Po zjištění diabetu u dcery jsem ve svém povolání tlumočnice nebyla k použití. Nebyla jsem schopná přemýšlet, soustředit se, pracovat. Naštěstí jsem dostala nabídku jezdit do jedné fabriky, kde stačilo být po dobu pracovní směny k dispozici pro případné tlumočení při instalaci stroje. V prosklené kanceláři, ze které se řídila výroba a ve které se střídali operátoři výroby a vedoucí směny, jsem si mohla sednout se svým notebookem, a protože tlumočení téměř nebylo potřeba, začala jsem psát. Byla to skvělá terapie, psala jsem jak o život. Čas od času se mi přitom koulely slzy po tváři, takže si výhradně mužské osazenstvo kanceláře muselo myslet, že jsem se zbláznila. Jako zázrakem mě měsíc v kanceláři nechali psát a tlumočit po mě chtěli jen výjimečně. Zadavatelka té tlumočnické zakázky ví, že jsem za tehdejší podporu moc vděčná. Jen ti mužští kolegové z firmy se nedozvědí, co tam ta bláznivá ženská vlastně psala.