo a Tonymu se v místě srdce vynořil ostrý hrot a následně se kolem něj rozlila rudá skvrna. Padl před nimi na kolena, ruce široce roztažené, ve tváři udivený výraz, jako by vítal nové bohy. Následně se zhroutil obličejem k zemi, čímž poklonu dokončil.
Pronásledovatele to na chvilku zarazilo. Pohádka s Anežkou využili momentu překvapení, přeskočili jej a zmizeli v podzemí.
„Óbrklaune, poběž!“ přivítal je v temnotách klokotavý smích. „Deš právě fčas na véču!“
Comments